Princip "store and forward"

Při přepojování paketů nevzniká mezi příjemcem a odesilatelem souvislá přenosová cesta s homogenními přenosovými vlastnostmi a stejnou (a garantovanou) přenosovou kapacitou. Místo toho je cesta od odesilatele k příjemci sestavena z dílčích částí, které mají sdílenou povahu (jsou po nich přenášena data patřící i jiným komunikujícím stranám), a jednotlivé dílčí části jsou propojeny pomocí vhodných propojovacích (přepojovacích) uzlů, v rámci kterých pak dochází k samotnému "přepojování paketů".

Způsob fungování přepojovacího uzlu si lze představit následovně: když z určitého směru (vstupu) přijme nějaký datový paket, podívá se, kdo je jeho příjemcem. Pak se rozhodne co s tímto paketem udělat, tj. kterým směrem jej poslat dále, a učiní tak. V praxi se tomu říká stora and forward (doslova: přijmi a předej dál).

V rámci tohoto obecného schématu existuje mnoho různých variant, lišících se například v tom, zda přepojovací uzel čeká na načtení celého paketu a teprve pak se rozhoduje, nebo zda se snaží rozhodnout a začít předávat data dál co možná nejdříve, jakmile je to vůbec možné. Jinou odlišností je úroveň (resp. vrstva, ve smyslu vrstvového modelu ISO/OSI), na které k přepojování dochází.

Velmi důležitou charakteristikou celého mechanismu přepojování paketů, která vychází z chování propojovacího, je jeho časové chování. Jelikož se v jednom přepojovacím uzlu "schází" data patřící různým komunikujícím dvojicím (případně větším skupinám), není možné předem odhadnout, jak bude přepojovací uzel vytížen. Sám sice vždy funguje na principu "best effort" (maximální snahy), tj. sám o své vůli nic nezdržuje, ale i tak je z pohledu komunikujících stran jeho průchodnost v zásadě náhodná a předem neodhadnutelná: není předem známo (ani nijak garantováno), jak dlouho se určitá data v tom kterém přepojovacím uzlu zdrží.

Právě kvůli tomuto aspektu pak celý mechanismus přepojování paketů nedokáže garantovat konstantní přenosovou kapacitu, ani pravidelnost doručování jednotlivých částí dat. Na druhé straně dokáže mnohem efektivněji hospodařit s celkovou přenosovou kapacitou, kterou má k dispozici, a rozdělovat ji mezi jednotlivé komunikující strany v zásadě úměrně jejich potřebám.