Vysokorychlostní Ethernet

Dalším možným přístupem k celkovému zvýšení přenosových schopností Ethernetu je radikální zvýšení jeho nominální přenosové rychlosti: z dosavadních 10 megabitů za sekundu nejlépe rovnou na desetinásobek, na 100 megabitů za sekundu. S tím pak ale souvisí i jedno velmi důležité dilema: mají být všechny ostatní vlastnosti Ethernetu zachovány (resp. ponechány beze změny), nebo je rozumné změnit to, co se neosvědčilo a dalo by se nahradit něčím výhodnějším?

Zde se přístupy k desetinásobnému zrychlení rozvětvily do dvou hlavních směrů: jeden se za každou cenu snažil zachovat úplně všechno (kromě samotné přenosové rychlosti), zatímco druhý usilovat o další změny. Nejvýznamnějším momentem byl spor o celkovou podstatu Ethernetu a nedeterministický charakter jeho fungování: zastánci prvního přístupu (tj. s minimem změn) tvrdili, že je vhodné zachovat i tento nedeterministický charakter, zatímco zastánci druhého přístupu tvrdili, že tento nedeterminismus již není nutný, a lze jej snadno nahradit deterministickým chováním, které navíc dokáže zajistit i celkově efektivnější chování Ethernetu při vyšších zátěžích. Ve své podstatě byl celý spor o tom, zda ponechat dosavadní nedeterministickou (neřízenou) přístupovou metodu CSMA/CD, nebo ji nahradit novější, deterministickou (řízenou) metodou. Zastánci prvního přístupu argumentovali obrovskou instalovanou základnou klasického Ethernetu a faktem, že zachování celkového charakteru Ethernetu včetně jeho přístupové metody by umožnilo zachovat a nadále používat stávající aplikace, včetně prostředků pro správu sítě. Naproti tomu zastánci druhého přístupu argumentovali tím, že nedeterministické chování bylo výhodné (resp. přímo nutné) v době, kdy Ethernet fungoval na rozvodech z koaxiálních kabelů, ale že s přechodem na rozvody z kroucené dvoulinky již nedeterminismus není zapotřebí, a je naopak vhodné maximálně využít všech vlastností a možností, které nový druh kabeláže nabízí. Tedy nahradit nedeterministickou přístupovou metodu metodou deterministickou, která by pak také dokázala lépe vyjít vstříc potřebám multimediálních aplikací a všech ostatních aplikací, které mají specifičtější nároky na chování přenosové části sítě.

Výsledkem bylo to, že se objevily dva různé návrhy na nový, stomegabitový Ethernet, odpovídající oběma právě naznačeným přístupům. Při snahách o jejich standardizaci se ale dospělo k závěru, že verze odpovídající druhému možnému přístupu (předpokládající změnu přístupové metody) již není Ethernetem - proto, že jeho základní charakteristikou je právě jeho přístupová metoda CSMA/CD. Nakonec tedy byl standardizován pouze jediný "stomegabitovýEthernet" (pod jménem 100BaseT, resp. 100BaseX), zatímco druhý návrh přišel o přívlastek "Ethernet" a byl standardizován jako zcela samostatná a nová přenosová technologie (pod jménem 100 VG-AnyLAN). Následující léta a volné působení tržních sil pak dalo jednoznačně přednost tradici a lepší návaznosti na existující instalovanou základnu, než koncepčně dokonalejšímu řešení. Svou roli nejspíše sehrála i samotná terminologie: klíčové slovo "Ethernet" jistě otevíralo finanční zdroje snáze, než úplně jiné jméno, které jen tak někdo neslyšel.