Stačí čtyři vrstvy?

S přístupem světa TCP/IP ke standardizaci souvisí i počet vrstev, které koncepce protokolů TCP/IP předpokládá. Jsou to jen čtyři vrstvy, po řadě (shora): aplikační, transportní, síťová a vrstva síťového rozhraní (viz obrázek). Právě tato poslední (nejspodnější) vrstva, odpovídající úrovni na které pracují přenosové technologie typu Ethernetu, je ponechána zcela otevřená a nenaplněná. Protokoly TCP/IP tuto vrstvu "nezabydlují" a naopak očekávají, že zde budou použita taková řešení, jaká jsou nebo budou k dispozici, bez ohledu na původ jejich vzniku.

Čtyři vrstvy TCP/IP, vs. sedm vrstev ISO/OSI

Srovnáním čtyř vrstev TCP/IP se sedmi vrstvami ISO/OSI (viz obrázek) lze také snadno nahlédnout, že ve světě TCP/IP chybí ekvivalent prezentační a relační vrstvy ISO/OSI. Tento fakt má hlubší důvody, které souvisí i s celkovou filosofickou odlišností obou světů, a je vhodné si jej trochu blíže rozvést.

Ve světě ISO/OSI se předpokládá, resp. očekává, že služby prezentačního a relačního charakteru (tj. konverze, podpora transakcí apod.) budou používány většinou aplikací, a tudíž se vyplatí je implementovat co nejefektivněji: tak aby všechny aplikace mohly sdílet jednu společnou implementaci příslušných mechanismů. V praxi to pak znamená vytvoření samostatné vrstvy a zabudování příslušných mechanismů do této samostatné vrstvy (resp. hned do dvou samostatných vrstev, prezentační a relační).

Naproti tomu ve světě TCP/IP se vychází z předpokladu, že prezentační a relační služby nebudou příliš často vyžadovány, a tudíž by nebylo efektivní vnucovat je všem aplikacím - i těm, které je nechtějí, ale musely by nést režii spojenou s existencí příslušných mechanismů (ve formě samostatných vrstev). Místo toho se očekává, že ten, kdo bude příslušné služby potřebovat, si je zajistí sám, ve vlastní režii (jako součást příslušné aplikace). Proto také TCP/IP nemá samostatnou relační a prezentační vrstvu.

---