Otevření trhu = liberalizace jen pro firmy

Samotné otevření telekomunikačního trhu přineslo spolu s regulací propojovacích poplatků jeden konkrétní efekt: alternativní operátoři byli schopni nabídnout nové a atraktivnější služby a začít tak úspěšně konkurovat inkumbentovi - ovšem jen vůči větším firemním zákazníkům - s vlastními pobočkovými ústřednami. Důvod byl ten, že pro zákazníky s větším odběrem poskytovaných služeb se vyplatí vybudovat nové připojení (přesněji: propojení mezi pobočkovou ústřednou zákazníka a sítí alternativního operátora).

Z očekávaných výhod liberalizovaného trhu, tedy možnosti výběru, větší vstřícnosti operátorů, nižších cen a vyšší kvality se tak mohli těšit jen velcí firemní zákazníci, což zastánci volné ruky trhu kvalifikovali, a vcelku oprávněně, jako "vyzobávání" nejlukrativnější části trhu s tím, že inkumbent musí myslet i na zákazníky střední, menší i nejmenší.

Problém poslední míle

Překážka, bránící alternativním operátorům nabízet jejich služby menším zákazníkům (včetně tzv. rezidenčních zákazníků, tj. domácností respektive soukromých osob) spočívá v tom, že při nízkém objemu odebíraných služeb se pro malé (za dnešních tržních podmínek) nevyplatí budovat pro ně nové samostatné propojení. Myslí se tím propojení mezi sítí operátora a místem výskytu zákazníka, které by překonalo úsek označovaný obvykle jako tzv. poslední míli (last mile). Celá věc má však i jiné než čistě ekonomické aspekty. Zajímavý a důležitý je fakt, že příslušné propojení označované také jako "místní smyčka" (někdy též účastnické vedení) již obvykle existuje. Bylo vybudováno v době, kdy dnešní inkumbent byl ještě monopolem a nepodléhal tržním tlakům. Dnes patří takto vybudované místní smyčky inkumbentovi, který argumentuje, že i alternativní operátoři by si měli budovat své vlastní (samozřejmě již za tržních podmínek, což obvykle opomíná dodávat).

Ještě další důležitou skutečností pak je, že po technické stránce představuje budování nového propojení (nového překlenutí poslední míle) obvykle zbytečnost. Stávající místní smyčky jsou sice jen "kusy drátu", ale jsou využívány jen na zlomek svého potenciálu. Názorným příkladem může být technologie ADSL. Tu lze aplikovat na existující místní smyčku tak, že po ní lze nadále stejně jako dříve telefonovat, ale kromě toho se dá využít jako přenašeč dat s rychlostmi až v řádu megabitů za sekundu.

Společné využití místních smyček?

Představa, že každý alternativní operátor je povinen si budovat vlastní místní smyčky, by znamenala, že do bytů, kanceláří, učeben a dalších objektů by vedlo mnoho různých drátů současně. Využit by však byl obvykle jen jeden z nich. Náklady za všechny by se ovšem musely promítnout do cen všech operátorů, takže celková cenová hladina by určitě neklesla.

Schůdnější alternativou může být, že místní smyčka zůstane jen jedna (ta již existující), ale využívat ji k poskytování svých služeb budou moci různí operátoři - podle toho, kterého z nich si vybere zákazník. Tato představa samozřejmě není založena na předpokladu, že by se místní smyčky nějak odebraly jejich vlastníkovi (inkumbentovi) a přidělily do vlastnictví jinému subjektu. Řeč je o řádném komerčním vztahu: ten, kdo bude místní smyčku využívat, bude za to jejímu vlastníkovi platit. Zbývá dořešit, jak tento vztah nastavit a jak stanovit příslušné poplatky.

Není jistě těžké si domyslet, že vlastník místních smyček nebude prezentovaným řešením nadšen. Vycházet vstříc svým konkurentům a podporovat jejich působení na trhu dobrovolně asi nebude - a pokud snad ano, pak tak, aby na věci on sám vydělal a jeho konkurenti profitovali co možná nejméně. Aby se tedy vše dalo realizovat a mělo nějaký smysl, musí být využit asymetrický přístup, neboli uplatněna větší přísnost na inkumbenta. Příslušné řešení mu musí být vnuceno, obvykle formou zákona - a to jednostranně s odůvodněním, že jde o povinnost, kterou má pouze on a nikdo jiný.

Rozeberme si nyní, jaké možnosti zde připadají v úvahu.

Volba operátora

Volba operátora je řešení, využitelné pouze pro odchozí hovory. Ty jsou nejprve vedeny po místní smyčce až do nejbližší ústředny inkumbenta (Českého Telecomu), ale pak mohou pokračovat dál skrze síť operátora, kterého si vybere volající. Tomuto operátorovi, a nikoli inkumbentovi, pak volající také za uskutečněný hovor platí a ten zase přenechává ze svého výnosu určitý poplatek inkumbentovi za využití jeho sítě (tzv. originační poplatek).

Popsaným způsobem může alternativní operátor poskytovat své služby prakticky komukoli, včetně domácností - obecně všem zákazníkům inkumbenta, tj. Českého Telecomu. Tito zákazníci nadále platí Českému Telecomu měsíční paušál za existenci své pevné telefonní linky a pouze za jednotlivé hovory, které se rozhodnou vést přes jiného operátora, mu platí.

V ČR byla povinnost zavedení volby operátora uložena inkumbentovi (Českému Telecomu) platným telekomunikačním zákonem. Stalo se tak ovšem až s velkým odstupem od okamžiku, kdy skončil monopol ČT a trh se otevřel i pro alternativní operátory. V jednodušší podobě, kdy volající musí před každým hovorem vytočit krátký číselný prefix, byla u nás volba operátora zavedena v polovině roku 2002 (jako tzv. krátká individuální předvolba, anglicky: Carrier Selection). Druhá varianta, tzv. trvalá volba operátora (Carrier PreSelection), již nevyžaduje vytáčení prefixu před každým hovorem. Místo toho jsou všechny hovory automaticky vedeny přes zákazníkem zvoleného operátora. U nás byla tato varianta volby operátora zavedena až na přelomu loňského a letošního roku.