Koncepce ATM

ATM je tedy přenosovou technologií, která se zrodila "ve světě spojů". Při tvorbě její koncepce se ale velmi šťastným způsobem střetly požadavky jak ze světa spojů, tak i ze světa spojů, díky čemuž ATM získalo vlastnosti výhodné v obou světech (a kterým dnes ATM vděčí za svou poměrně velkou oblibu).

Požadavky "ze světa spojů" žádaly takový způsob fungování, jaký byl v tomto světě až doposud typický: tedy fungování spíše na principu přepojování okruhů, které počítá spíše s rovnoměrným využitím přenosových cest a dokáže garantovat konstatní a trvale dostupnou přenosovou kapacitu - což je šito na míru například přenosům hlasu či obrazu. Současně s tím tento způsob fungování vychází také dobře vstříc novějším "počítačovým" aplikacím, zejména multimediálním, které také mají určité nároky na dostupnost přenosových kapacit, a hlavně na pravidelnost doručování jednotlivých částí přenášených dat.

Na druhé straně požadavky "ze světa spojů" žádaly především efektivní způsob fungování, v duchu přesvědčení že přenosové mechanismy mají hlavně přenášet, a už se nemají starat o další věci, o které se lépe postará někdo jiný (například pokud jde o spolehlivost, resp. opravu chyb, garanci kvality služeb apod.).

Zajímavým způsobem se obě kategorie požadavků střetly při volbě velikosti bloku dat, který se má přenášet najednou, jako jeden celek. Obě strany již byly srozuměny s tím, že by měl být spíše menší, a hlavně konstantní, resp. vždy pevně veliký - to proto, aby manipulace s ním byla co možná nejsnazší, i pokud jde o umisťování těchto bloků do vyrovnávacích pamětí, a hlavně proto, aby příslušné mechanismy bylo možné zabudovat přímo do hardwaru (kde budou moci fungovat mnohem rychleji, než kdyby byly řešeny programovými prostředky).

Požadavky přicházející ze světa spojů přitom prosazovaly co možná nejmenší velikost těchto bloků, kterým se posléze začalo říkat buňky: nejvýše 32 bytů. Argument byl následující: čím budou buňky menší, tím jich bude více. Když pak bude potřeba nějaká data včas přenést, bude větší šance že se najde volná buňka, do které bude možné tato data vložit a nechat je přenést.

Druhá strana naopak prosazovala větší buňky, nejméně 64 bytů. Argumentovala velikostí režie: každá buňka musí být opatřena hlavičkou, aby vůbec mohla být odněkud někam přenesena. Čím větší budou buňky, tím relativně menší bude tato režie.

Zlé jazyky tvrdí, že výsledná volba velikosti buňky, 48 bytů, vznikla jako prostý aritmetický průměr návrhů obou stran, které nebyly moc ochotné ustupovat. Pro přesnost: 48 bytů je velikost "užitečného nákladu" každé buňky (v angličtině: payload), zatímco hlavičku tvoří dalších 5 bytů, takže celková velikost ATM buňky je 53 bytů.