Jak na inkumbenta?

Problém je ale v tom, že postavení a možnosti inkumbenta a nově příchozích (alternativních) operátorů na vznikajícím trhu jsou velmi odlišné (asymetrické). Inkumbent je dobře zavedený, má vybudovanou nezbytnou infrastrukturu a má také širokou základnu zákazníků. Většinou již nepotřebuje významněji investovat, ale naopak hodně vydělávat, aby mohl splácet své dřívější investice, realizované z velké části ještě v době, kdy fungoval jako monopol.

Na druhé straně alternativní operátoři, kteří teprve vstupují na trh, musí své zákazníky nejprve získat. Nespadnou jim totiž do klína tak jako monopolnímu operátorovi v době, kdy nebylo na výběr. K získání nových zákazníků musí alternativní operátoři nabídnout atraktivnější služby a výhodnější podmínky než inkumbent. Aby tak mohli učinit, budují nejprve potřebné technické zázemí, do kterého pochopitelně musí investovat - ale již za tržních podmínek, za tvrdého konkurenčního tlaku, ke kterému významně přispívá svou pozicí a svým působením na trhu také samotný inkumbent.

Sečteno a podtrženo zde proti sobě stojí dva tábory: velmi silný inkumbent a výrazně slabší alternativní operátoři. Aby jeden tábor doslova nepřeválcoval a nezlikvidoval ten druhý, je třeba působit opačným směrem a snažit se nerovné (asymetrické) podmínky vyrovnávat. Cílem je vznik efektivní konkurence, která pak sama postupně narovná poměry na rodícím se telekomunikačním trhu.

Takové působení, přísnější na inkumbenta s dominantním postavením na trhu a benevolentnější k nově nastupujícím alternativním operátorům, bývá označováno jako asymetrická regulace. Jako své konkrétní nástroje využívá již zmiňované instituty zpřístupnění místní smyčky či volby operátora, které jsou jednostranně vnucovány inkumbentovi a doprovázeny ještě dalšími opatřeními - například povinností vyhovět žádosti o propojení, regulací propojovacích poplatků atd. Některá z těchto opatření jsou úspěšnější, jiné méně.

Co je vlastně liberalizace?

Názory na to, zda vůbec je třeba nějak uměle vyrovnávat asymetrickou situaci na trhu, se samozřejmě mohou lišit. Někdo může zastávat názor, že stačí "otevřít trh" tak, aby na něj noví operátoři mohli vstoupit, a o všechno ostatní se pak již trh postará sám. V ČR došlo k otevření trhu k 1. 1. 2001, kdy skončil monopol Českého Telecomu na pevné hlasové služby a tyto služby mohli začít poskytovat i další operátoři. V rámci otevření trhu jim bylo umožněno získat k tomu potřebné oprávnění (licence).

Zastánci volné ruky trhu se snažili prezentovat toto otevření a "vpuštění dalších hráčů" za podstatu liberalizace a následně docházeli k závěru, že telekomunikační trh v ČR je již plně liberalizovaný. Ve skutečnosti ale byla situace na trhu výrazně asymetrická.

Bitva o propojovací poplatky

První problém, zrcadlící výrazně asymetrii na telekomunikačním trhu, se projevil ihned poté, co první alternativní operátoři získali potřebné licence a požádali inkumbenta (Český Telecom) o vzájemné propojení svých sítí. Kamenem úrazu byla podle očekávání výše tzv. propojovacích poplatků, které si operátoři platí navzájem za přechod jednotlivých hovorů z jedné sítě do druhé. Český Telecom zpočátku požadoval propojovací poplatek, který byl dokonce vyšší než koncová cena celého hovoru. To by znamenalo, že alternativní operátor, který by chtěl alespoň vyrovnat ceny Českého Telecomu, by musel dotovat své zákazníky. Vzájemná dohoda o propojovacích poplatcích se záhy ukázala jako nereálná, a tak musela nastoupit jejich regulace: výši propojovacích poplatků musel direktivně stanovit regulátor (ČTÚ). Bylo kolem toho hodně animozity, zejména v souvislosti se způsobem stanovení poplatků a jejich konkrétní výší.

Počátkem roku 2001 stanovil regulátor propojovací poplatky pro místní hovory ve výši 66 haléřů ve špičce a 33 haléřů mimo špičku. Později došlo na změnu metodiky jejich výpočtu, a s ní i k poklesu: dnes, počátkem roku 2004, je propojovací poplatek (za tzv. terminaci hovoru) 31 haléřů ve špičce, a 16 mimo špičku. Fakticky ale jde spíše o 40 haléřů ve špičce a 20 mimo špičku, protože se mezitím změnila definice místního hovoru. Stále však jsme nad průměrnou úrovní propojovacích poplatků v EU: tam, kde je u nás stanoveno 40 haléřů, vychází průměr EU na 31 haléřů.