Principiální odlišností mezi mechanismem přepojování okruhů a mechanismem přepojování paketů je jejich chování v situaci, kdy je k dispozici určitá přenosová cesta o větší přenosové kapacitě, kterou je nutné využít "vícenásobně". Mechanismus přepojování okruhů, v duchu svého předpokladu o potřebě vyhradit každému určitou konstantní a pevně danou přenosovou kapacitu, usiluje o vhodné rozdělení jedné větší přenosové kapacity na několik menších částí, které pak trvale přidělí jednotlivým komunikujícím stranám, bez možnosti průběžného "přerozdělování". Konkrétní techniky, které se k tomuto účelu používají, jsou většinou založeny na tzv. frekvenčním multiplexu (čistě analogové technika) či časovém multiplexu (digitální technika).
Představa přepojování okruhů
Naproti tomu mechanismus přepojování paketů vychází z předpokladu, že není rozumné provést apriorní rozdělení větší přenosové kapacity na několik menších částí, a ty pak někomu trvale dát do výhradního využití. Místo toho se snaží ponechat větší přenosovou kapacitu vcelku, a využívat ji celou pro přenos těch dat, která mají být přenesena, bez ohledu na to komu patří.
Představa přepojování paketů
Právě zde je ale velmi důležitý moment: jestliže přenosové cesty zůstávají pro všechny společné, pak není možné řešit otázku skutečného příjemce dat poukazem na to, že to bude "ten, kdo je na druhém konci" - zde může být takovýchto příjemců celá řada, a proto je nutné, aby si samotná data nesla sebou vhodný údaj o tom, komu patří. To pak ale znamená, že data již nemohou proudit po libovolně velkých či malých částech, například i po jednotlivých bytech. Místo toho musí být uspořádána do logických celků, takových že veškerá data ve zmíněném celku budou mít stejného příjemce. Ten pak také bude jednoznačně identifikován vhodným údajem, kterým bude celek opatřen (typicky ve své hlavičce). No ale to jsme si již popsali princip paketů, jak se zmíněným datovým celkům nejčastěji říká.
