Minulý týden: březen, MI ČR, NPPG ….

Prvním dnem minulého týdne začal měsíc březen, i letos (již posedmé) ve znamení kampaně "Březen - měsíc Internetu". Její letošní motto ("Internet ležící, spící …") se snaží poukázat na to, že rozvoj českého Internetu se v poslední době zpomalil. Dokládají to zejména tradiční průzkumy agentur Market a DEMA, pořádané v rámci akce "Březen - měsíc Internetu" se stejnou metodikou již řadu let. Díky tomu mohou sledovat dlouhodobější trendy, které v poslední době skutečně indikují určité zpomalení tempa (podrobněji viz např. tento článek). Stále přitom zůstává relativně velká skupina těch lidí, kteří o Internet nemají vůbec zájem, nebo na něj "nedosáhnou" (ať již kvůli dostupnosti počítače či samotného připojení, kvůli své neschopnosti pracovat s počítačem a Internetem atd.

Možných opatření k nápravě tohoto stavu je více, a všechny mají dlouhodobější charakter. Minulý týden se řada z těchto možností dostala do nové fáze, resp. prošla určitým vývojem, o kterém je vhodné se zmínit.

Zákon o elektronických komunikacích

Stěžejní význam jistě bude mít nový zákon o elektronických komunikacích, skrze který ČR implementuje nový evropský regulační rámec pro elektronické komunikace. Návrh tohoto zákona připravilo Ministerstvo informatiky, již prošel fází veřejné konzultace i mezirezortního připomínkového řízení, a nyní bude předán do vlády (resp. nejprve její legislativní radě). Poté bude následovat projednávání v Parlamentě, jehož délku není jednoduché odhadovat. Na tiskovce, kterou k dokončení návrhu uspořádalo minulý týden MI ČR, zazněl odhad o podzimu letošního roku (konkrétně např. 1. září 2004, jako datum nabytí účinnosti).

K tomu, co návrh přináší nového, se psalo i zde na ISDN serveru (např. v této zprávě ČIA), proto bych se zde rád zmínil o něčem jiném - o tom, co na adresu návrhu zaznělo předminulý týden, na nedávné výroční konferenci ČAKK (České asociace kompetitivních komunikací).

Ministr Mlynář zde uvedl, že současná podoba zákona je maximem toho, kam šlo dojít cestou hledání konsensu a vzájemného kompromisu ve věcných otázkách, s tím že nyní zbývá "dočištění" legislativních aspektů a dořešení zbývajících sporných bodů. O jejich četnosti svědčí výrok, že "80 procent zákona je bezesporných, a zbývajících 20 procent ještě vyžaduje dořešení". Obdobná kvantifikace, byť ve smyslu výhledu, přitom zazněla již v průběhu loňského Invexu.

V následné debatě nad návrhem zákona se ukázalo, že kromě "politického boje" (na půdě Parlamentu) lze očekávat náročné projednávání i v legislativní radě vlády, kde půjde zejména o právní aspekty. Problémem by zde mohlo být to, že nový zákon přináší určité nové prvky (vyplývající z moderního, unií předepsaného regulačního rámce), které je ale třeba "zasadit" do stávajícího (rozuměj: starého) právního rámce v ČR, který s takovýmito novými koncepty vůbec nepočítá. Jde třeba o problematiku tzv. obecných opatření (opatření obecné povahy) a o možnost či nemožnost jejich přezkumu soudem, kde by eventuelně mohla nastat kolize dokonce s obsahem ústavy. Nebo jde o povinnost regulátora konzultovat svá rozhodnutí, zdůvodňovat je atd. Přitom je třeba volit poměrně citlivě míru toho, jak moc či málo bude mít veřejnost (včetně poskytovatelů) možnost mluvit regulátorovi do jeho rozhodování. Měl by zákon o elektronických komunikacích stanovit, že pravidla fungování regulátora by se měla blížit více zákonu o cenách, kde se nepřipouští prakticky žádná diskuse, nebo naopak více novému správnímu řádu, kde je zase možností diskutovat prý "až moc"? Vhodně vybalancovány budou také muset být vztahy mezi ČTÚ a ministerstvem informatiky, které bude z pohledu EU tak jako tak chápáno jako součást regulačního prostředí a celé "Národní regulační autority" (NRA) - již jen proto, že má zastupovat ČR směrem navenek, vůči EU, že má připravovat základní koncepční dokumenty (národní politiku elektronických komunikací či hlavní zásady státní regulace atd.). Stejně tak musí být vhodně vybalancovány i vztahy mezi ČTÚ a ÚOHS, již jen proto aby nedocházelo k takovým situacím jako dnes - kdy se operátoři obracejí s protesty na oba regulátory současně, a někteří dokonce argumentují tím, že každý z nich po nich chce něco úplně jiného (jako třeba Český Telecom v kauze zvyšování či nezvyšování měsíčních paušálů).

V neposlední řadě se bude celý sektor elektronických komunikací, i jeho nový zákon, muset vyrovnat s existencí dvou odvětvových regulátorů - ČTÚ a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejich splynutí či nesplynutí bylo jedním z nejvýznamnějších stupňů volnosti při přípravě nového zákona, a MI ČR vždy prezentovalo názor, že jejich eventuelní sloučení by značně zkomplikovalo (hlavně zpolitizovalo) přípravu nového zákona. Nehledě již na skutečnost, že současná RRTV je orgánem s kolektivním rozhodováním, a její složení se řídí především politickými aspekty. Naopak Český telekomunikační úřad by měl zůstat ryze odborným a apolitickým orgánem, s pětičlennou Radou, ze které se bude rekrutovat Předseda úřadu.

Nový regulační rámec přitom měli členské země implementovat do 23. července 2003. K listopadu 2003 tak učinilo jen 8 členských zemí (Dánsko, Španělsko, Irsko, Itálie, Rakousko, Finsko, Švédsko a Velká Británie). Evropská komise přitom již ke konci října loňského roku zahájila "přestupková řízení" (tzv. infringement procedures) s těmi členskými zeměmi, které nestihly implementovat příslušné direktivy včas do své národní legislativy.

Kvůli předchozímu regulačnímu rámci (z roku 1998) a jeho implementaci zahájila evropská komise na 250 "přestupkových řízení" (pravomoc k tomu vyplývá z článků 226 a 228 Dohody o Evropské unii). Obecně přitom platí, že pokud po zahájení přestupkového řízení nedojde k brzké nápravě, je případ předán Evropskému soudnímu dvoru. Nesplní-li členský stát požadavky vyplývající z jeho rozsudku, může mu Evropská komise uložit peněžité tresty. Ty dosahují až řádu desítek či stovek tisíc EUR denně.

Zajímavou otázkou jistě je, jak tomu bude v případě ČR a naší implementace nového regulačního rámce. Pokud se zákon nepodaří přijmout ještě před datem našeho vstupu (což se zdá být téměř jisté), a pokud by bezprostředně po našem vstupu bylo zahájeno "přestupkové řízení" i vůči ČR, bude podstatné jak dlouho to ještě bude trvat - zda by dříve přišel eventuelní rozsudek a následná pokuta, nebo schválení nového zákona. Pro srovnání: na Slovensku postupovali rychleji, zákon o elektronických komunikacích již mají, ale EU prý k němu má řadu výhrad, které bude nutné nějak zohlednit.

Bude náš pomalejší postup kompenzován kvalitnějším výstupem?

Státní informační a komunikační politika

Minulý týden ministerstvo informatiky předalo do vlády také aktualizovaný návrh "Státní informační a komunikační politiky", který také již prošel veřejným připomínkováním a meziresortním připomínkovým řízením. Je o dokument, kterým Česká republika "implementuje" další z norem EU, tentokráte iniciativu "eEurope 2005".

Oproti první zveřejněné verzi, určené k veřejnému připomínkování, se změnil název koncepce - ze "Státní informační a telekomunikační politiky" na "Státní informační a komunikační politiku". Stejně tak se změnil název chystané "broadbandové strategie", z původní "Národní strategie pro širokopásmové připojení" na "Státní strategii pro vysokorychlostní přístup (broadband)". Zajímavý zde není jen přechod od "národní" ke "státní" koncepci, ale také přechod od "širokopásmového" k "vysokorychlostnímu" přístupu - což určitě lépe odráží podstatu věci (neboť se sice hovoří o broadbandu, ale každý jej měří v jednotkách přenosové rychlosti, tj. v bitech za sekundu a násobcích). Analogicky se změnila i samotná definice "broadbandu", obsažená v dokumentu, když původní přívlastek "širokopásmový" byl nahrazen přívlastkem "vysokorychlostní" (a zbytek definice zůstal beze změny):

Za "vysokorychlostní" bude obecně považováno takové připojení, které svou efektivní (skutečnou) propustností neomezuje uživatele v jeho aktivitách. Z praktických důvodů bude hranice "vysokorychlostního" připojení prozatím stanovena na 256 kbps, přičemž se předpokládá její postupné zvyšování.

Pokud jde o věcný obsah celého dokumentu, pak jeho hlavní priority zůstaly beze změny. K určitým dílčím změnám došlo u specifikace jednotlivých zásad a konkrétních úkolů (nyní jsou např. všechny konkrétně termínovány). Stejně tak došlo k přeskupení určitých částí textu (například pasáže hodnotící vývoj a současný stav se dostaly až na konec, do přílohy). Osobně za nejvýznamnější změnu považuji právě výrazné přepracování pasáží, které hodnotí vývoj našeho telekomunikačního trhu. Poprvé zde totiž zaznívá kritika předchozích koncepcí a zejména toho, že v roce 1994 bylo rozhodnuto o cestě extenzivního rozvoje, s cílem zdvojnásobit do roku 2000 počet pevných telefonních linek - ale tento cíl nebyl nikdy, natož pak včas, revidován vzhledem k vývoji situace na trhu (vzhledem k nástupu Internetu a mobilních komunikací), a to ani Národní telekomunikační politikou z roku 1999. Nová "konvergovaná" státní politika tak po pravdě konstatuje, že hlavní úkol z roku 1994 - zdvojnásobit do roku 2000 počet pevných linek - nakonec nebyl splněn. Ovšem nikoli proto, že by to Telecom nedokázal, ale proto, že pevné linky již nikdo nechtěl.

Národní program počítačové gramotnosti

K zajímavému vývoji došlo v uplynulých dnech kolem projektu Národní počítačové gramotnosti (NPPG). Ten je mj. obsažen i v navrhované Státní informační a komunikační politice, kde tvoří základ zvyšování informační gramotnosti nejširší veřejnosti (vedle Státní informační politiky ve vzdělávání, která byla až dosud zaměřena jen na školství). V samotném dokumentu se o programu NPPG píše:

Příkladem je Národní program počítačové gramotnosti (NPPG), organizovaný a spolufinancovaný Ministerstvem informatiky. Tento projekt, který je určen úplným začátečníkům, považuje vláda za základ celoživotního vzdělávání v oblasti počítačové gramotnosti.

Tím, kdo až dosud projekt NPPG provozoval, byla společnost Centra Internetu, přičemž MI ČR přispívalo ze státního rozpočtu určitou částkou na každého absolventa kurzů. Pravdou je, že kromě toho přispívali do NPPG i sponzoři z privátní sféry, a celý projekt byl příkladem úspěšné spolupráce veřejného a privátního sektoru (PPP, Private-Public Partnership).

Pro letošní rok získalo MI ČR na celý vzdělávací program NPPG částku 12 milionů, a na její využití muselo vypsat výběrové řízení. V něm měly stejnou měrou uspět dvě firmy, Centra Internetu a Economia, a tak se MI ČR rozhodlo rozdělit alokované finanční prostředky mezi ně rovným dílem. To se ale nemělo líbit dosavadnímu provozovateli programu, společnosti Centra Internetu, která podala formální námitku, údajně až k ÚOHS. Podle informací z médií pak byla z výběrového řízení vyřazena (např. iStrategie, podle ČIA):

Z účasti ve výběrovém řízení na realizátora počítačových kurzů pro veřejnost vyřadil ministr informatiky Vladimír Mlynář firmu Centrum internetu, která kurzy zajišťovala v loňském roce. Ve výběrovém řízení tak zůstává druhý uchazeč o zakázku, společnost Economia …

Důvodem pro vyřazení Centra intranetu podle Mlynáře bylo formální pochybení v námitce, kterou firma podala poté, co se vítězem soutěže stali oba uchazeči, tedy Centrum Internetu i Economia.

Stejný zdroj také cituje ředitele Center Internetu Pavla Komárka, podle kterého celý projekt "patří" jeho společnosti:

Podle Komárka musí být objem prostředků investovaných do rozvoje počítačové gramotnosti mnohem větší, než je rozpočtovaných 12 milionů. Podle jeho odhadu by tato částka měla činit ročně až 60 milionů korun. Komárek zároveň potvrdil, že Centrum internetu je připraveno a schopno pokračovat v počítačových kurzech i bez finanční účasti ministerstva informatiky. "Národní program počítačové gramotnosti je naše značka, my jsme autoři projektu a můžeme v něm pokračovat," dodal Komárek. Zdroje hodlá Centrum internetu čerpat po dohodě s regiony například ze strukturálních fondů EU.

Jak to tedy celé dopadne? Budeme nakonec mít dva paralelní "Národní programy počítačové gramotnosti"?