RM ISO/OSI a spolehlivost

Spolehlivé služby jsou takové, které považují za svou povinnost postarat se o nápravu chyb, pokud k nim při přenosu došlo. Na první pohled to vypadá jako naprostá samozřejmost, ale při detailnějším zvážení lze najít i četné nevýhody tohoto přístupu: se zajištěním spolehlivosti je vždy spojena určitá režie (například na to, aby si příjemce vyžádal opakované vyslání dat, která byla přenesena chybně). Pro některé aplikace však může být takováto režie nepřijatelná, a mohou dávat přednost rychlejšímu a pravidelnějšímu přenosu před přenosem spolehlivým (příkladem mohou být přenosy živého obrazu, kde případné "kazy" na jednotlivých snímcích lidské oko nemusí vůbec postřehnout). Problém je ale v tom, že pokud se přenosové služby koncipují jako spolehlivé, budou jejich režii nést i takové služby, které spolehlivost potřebovat nebudou.

Dalším argumentem proti spolehlivým přenosovým službám je skutečnost, že míra jejich spolehlivosti nikdy není absolutní - už z toho důvodu, že absolutně přesná není již detekce chyb. Proto je v praxi docela pravděpodobné, že některým aplikacím nebude postačovat taková míra spolehlivosti, jakou poskytuje síť, a budou považovat za nutné si potřebnou míru spolehlivosti zajistit samy, vlastními prostředky. Pak je ale zbytečné, aby se o to samé snažil i někdo jiný (nižší vrstvy), a byla s tím nutně spojena určitá režie, kterou by musely nést i ty vyšší vrstvy, které by si spolehlivost zajišťovaly samy.

Původní koncepce referenčního modelu ISO/OSI ovšem vycházela z předpokladu, že spolehlivost je třeba zajišťovat, a to dokonce na všech úrovních (zejména přenosových). Proto jednoznačně preferuje spolehlivé přenosové služby před nespolehlivými. Teprve časem, pod vlivem reality a zřejmě i pod vlivem konkurenční koncepce TCP/IP, došlo k jistému přehodnocení výchozího předpokladu, a v úvahu byly vzaty i nespolehlivé služby.