Telekomunikační trh v kostce

Chceme-li správně pochopit současný telekomunikační trh v ČR, musíme si uvědomit že právě přechází z jednoho "skupenství" (monopolního) do jiného "skupenství" (stavu, kdy je plně otevřen konkurenci), a že tento přechod, označovaný také jako liberalizace, je přechodem postupným. Rozhodně se nejedná o žádný jednorázový akt, který by mohl proběhnout k určitému konkrétnímu datu - ale o proces dlouhodobý, který teprve postupně přináší své "ovoce" pro koncové zákazníky, a který samozřejmě má své konkrétní (dílčí) milníky.

Magické datum 1. ledna 2001 bylo jedním takovým milníkem, ale nikoli milníkem jediným. Dalšími významnými milníky byla data jako 30.6.2002 (zavedené individuální volby operátora), či 31.12.2002 (zavedení pevné volby operátora a přenositelnosti čísel) - a to ještě celý proces není zdaleka u konce. Nejbližším dalším milníkem zřejmě bude 1. červenec 2003, kdy by v ČR měl být zaveden institut zpřístupnění místní smyčky (LLU, Local Loop Unbundling). Dalším důležitým milníkem by pak měl být náš vstup do EU, ke kterému bychom měli (nejpozději) převzít i nový regulační rámec elektronických komunikací, který připravila Evropská unie. To si vynutí zcela nový zákon, který nahradí stávající telekomunikační zákon, a nejspíše i změní mnoho věci na současném telekomunikačním trhu v ČR.

Nepředbíhejme ale, a pojďme si stručně rozebrat dosavadní vývoj a hlavně aktuální stav.

Co se změnilo k 1. lednu 2001?

Před prvním lednem 2001 byl náš trh pevných hlasových služeb uzavřený. Přístup na něj měl díky své exkluzivitě (monopolu) pouze Český Telecom. To se změnilo právě ke zmíněnému 1. lednu 2001, kdy možnost vstupu na tento trh dostali i další zájemci z řad telekomunikačních operátorů. I oni již mohli získat potřebné licence k budování a provozování pevných telekomunikačních sítí, a k poskytování veřejných hlasových služeb.

Trh pevných hlasových služeb se tedy k 1. lednu 2001 otevřel, ve smyslu možnosti vstupu pro další operátory. Jinou otázkou je ale reálná možnost působení těchto "nově příchozích" a jejich faktický přínos pro dění na trh. Právě to se ukázalo jako značně dlouhodobá záležitost, navíc vázaná na další klíčové změny - zejména zavedení volby operátora, přenositelnost čísel a zpřístupnění místní smyčky, které však k 1.1.2001 nebyly zavedeny, ale naopak byly ještě na dlouho odloženy.

Výsledný efekt byl takový, že trh pevných hlasových služeb u nás měnil jen velmi pomalu a zdaleka nerostl tak, jak by mohl. Právě naopak, spíše stagnoval. Podle statistik EITO (European Information Technology Office) došlo dokonce k mírnému k poklesu celkových výnosů v oblasti pevných hlasových služeb (včetně internetového dial-upu) z 1,029 mld. EUR v roce 2000 na 0,947 mld. EUR v roce 2002.

Pro úplnost celkového obrázku je vhodné si dodat, že ostatní segmenty telekomunikačního trhu byly otevřeny již před 1. lednem 2001. Některé byly otevřeny neomezenému počtu poskytovatelů (jako např. u datových a internetových služeb), a jiné zase jen poměrně omezenému počtu zájemců - kvůli omezenému přídělu přírodních zdrojů, hlavně frekvencí (např. mobilní telefonie, kde byly uděleny je 3 licence na GSM sítě).

Právě na srovnání trhu pevných služeb a trhu služeb mobilních lze názorně ukázat, k jakým rozdílům vedl odlišný vývoj v těchto oblastech: zatímco pozdě otevřený, málo liberalizovaný a silně regulovaný trh pevných hlasových služeb stagnoval až klesal, lépe liberalizovaný a minimálně regulovaný trh mobilních služeb se rychle rozvíjel. Dnes je jeho objem téměř dvojnásobný oproti trhu hlasových služeb (co do celkových výnosů). Penetrace mobilních telefonů výrazně přerostla penetraci telefonů pevných, a mnoho lidí raději přešlo k používání mobilních telefonů i přesto, že by jim pevný telefon býval stačil. Situace na trhu byla a stále je taková, že k tomu zákazníky silně motivuje.

Jak dosáhnout na koncového zákazníka?

Hlavní problém, na který narazili alternativní operátoři při vstupu na trh hlasových služeb, bylo jak "dopravit" své služby až ke koncovým zákazníkům. Jde o problém překlenutí tzv. "poslední míle" mezi zákazníkem a nejbližším vstupním bodem do své sítě. Technicky to není nepřekonatelný problém, nový přenosový okruh obvykle lze zřídit více různými způsoby, ale důležitá je cena - ta je tak vysoká (řádově jednotky, až desítky tisíců korun měsíčně), že něco takového připadá v úvahu jen pro firemní zákazníky s větším odběrem služeb.

Proto také jako první pocítily přínosy postupující liberalizace právě největší firmy - takové, pro které se vyplatilo zřizovat úplně nová individuální připojení.

Možnosti alternativních operátorů "dosáhnout" na menší až malé zákazníky zůstaly nadále zablokovány, nedostupností použitelných přístupových sítí. Tedy takových řešení, která by příslovečnou "poslední míli" překonávala nějakým systematickým způsobem, nejlépe zcela plošně. Budovat takovéto přístupové sítě zcela od základů, na "zelené louce", je samozřejmě možné, ale ekonomicky nesmírně nákladné - a po praktické stránce i zbytečné. Již dlouho zde totiž existuje jedna velmi hustá přístupová síť, tvořená tzv. místními smyčkami (formálně: účastnickými vedeními). Jde o metalická vedení ("dráty"), vedoucí od místa výskytu koncových zákazníků (bytů, kanceláří atd.) k nejbližší telefonní ústředně. Přenosové schopnosti těchto "účastnických vedení" (místních smyček) však jsou podstatně větší, než na kolik jsou dnes využívány pro potřeby klasické pevné telefonie či ISDN. Například nasazením technologie ADSL lze na nich vytvořit datový přenosový kanál o rychlosti megabitů za sekundu, i se zachováním původních hlasových služeb (analogových či ISDN). A to jsou ještě v zásobě další technická řešení (celá rodina technologií xDSL, čí třeba tzv. Long Reach Ethernet, resp. EFM, Ethernet in the First Mile). Proč tedy budovat nové místní smyčky, když je to nesmírně drahé, a ty stávající nejsou zdaleka využity? Proč raději nedosáhnout toho, aby vlastník již existujících smyček pronajímal jejich přenosové schopnosti také jiným operátorům, kteří by po nich mohli poskytovat své služby i středním, malým až "velmi malým" zákazníkům, včetně domácností?

Volba operátora

Existující smyčky, vzniklé z rozhodující části ještě v době telekomunikačního monopolu, dnes patří Českému Telecomu, který je tzv. inkumbentem (jak se označuje operátor, který existoval a působil již v době monopolu, a "přežil" až do dnešní doby). Jeho vlastním zájmem, v dnešním prostřední existence více operátorů, pochopitelně není vycházet vstříc svým konkurentům. Možnost, aby umožnil i svým konkurentům využít své místní smyčky (samozřejmě na ekonomickém základě, za úplatu) mu proto musela být vnucena zákonem.

Jednou z možností, jak mohou alternativní operátoři využít místní smyčky inkumbenta (Telecomu), je mechanismu volby operátora. Spočívá v tom, že odchozí hlasový hovor je nejprve veden po místní smyčce Telecomu, k jeho nejbližší ústředně, a také v "režii" Telecomu (včetně toho, že za tuto část vedení hovoru dostává zaplaceno - ve formě tzv. originačního poplatku). Teprve na nejbližší ústředně Telecomu může být hovor odkloněn a dále veden skrze síť jiného operátora, kterého si volající zákazník vybral (proto: volba operátora).

Z pohledu koncového zákazníka to pak vypadá tak, že on platí za celý odchozí hovor tomu operátorovi, kterého si vybral (cenu, kterou mu tento operátor nabídnul). Tento uživatelem zvolený operátor pak sám, z peněz inkasovaných od volajícího uživatele, zaplatí Telecomu příslušný originační poplatek za tu část hovoru, která "šla" přes síť Telecomu. Tato možnost je obecně dostupná pro všechny uživatele pevných telefonů v síti inkumbenta (Českého Telecomu), kterých je drtivá většina. I kdyby však všechny své hovory vedli naznačeným způsobem, přes jiného operátora, stále by je to nezbavovalo povinnosti platit Telecomu měsíční paušální poplatky za existenci své telefonní linky.

Volba operátora má dvě základní varianty. Tzv. krátkou individuální předvolbu (Carrier Selection, CS), a trvalou předvolbu (Carrier PreSelection, CPS). Rozdíl mezi nimi je v tom, že při krátké individuální předvolbě musí volající před každým hovorem vytočit krátký číselný prefix (viz tabulka), kterým vyjadřuje svou volbu ohledně operátora, který má jeho hovor realizovat. V případě trvalé předvolby tak činit nemusí, protože jeho volba je trvale zanesena na příslušné telefonní ústředně inkumbenta, a všechny jeho hovory jsou automaticky vedeny podle této předem učiněné volby (která může být odlišná pro národní hovory a pro hovory mezinárodní).

Další milníky

Ačkoli to po nás Evropa dosti hlasitě požadovala, volba operátora u nás nebyla zavedena současně s otevřením trhu, k 1.1.2003. Místo toho byla telekomunikačním zákonem odložena o rok a půl až dva roky. Variantu s krátkou individuální předvolbou zákon odložil na polovinu roku 2002 (resp.: vyžadoval její zavedení v síti ČTc nejpozději k 30.6.2002), a variantu s trvalou předvolbou na konec roku 2002 (zavedení v síti ČTc nejpozději do konce roku 2002). Oba tyto termíny se podařilo naplnit, a následně se na trhu skutečně objevily služby využívající volbu operátora. Jejich efekt byl zákonitý - cenová hladina meziměstských a mezinárodních hovorů, a také hovorů z pevných sítí na mobilní, výrazně poklesla. Například u meziměstských hovorů z úrovně 3,50 Kč za minutu na cca 2,40 Kč - pokud bychom vše porovnávali podle standardních cen pro domácnosti. I těch se volba operátora. Byť zpožděná od dva roky, také týká, a také jim přináší úspory a možnost vybrat si poskytovatele podle vlastního gusta. Hlasové služby na bázi volby operátora, a mnohdy i internetový dial-up, dnes poskytují prakticky všichni telekomunikační operátoři. Dokonce i všichni významnější internetoví provideři, protože ti si včas uvědomili, že se jim vyplatí získat potřebné licence stát se současně telekomunikačními operátory.

I přes zavedené volby operátora však platí, že konkurence je pouze v samotném vedení hovoru, a nikoli ve "zřizování" a "existenci" samotných pevných telefonních stanic. Jejich vlastníci jsou stále nucen i platit měsíční poplatky za existenci svého pevného telefonu - a Český Telecom má celkem pochopitelnou tendenci přesunout co největší část svých výnosů právě do fixní měsíční složky, kde mu zákazníci zatím nemají "kam utéci". To se bude moci změnit až po 1. červenci 2003, kdy by měl být i u nás zaveden institut tzv. zpřístupnění místní smyčky. Ten umožní, aby si zákazníkovu místní smyčku pronajal od inkumbenta jím vybraný operátor, a také ji se vším všudy provozoval. Zákazník pak již nebude platit inkumbentovi (Telecomu) vůbec nic, a naopak vše bude platit tomu operátorovi, kterého si sám vybral. Zahraniční zkušenosti bohužel ukazují, že takováto možnost zpřístupnění místní smyčky je využívána jen minimálně - v celoevropském průměru jen asi u 0,5 procenta všech místních smyček.