Liberalizace telekomunikací? Regulací k deregulaci!

Termíny jako "volba operátora", "přenositelnost čísla" či "zpřístupnění místní smyčky" dnes zná každý, kdo se zajímá o oblast telekomunikací. Již méně se ale tuší, že jde jen o konkrétní opatření, sloužící potřebám liberalizace telekomunikačního trhu. Otázkou samozřejmě je, jak úspěšná tato opatření jsou a co skutečně přinášejí.

Telekomunikační trh je v některých aspektech specifický a odlišný od jiných trhů. Ke korektnímu fungování telekomunikačních služeb je například nezbytné, aby někdo přiděloval telefonní čísla (a obecně další identifikátory) a vedl jejich evidenci podle určitého systému (číslovacího plánu), na jehož dodržování by také dbal. Dále je zapotřebí, aby konkrétní subjekt bděl nad správným a korektním využitím zdrojů, kterými nás obdařila matka příroda a které již nikdy nebude možné zvětšit, přidat apod. Jde zejména o kmitočty neboli frekvence, s nimiž je také nutné vhodně hospodařit.

Regulátor není terminátor

Telekomunikační trh proto nutně vyžaduje existenci tzv. regulátora, který by plnil alespoň uvedené dvě "regulační" funkce, na čemž se naštěstí shodují všichni, včetně politiků nejrůznějšího zabarvení. Učené disputace, líté spory či politické boje se naopak vedou o tom, má-li být telekomunikační trh regulován nad rámec těchto dvou oblastí či nikoli.

Radikálně formulované názory "zprava" tvrdí, že další regulace nutná není a že postačí, aby se telekomunikační trh ve všech ostatních aspektech řídil pouze obecnými pravidly obchodní soutěže, s dohledem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nad jejich dodržováním. V ČR toto stanovisko nedávno prezentovala ODS ústy svého předsedy Mirka Topolánka (na Invexu 2003). Podle názorů s opačnou polaritou je třeba regulovat všechno: diktovat poskytovatelům, za jaké ceny mají poskytovat své služby, za jakých podmínek, v jakém rozsahu, v jaké kvalitě atd.

Určitou zlatou střední cestou je pak regulovat jen to, co je nezbytně nutné, a naopak neregulovat tam, kde si trh dokáže poradit sám. Takový přístup dnes aplikuje například koncept tzv. relevantních trhů, prosazovaný Evropskou unií v rámci nového evropského regulačního rámce telekomunikací, který bude muset ČR po svém vstupu do EU převzít. Podle konceptu prozkoumá národní regulátor v každé zemi detailně jednotlivé oblasti celého telekomunikačního trhu (jakési "dílčí trhy", označované právě jako "relevantní trhy") a rozhodne, zda je nutné je regulovat nebo nikoli. Pokud dospěje k závěru, že je stále ještě nutné někde regulovat, bude to on, kdo bude regulaci uplatňovat. Ta by měla směřovat k rychlému "narovnání" podmínek na trhu a vést ke stavu, kdy již regulace není nutná a trh si "vystačí sám". Uvedené zásady výstižně charakterizuje motto, které si na své webové stránky umístil náš regulátor (Český telekomunikační úřad): "regulací k deregulaci".

Pojmy jako volba operátora, přenositelnost čísel či zpřístupnění místní smyčky, zmiňované v úvodu, představují základní nástroje, prostřednictvím nichž je možné "narovnávat" situaci na telekomunikačním trhu či v jeho konkrétních částech. Tedy situaci, která není vyvážená, respektive symetrická.

Než se zamyslíme nad účinností uvedených nástrojů a nad efektem, který v současné době přinášejí, položme si nejdříve otázku, proč vůbec existují a jsou-li nutné. Jinými slovy: jde o to, zda a proč na telekomunikační trhu existují asymetrie a mají-li se narovnávat.

Proč existuje asymetrie?

Telekomunikace jsou oborem s relativně dlouhou historií. Snad všude ve světě je přitom stát považoval za natolik významné a strategické, že je chtěl mít "pevně v rukou" a přímo je řídit. S tím souviselo i udělení exkluzivity konkrétnímu poskytovateli telekomunikačních služeb, který si na oplátku za udělenou exkluzivitu respektive monopol musel nechat od státu diktovat, co a jak má dělat. Vývoj pak nebyl určován působením tržních sil, ale obsahem diktátu státu monopolnímu operátorovi.

S postupem času, někde dříve a někde později, dospěly jednotlivé státy ke zjištění, že navyklé řešení není optimální a neprospívá rozvoji telekomunikací, jejichž význam mezitím výrazně vzrostl. Došlo proto na snahy otevřít oblast telekomunikací i pro další podnikatelské subjekty a vytvořit takové podmínky, aby "nově příchozí" vůbec měli šanci v oboru podnikat, získávat zákazníky a nabízet takové služby, o které by zákazníci měli zájem. Šlo o umožnění vzniku skutečné soutěže, kde by i noví poskytovatelé telekomunikačních služeb (alternativní operátoři) mohli mít šanci konkurovat původnímu monopolnímu operátorovi. Tomu se po zrušení jeho monopolu říká "inkumbent" (u nás jde o Český Telecom).