Potřeba vzájemného propojování sítí

Lokální počítačové sítě vznikaly původně spíše jako izolované ostrůvky, a jejich vzájemné propojení bylo více výjimkou než pravidlem. Důvodem byla především původní motivace pro vznik lokálních sítí - tedy potřeba "lokálního" sdílení. Časem se ale přišlo na to, že užitečnost lokálních sítí stoupá s jejich dosahem, například kvůli možnostem přístupu ke zdrojům nacházejícím se v jiných sítích, kvůli většímu dosahu elektronické pošty atd. Dokonce se pak přišlo i na to, že je velmi žádoucí propojovat mezi sebou lokální sítě a sítě rozlehlé, tak aby se využilo všech jejich výhod a dostupných zdrojů.

Základním způsobem propojování jednotlivých sítí mezi sebou je použití tzv. směrovačů (anglicky: routers). Některé síťové architektury přímo vyžadují, aby jednotlivé sítě bylky propojovány právě prostřednictvím těchto zařízení - jde například o protokoly TCP/IP, které vychází z tzv. katenetového modelu (neboli z představy, že svět je tvořen jednotlivými dílčími sítěmi, a ty jsou mezi sebou propojeny prostřednictvím směrovačů). Tomu pak protokoly TCP/IP uzpůsobují své fungování, včetně způsobů adresování (tzv. IP adresy, používané i v Internetu, mají v zásadě dvě složky: číslo sítě, a relativní adresu uzlu v rámci dané sítě). Samotná síť je zde přitom chápána jako určitý logický celek, který by z hlediska přístupových a dalších práv svých uzlů měl být spíše homogenní - například ve středně velké firmě by pracovní stanice zaměstnanců jednotlivých oddělení (např.: účetní, pracovníci marketingového oddělení apod.) měly patřit do samostatných sítí, tak aby bylo možné pro ně stanovit příslušná přístupová práva a omezení, a to již na základě jejich příslušnosti do konkrétní sítě (typu: účetní mají mít právo přístupu k serveru s účetními daty, ale už nemají mít právo volně se brouzdat v Internetu).