Proč jsou propojovací poplatky tak důležité?

Na první pohled by se mohlo zdát, že výše propojovacích poplatků, které si platí telekomunikační operátoři mezi sebou, nemusí jejich zákazníky vůbec zajímat. Bohužel to není pravda. Existuje totiž přímá souvislost mezi těmito propojovacími poplatky a koncovými cenami pro zákazníky. Čím je tato závislost dána?

Vraťme se opět k našemu příkladu s hovorem od uživatele A k uživateli B. Pokud bude operátor X platit operátorovi Y za zakončení takovéhoto hovoru určitou částku, řekněme 1 korunu za minutu, pak těžko může účtovat volajícímu uživateli A méně než tuto částku. Ve skutečnosti mu musí účtovat více, protože sám má s vedením "počáteční části" hovoru (neboli s tzv. originací hovoru) určité náklady, které musí pokrýt, a nejspíše také chce sám mít i nějaký zisk. Takže svému zákazníkovi A musí účtovat podstatně více, než kolik činí propojovací poplatek.

Řečeno jinými slovy, výše propojovacích poplatků přímo ovlivňuje koncové ceny účtované zákazníkům - nižší propojovací poplatky dávají prostor po snižování koncových cen, zatímco vyšší propojovací poplatky tlačí na zvyšování koncových cen.

Při propojení jde (nejen) o každý haléř

Pro ilustraci si již můžeme ukázat konkrétní příklad: v době psaní tohoto článku (v únoru 2002) platila výše propojovacích poplatků stanovená nezávislým regulátorem ještě v roce 2001, a to ve výši 66 haléřů za zakončení 1 minuty místního hovoru ve špičce, a 33 haléřů mimo špičku. Český Telecom si ve stejné době (v základním tarifu HOME STANDARD) účtuje částku 1,40 Kč za minutu místního hovoru ve špičce (a 70 haléřů mimo špičku). To znamená, že pokud takovýto hovor vede do sítě jiného místního operátora, Telecom mu za to přenechává oněch již zmiňovaných 66 (resp. 33) haléřů, a mělo by mu tedy zbývat 74 haléřů ve špičce (resp. 37 haléřů mimo špičku).

Ve skutečnosti je tento jednoduchý výpočet jen ilustrativní, protože praxe může být podstatně jiná. Velmi totiž záleží i na konkrétním způsobu zpoplatňování hovorů - zda se platí po minutách, sekundách či jiných časových intervalech, a zda existuje nějaká minimálně zpoplatňovaná délka hovoru. Představme si třeba situaci, kdy operátor X platí operátorovi Y se sekundovou tarifikací (tj. přesně podle provolané doby s přesností na sekundy), ale sám požaduje po svém zákazníkovi, aby mu vždy zaplatil nejméně za dvouminutový hovor (jako to dělá Český Telecom u místních hovorů). Když potom místní hovor trvá například jen půl minuty, operátor X za něj zaplatí operátorovi Y částku 33 haléřů (jako polovinu z minutové sazby 66 haléřů ve špičce), ale sám od svého zákazníka vybere 2,80 Kč (neboli 2 x 1,40 Kč jako za dvouminutový hovor).

Při sjednávání ekonomických aspektů vzájemného propojení tedy velmi záleží nejen na výši propojovacích poplatků, a to doslova na každém haléři, ale také na dalších podmínkách, které jsou s účtováním přímo či nepřímo spojeny.

Už tušíte, proč je sjednávání podmínek propojení tak těžké?

Když jeden musí, ale druhý nikoli

Jakmile se dva operátoři dohodnou na všech podmínkách vzájemného propojení svých sítí, uzavřou spolu smlouvu (tzv. propojovací smlouvu, resp. propojovací dohodu), která toto propojení a jeho podmínky definuje.

Náročnost sjednávání propojovacích dohod je dále komplikována i tím, že různí operátoři mají různou úroveň motivace k uzavření takovéto dohody. Například pro nově nastupující alternativní operátory je naprosto nezbytné uzavřít propojovací dohodu s dominantním operátorem (Českým Telecomem), protože jinak pro ně nemá smysl vstupovat na trh s hlasovými službami pevné telefonie - jejich zákazníci by nemohli telefonovat do sítě Českého Telecomu, ke které je stále připojena drtivá většina telefonů. Nově nastupující alternativní operátoři tedy jsou opravdu silně motivováni k uzavření propojovací dohody.

Naproti tomu motivace dominantního operátora (Českého Telecomu) je podstatně nižší, či dokonce záporná. Neexistence propojovací dohody dominantnímu operátorovi nebrání v poskytování plnohodnotných služeb jeho zákazníkům, a dokonce mu nahrává do karet tím, že vyřazuje ze hry jeho konkurenty.

Lze se proto divit, že v praxi je uzavírání propojovacích dohod nesmírně komplikované a často dlouho "vázne"?

Co říká zákon?

Mohou-li být motivace operátorů jednajících o propojení natolik odlišné, jak jsme si uvedli v předchozím odstavci, je možnost nedosažení dohody v praxi dosti reálná. Dokonce natolik, že na ni musí být pamatováno v telekomunikačním zákoně, který řeší další postup v případě nedohody.

Filosofie platného telekomunikačního zákona (zákona č. 151/2000 Sb.) je taková, že jednající operátoři mají nejprve "volné ruce" ke sjednání takových podmínek a propojovacích poplatků, jaké uznají z vhodné. Pouze se po sjednaných cenách požaduje, aby byly transparentní (jejich výpočet byl ověřitelný) a neměly diskriminační charakter vůči jiným operátorům.

Pokud se tak nestane a operátoři se v této "první instanci" nedokáží dohodnout, nastupuje nezávislý regulátor telekomunikačního trhu (kterým je Český telekomunikační úřad). Ten vydá závaznou metodiku, podle které mají operátoři vypočítat poplatky za propojení. Takováto metodika přitom musí vycházet z nákladů, které operátoři s propojení a zakončováním hovorů mají. V tom je ale problém, protože představy operátorů o těchto nákladech se mohou i dosti výrazně lišit, a operátoři si mezi sebou navzájem nesdělují prakticky žádné informace o svých nákladech (vždyť jsou to přímí konkurenti).

Proto obvykle musí nastoupit ještě "třetí instance", kdy nezávislý regulátor sám použije svou vlastní metodiku a vypočítá výši propojovacích poplatků, které pak naordinuje operátorům jako maximální cenu, kterou si za své propojení mohou účtovat.