Broadband - pro firmy i domácnosti

Téma broadbandu se dnes skloňuje snad ve všech pádech - ale většinou v souvislosti s domácnostmi a jejich připojením k Internetu. Pokud se o broadbandu hovoří v souvislosti s firmami, pak většinou v rovině poskytování vysokorychlostního připojení k Internetu, či poskytování služeb skrze takovéto připojení. Již méně se ale hovoří o tom, co může broadband přinést firmám v roli uživatelů. Proč by si i firmy měly pořizovat broadband? Jaké služby na něm najdou a k čemu jej mohou využít? A proč domácnosti?

O broadbandu, alias vysokorychlostním přístupu (někdy též: širokopásmovém přístupu), se dnes diskutuje a píše opravdu hodně, v mnoha různých kontextech a souvislostech. Vedou se učené disputace o tom, co vlastně broadband je, jak je či není definován, kdo jej nabízí, kolik stojí, kde je dostupný a kde nikoli. Již mnohem méně se ale mluví o tom, co vlastně broadband přináší a proč by si jej lidé měli pořizovat. Jaké možnosti a šance se jim skrze broadband otevřou, co budou moci dělat nového, co dosud dělat nemohli, či co budou moci dělat lépe, efektivněji, snáze, rychleji atd. než doposud.

Důvod, proč se o možnostech využití broadbandu mluví jen málo, je nasnadě. Není to totiž vůbec jednoduché. Snad každého v první chvíli napadne tzv. Video On Demand, neboli poskytování videoobsahu tzv. na žádost (v době kdy si to přeje divák v roli zákazníka). Ale to už je tak zprofanované, že se každý hned zeptá - dobře, a co dál?

Proč broadband?

V případě domácností lze ještě poměrně snadno pokračovat a říkat, že broadband umožní přístup k různým druhům zábavy - budete moci poslouchat internetová vysílání rozhlasových (a časem snad i televizních) stanic z celého světa. Budete moci stahovat hudbu (samozřejmě legálně, že), hrát hry, či se dívat na hambaté obrázky. Méně pasivním uživatelům se otevřou dveře k různým formám tzv. e-elearningu, resp. distančního vzdělávání, které jim umožní vzdělávat se a účastnit nejrůznějších kurzů na dálku, bez nutnosti dojíždění. Stejně tak je možné pracovat na dálku, a třeba také vyřizovat úřední záležitosti (využívat služby e-governmentu) na dálku, po Internetu, on-line způsobem. To už ale jsou věci, kde je otázkou, zda vůbec vyžadují broadband (vysokorychlostní přístup), nebo zda by na ně stačil jen klasický "narrowband" (nízkorychlostní přístup).

Třeba u práce na dálku (tzv. teleworkingu) či práce z domova (homeworkingu) záleží na tom, o jaký druh práce se jedná. Například překladatel, který čas od času odešle kus přeloženého textu, by nejspíše vystačil s běžným dial-upem (vytáčeným připojením). Naproti tomu grafik, který neustále přenáší velké grafické soubory, bude mít podstatně větší nároky. Nebo třeba služby e-governmentu, umožňující vyřizovat nejrůznější agendy on-line způsobem - snad s výjimkou geoinformatických aplikací (jako je nahlížení do různých map) jde vesměs také o činnosti, na které bohatě stačí běžné "úzkokopásmové" připojení.

Broadband jako základní infrastruktura

Hlavní kouzlo broadbandu ale není v tom, jak dělat "dosavadní činnosti dosavadním způsobem", a jen o něco rychleji a efektivněji. Toto kouzlo tkví v tom, že se lidem otevírají zcela nové možnosti a cesty, jak dělat "úplně nové věci", případně "stávající věci" úplně novým způsobem. Jenom dnes ještě nemusíme ani tušit, kam a k čemu tyto možnosti a cesty povedou, a jaké budou ony "nové věci".

Je to podobná situace, jako když lidé stavěli železnice či budovali silnice. Také tušili, že se s jejich pomocí budou moci přemisťovat snáze a rychleji, ale těžko mohli už v té době domyslet, k jakým změnám všechno povede - jakým způsobem využije dopravní infrastrukturu vznikající industriální společnost a jak se bude tato společnost dále vyvíjet atd.

Dnes, kdy se začíná rozvíjet společnost informační, je právě broadband její hlavní komunikační infrastrukturou.

Není broadband jako broadband

Správné chápání broadbandu komplikuje i to, že má řadu různých podob a variant. Nejčastěji vnímaným rozdílem mezi nimi je přenosová rychlost, ale již mnohem méně se rozlišuje tzv. agregace. Ta v zásadě říká, kolik lidí společně sdílí určitou přenosovou kapacitu. I když to neplatí přesně a doslova, lze si představit že čím vyšší je agregace (stupeň sdílení), tím menší část společné kapacity připadá na každého jednotlivého uživatele. Výhodou je na druhé straně to, že když je agregace volena správně a adekvátně požadavkům a způsobu chování jednotlivých uživatelů, nemá vůči nim významnější omezující účinky, a naopak umožňuje výrazně zlevnit poskytované přípojky. Běda ale, jak potřeby a chování uživatelů, stupeň agregace a velikost společně sdílené kapacity přestanou být ve vzájemném souladu. Pak rázem klesají skutečně dosahovaná (tzv. efektivní) rychlost, zvyšuje se doba odezvy, uživatelé začínají být nespokojeni atd.

Právě tzv. efektivní (skutečně dosahovaná) přenosová rychlost bývá dobrým měřítkem toho, jak moc či málo se agregace projevuje kvalitu přípojky. Pokud se efektivní rychlost pohybuje někde kolem 90 procent rychlosti nominální, lze to nejspíše považovat za přijatelné. Pokud by ale měla klesnout například na 60, či jen na 50 procent rychlosti nominální, je kvalita přípojky již dosti na pováženou. Například definice broadbandu v naší národní broadbandové strategii (Národní politice pro vysokorychlostní přístup) požaduje, aby efektivní rychlost v dlouhodobém průměru neklesala pod 80 procent rychlosti efektivní. Že ani hranice 80 procent nebývá v praxi dodržována, ukazuje následující tabulka, pocházející z měření serveru DSL.CZ (zdroj: http://www.dsl.cz/index.php?akce=218).

V praxi existují dosti velké rozdíly mezi nabídkami broadbandových přípojek, určených firmám nebo naopak domácnostem. Přípojky určené firmám bývají i několikanásobně dražší, ale na druhou stranu používají nižší stupeň agregace - v horším případě 1:20, v lepším 1:10, a v optimálním ještě nižší - až k 1:1. Obecně přitom platí, že čím je (poměr) agregace nižší, tím je poskytované připojení dražší - ale také kvalitnější, ve smyslu možnosti intenzivnějšího využití. Naopak broadbandové přípojky pro domácnosti používají výrazně vyšší stupně agregace - v našich zeměpisných šířkách až 1:50.

Pro skutečně domácí uživatele, kteří svou přípojku nevyužívají příliš intenzivně, mohou varianty s agregací 1:50 postačovat, a být optimálním kompromisem mezi výkonností a cenou - pokud se ovšem agregace neprojevuje příliš velkým poklesem efektivní rychlosti, jak naznačuje tabulka. Pro firmy se ale takovéto přípojky opravdu nehodí.

Fair Use Policy

V zemích s vyspělým trhem broadbandových služeb jsou rozdíly v cenách mezi přípojkami s nižší a vyšší agregací relativně malé - alespoň tak malé, aby nijak výrazněji neblokovaly přirozené "rozvrstvení" uživatelů. Tedy tomu, aby si uživatelé s vyššími nároky pořizovali adekvátně dimenzované služby, které sice jsou o něco dražší, ale za to mají lepší kvalitativní vlastnosti (hlavně nižší stupeň agregace), a je možné je využívat intenzivněji.

Není jistě těžké nahlédnout, že čím větší jsou rozdíly v ceně různě dimenzovaných přípojek, tím méně jsou koncoví uživatelé motivováni k přechodu na kvalitnější ale dražší služby, a tím více mají naopak tendenci "zůstávat" u nejlacinějších služeb pro příležitostné využití - a snaží se je využít na maximum. V celém tomto trendu samozřejmě hraje roli i celková kupní síla zákazníků, a to jak z řad soukromých osob resp. domácností, tak i firem.

Pokud je celý právě popsaný systém vztahů nedostatečně vyvážený - tj. kupní síla relativně nízká a rozdíly v cenách přípojek naopak velké - může docházet k problémům s přetěžováním "lacinějších" přípojek, dimenzovaných na příležitostné využití. K tomu ostatně došlo i v ČR, nedlouho po zavedení ADSL na trh. Řešení, které poskytovatelé připojení obvykle volí, má podobu vynucování si určitého chování zákazníka, tak aby odpovídalo dimenzování a očekávanému využití jeho přípojky.

Konkrétní formou takovéhoto donucování je zavedení tzv. Fair Use Policy (zkratkou FUP), v rámci které poskytovatel klade konkrétní omezení na to, jak smí být broadbandová přípojka využita. Nejčastěji jde o omezení týkající objemu přenesených dat - uživatel smí přenést za určité časové období (nejčastěji stanovené jako měsíc, ale někdy i týden či den) jen určité maximální množství dat. Pokud jich přenese více, dojde k nějaké restrikci - buďto je rychlost přenosu dat výrazně snížena, nebo musí zákazník zaplatit navíc, za všechna data přenesená nad limit. V úvahu připadá i úplné odpojení přípojky, ale k tomu se poskytovatelé obvykle neuchylují.

SLA

Na "tvrdosti" Fair Use Policy je v praxi závislá i cena - taková přípojka, která má méně restriktivní pravidla FUP, a svému uživateli umožňuje intenzivnější využití, bývá dražší. Poskytovatelé většinou aplikují FUP u přípojek určených domácnostem (tzv. rezidentním zákazníkům), a typicky zde platí nepřímá úměrnost: čím je přípojka lacinější, tím přísnější a restriktivnější je s ní spojená Fair Use Policy.

Trend k postupnému zmírňování pravidel a omezení Fair Use Policy přitom pokračuje i dále, směrem k dražším přípojkám, určeným firmám. I zde bývá k dispozici širší škála nabídek, a je zajímavé, že v určitém místě této škály dochází k zásadnímu zlomu - restrikce, v podobě Fair Use Policy a směřující k zákazníkovi, se mění na garance, přicházející od poskytovatele přístupové služby. Ten již nemá zapotřebí omezovat svého zákazníka v tom, jak se chová a jak využívá zakoupenou službu, ale naopak považuje sám za potřebné mu garantovat firemnímu zákazníkovi celkové fungování a parametry poskytované služby.

Tak, jak je v telekomunikacích (nověji: elektronických komunikacích) zvykem, jsou tyto garance poskytovány v podobě smluv SLA (Service Level Agreement), obsahujících jak definici kvantitativních i kvalitativních parametrů služby, tak i sankce za jejich nedodržení).

K čemu je broadband firmám?

I firmy si tedy mohou pořídit takové broadbandové připojení, jaké vyhovuje jejich potřebám, pokud jde o rychlost, spolehlivost, dostupnost a další parametry. Vraťme se ale k původní otázce v úvodu tohoto článku: proč by si vlastně měly firmy broadband pořizovat? Kvůli čemu? Co jim přinese?

Skutečnost je taková, že firmy si broadband pořizují již delší dobu, ale ne ani tak z "kvalitativních", jako spíše z "kvantitativních" důvodů. Nešlo jim ani tak o "nové věci", jako spíše o to, aby poskytli vhodné připojení všem svým zaměstnancům, kteří potřebují a mají s Internetem nějak pracovat - komunikovat se zákazníky i partnery, přijímat poptávky, vyřizovat je, provádět nejrůznější obchodní transakce po Internetu transakce atd. K tomu ale většinou není zapotřebí broadband, resp. určitá "větší" přenosová kapacita. Zajímavé je v tomto ohledu také to, že obvyklá definice broadbandu si vůbec nevšímá, kolik uživatelům jedna přípojka slouží, a zajímá se pouze o její celkovou propustnost. Pokud by byla definice broadbandu vztažena i k počtu uživatelů "na konci přípojky", mnohé firmy by rázem ani žádný broadband neměly.

Pravdou ale je, že i pro firmy existují "kvalitativní" důvody, proč by si měly pořizovat broadband - dostatečně dimenzovaný jejich potřebám, a v dostatečné kvalitě. Jedním z takovýchto důvodů je konvergence hlasových a datových komunikací, a s ní spojená možnost poskytování hlasových služeb po datových sítích (tzv. IP telefonie). Nejen že to vychází laciněji, ale hlavně to umožňuje nahradit dosavadní oddělené sítě (datové a hlasové) jedinou společnou sítí.

Dalším zajímavým efektem je pak virtualizace telefonních ústředen: dříve si firmy pořizovaly vlastní pobočkové telefonní ústředny, o které se musely starat, mít je v majetku, dlouhá léta je odepisovat atd. Dnes si je pořizovat nemusí, protože je mohou více než plnohodnotně nahradit zařízení, patřící poskytovateli služeb a připojená do jeho sítě. Firemní zákazník má k tomuto poskytovateli jen jednu společnou (broadbandovou) přípojku, skrze kterou mu jsou poskytovány jak datové tak i hlasové služby. Když potřebuje přidat nový telefon pro nového zaměstnance, jednoduše jej (v provedení tzv. IP telefonu) připojí ke své datové síti , a požádá poskytovatele služeb o rozšíření virtuální ústředny o další nové telefonní číslo. Takováto škálovatelnost (i po jednom jediném telefonu) je stejně tak snadná, jako přidávání většího počtu telefonů najednou.

ASP: renesance nového paradigmatu

Velmi zajímavým "kvalitativním" důvodem pro zavádění broadbandu do firem je model ASP (Application Service Provisioning). Jde o řešení, v rámci kterého si jeden subjekt (poskytovatel ASP služeb) provozuje určitou aplikaci - například aplikace jako je CRM, billing, skladová agenda apod. - a svým zákazníkům poskytuje jako službu možnost tyto aplikace využívat. Tradiční řešení by bylo takové, že zákazník si tyto aplikace pořídí a provozuje sám. Zde si je naopak pořizuje někdo jiný (poskytovatel ASP služeb), kdo se také stará o jejich správný chod, aktualizace, systémovou správu, zálohování atd. Naopak uživatel takovouto aplikace pouze používá, a to typicky na dálku. Právě k tomu potřebuje dostatečně dimenzovanou a dostatečně kvalitní broadbandovou přípojku, nejlépe se zárukou ve formě smlouvy SLA.

Rozdíl proti tradičnímu stavu, představující zásadnější změnu paradigmatu, spočívá hlavně v tom, že firmy si nepořizují příslušné aplikace, ale pouze si je pronajímají, resp. používají je. Jejich náklady proto nemají významnější jednorázovou (pořizovací) složku, jsou dobře predikovatelné a lineárně závislé na skutečném počtu uživatelů a míře využití aplikací. To je výhodné zejména pro menší firmy, kterým by si jinak nepořizovaly nákladné aplikace do svého vlastnictví, třeba jen pro jednoho či několik málo uživatelů. Díky modelu ASP ale mohou na takovéto aplikace snadno "dosáhnout".

Zajímavé je, že samotný model ASP vznikl již před nějakým časem, ale zpočátku se příliš neujal - alespoň ne podle očekávání svých propagátorů. Pravděpodobným důvodem byla zřejmě nedostupnost vhodně dimenzovaného, dostatečně laciného a současně spolehlivého a kvalitního připojení, dostupného hlavně pro menší firmy. S nástupem broadbandu se ale situace mění a příznivé podmínky pro rozvoj a praktické využití modelu ASP se začínají prosazovat. To vede k renesanci modelu ASP a k obnově záměrů s ním.

V ČR o tom svědčí například záměry Českého Telecomu v oblasti ASP služeb, které signalizoval na Invexu v závěru letošního roku, pod značkou Digital Business - viz obrázek.

Pro domácnosti: video

Zatímco u firem je "skutečně broadbandových" aplikací poskrovnu, a služby na bázi ASP se teprve chystají nabrat druhý dech, v případě domácností přeci jen už je z čeho vybírat - a to i přes časté nářky poskytovatelů i mnoha uživatelů, že ani pro domácnosti není dosud k dispozici žádný obsah.

Zůstat můžeme u tolik zprofanovaného "videa na vyžádání" (VOD, Video on Demand). I to je dnes již k dispozici, a to dokonce v takovém objemu, že to způsobuje kapacitní problémy u mnoha stávajících broadbandových přípojek. Konkrétně u těch, které mají přísnou Fair Use Policy, a jejich uživatelé si mohou skrze ně stáhnout jen velmi malé objemy dat.

Příkladem úspěšné "broadbandové video-služby" může být tzv. odložená televize, jakou již delší dobu nabízí jak Česká televize, tak i TV Nova. Nejde o nic jiného, než o archivy jejich zpravodajských (i dalších) pořadů, které si mohou zájemci pustit z Internetu kdykoli se to hodí jim. Proto také "odložená televize", protože jde o pořady ze standardního vysílání televizních stanic, které jinak mají své stabilní vysílací časy. Televizní divák se musí těmto časům přizpůsobit, ale uživatel Internetu si můžete jednotlivé pořady pustit jakoby "ze záznamu", kdykoli se to naopak hodí jemu.

Problém je ale v tom, že i takováto "odložená televize", ve formátu na který s již lze dívat, vyžaduje datový tok cca 400 kbit/s. Jedna půlhodinová zpravodajská relace pak představuje přenos cca 90 MB dat, a pokud by s někdo chtěl tímto způsobem dívat každý den na jednu takovou relaci (třeba právě na večerní zpravodajství), spotřeboval by za 30 dnů cca 2,7 GB dat. To je nad síly nejrozšířenějších broadbandových přípojek (Internet Expres Start, s měsíčním objemem dat 1 GB), které by navíc nestíhaly ani rychlostně. U přípojek s objemem 3 GB dat v ceně by takovéto použití vytížilo linku téměř na hranici jejích (objemových) možností.

Podobné problémy nastávají i u dalších broadbandových služeb charakteru videopřenosů. Po Internetu například již delší dobu přenáší celé své vysílání (v reálném čase,nikoli"ze záznamu", resp. jako "odložená TV") i televizní stanice Óčko, oblíbená hlavně mezi mladými. Také při jejím sledování lze ale velmi rychle vyčerpat limit přípojky, pokud tato má přísnou Fair Use Policy, zahrnující jen omezený objem dat.

Specifickým způsobem je problém s objemem přenášených dat řešen v rámci služby Starzone.cz, kterou provozuje Český Telecom. Jde vlastně o portál nabízející k zakoupení a stažení hudbu a filmy. Specifický je již použitý platební mechanismus, neboť zákazníkovi se útrata připisuje na jeho telefonní účet. Hlavně ale: pokud je uživatel zákazníkem Českého Telecomu a má své broadbandové připojení právě od něj, nejsou mu stahovaná data započítávána do objemového limitu jeho přípojky. Majitelé broadbandových přípojek od ostatních providerů mají v tomto ohledu smůlu.

Pokud je uživatel zákazníkem Českého Telecomu, a chce si zakoupit nějaký film, má na výběr dvě varianty jeho stahování. U rychlejších přípojek (alespoň 1 Mbit/s) má možnost se na film dívat již v průběhu jeho stahování. Druhou možností, vhodnější pro pomalejší nebo méně kvalitní linky, jejichž efektivní přenosová rychlost je nízká a/nebo hodně kolísá, je nejprve celý film stáhnout na vlastní počítač, a teprve pak si jej pustit.

Pokud si uživatel Internetu, připojený k Internetu přes přípojku od Českého Telecomu, zakoupí na Starzone.cz například celovečerní film, má možnost si vybrat ze dvou variant licencí. Může si zakoupit práva buď na jedno shlédnutí, nebo na neomezený počet shlédnutí během, 24 hodin. Stažené filmy a příslušné prohlížeče totiž podporují systémy DRM (Digital Rights Management), které důsledně dbají na dodržování takto zakoupených licencí. Od jejich druhu se pak odvíjí i cena za film jako takový.

Například celovečerní film Akumulátor I. (viz obrázek) stojí 49 Kč k jednorázovému shlédnutí, a 59 Kč na celý den. U hudebních skladeb je prodávána licence na neomezený počet přehrání dané skladby, a pohybuje s nejčastěji kolem 30 korun za skladbu. To rozhodně není málo -zvláště když nejpoužívanější službou dnešních broadbandových sítí zřejmě stále zůstává přímé sdílení hudby mezi uživateli, v rámci různých výměnných sítí.