Privatizace Českého Telecomu se nezdařila
 |
Historie privatizace Českého Telecomu (do roku 2000 ještě s názvem SPT Telecom) je poměrně dlouhá. Za její začátek je možné považovat rok 1992, kdy novela telekomunikačního zákona otevřela cestu k osamostatnění poštovních služeb a služeb telekomunikačních, k oddělení regulačních a provozních funkcí v telekomunikacích, ke vzniku samostatného SPT Telecomu a jeho následné transformaci ze státního podniku na akciovou společnost. Do té pak v polovině devadesátých let, na základě rozhodnutí vlády a uskutečněného výběrového řízení, vstoupil strategický partner - konsorcium jménem TelSource, vlastněné nizozemským telecomem (dnes: KPN Telecom) a telecomem švýcarským (dnes s názvem Swisscom), a s nemajetkovou spoluúčasti společnosti AT&T. Toto konsorcium získalo v SPT Telecom celkem 27 procent - což je sice minoritní vlastnický podíl, ale pokud jde o manažerské pravomoci, zde TelSource získal majoritu a tím faktickou kontrolu a vládu nad Telecomem.
Konsorcium TelSource vstoupilo do SPT Telecomu (později přejmenovaného na Český Telecom) v roce 1995 na pětileté období. Všeobecně se očekávalo, že po skončení tohoto pětiletého období bude mít TelSource zájem v Telecomu zůstat a ještě zvýšit svůj podíl v něm, nejspíše do úrovně majoritního vlastníka. S tím korespondovala i skutečnost, že společnost KPN, tvořící aktivnější část konsorcia TelSource, nakoupila na akciových trzích dalších 6,5 procenta akcií Telecomu, a spolu s 27 procenty které získalo konsorcium jako celek získala pod svou kontrolu celkem 33,6 procent. To sice stále není nadpoloviční většina (kterou drží stát, v podobě 51 procent vlastněných Fondem národního majetku), ale již je to více jak třetina. Ta zaručuje konsorciu TelSource a nizozemskému KPN tzv. blokační minoritu, neboli schopnost blokovat případné významnější změny, které by majoritní akcionář chtěl provést bez jeho souhlasu.
Po skončení pětiletého působení strategické partnera v Českém Telecomu ale na očekávaný scénář nedošlo a KPN (ani konsorcium TelSource jako takové) již nemělo zájem dále zvyšovat svou účast v Telecomu. První signály tohoto kroku se objevovaly již počátkem roku 2000, ale konsorcium TelSource v té době vydávalo poněkud rozporuplné signály (jednou že zájem má, posléze že zájem nemá). Definitivní stanovisko přišlo až koncem srpna 2000, kdy TelSource definitivně potvrdil, že o získání majority v Telecomu nemá zájem. To pak otevřelo cestu k prodeji státního balíku akcií jinému zájemce, jak to ostatně dokládá tehdejší výrok náměstka ministra financí Jana Mládka:
"Ještě před půlrokem se varianta prodeje celého podílu zdála býti nemožná, protože holandský Telecom si velmi hájil svá práva a zdůrazňoval, že je tady strategickým investorem, který sice nemá majoritní balík akcií, nicméně má manažerskou kontrolu, a že má velký zájem získat 51 procent."
Možnosti dokončení privatizace Českého Telecomu, prodejem zbývajících akcií v držení státu, mezitím zaregistrovali i politici a začali se předhánět ve vizích toho, kolik by to mohlo přinést do státní kasy. Nejznámější je asi výrok tehdejšího ministerského předsedy Miloše Zemana, který se v březnu 2000 na setkání s podnikateli na pražském Žofíně vyslovil takto:
Za Telecom jsme čekali původně výnos 93 miliard korun, nyní odhaduji dvojnásobnou částku",
přičemž toto své očekávání zdůvodnil následovně:
"Hlavním důvodem k optimistickým očekáváním je růst cen akcií na pražské burze. Jestliže před dvěma lety měl hlavní burzovní index PX 50 hodnotu 376 bodů, tak nyní je to 660 bodů".
Bylo to ale ještě v době, kdy se váhající konsorcium TelSource ještě definitivně nevyjádřilo (učinilo tak až v srpnu 2000).
Pravdou asi je, že ještě ve zmíněné době byla šance prodat Telecom za výhodných podmínek. Ty se ale rychle měnily k horšímu, vzhledem k celkovému vývoji na telekomunikačním trhu (hlavně: zadlužování velkých operátorů kvůli licencím na sítě 3. generace). Definitivní rozhodnutí TelSource o nezájmu (v srpnu 2000) pak přichází až v době, kdy už byly podmínky méně příznivé, než se počátkem roku 2000 mohlo zdát.
Problém s Eurotelem
Privatizaci Českého Telecomu však komplikovala ještě jedna skutečnost, a tou je vlastnictví mobilního operátora Eurotel. Ten byl sice založen ještě před vznikem Telecomu (konkrétně na přelomu let 1990 a 1991), ale již jako společný podnik tehdejší Správy pošt a telekomunikací (51 procent) a zámořského konsorcia Atlantic West (dnes rovným dílem vlastněná společnostmi Verizon Communications a AT&T Wireless Services). S pozdějším rozdělením Správy pošt a telekomunikací (SPT) na telekomunikační část (SPT Telecom) a poštovní část (Českou poštu) přešel majetkový podíl v Eurotelu do SPT Telecom (resp. do Českého Telecomu, na který se SPT Telecom přejmenoval k 1.1.2000). Také zde přitom došlo k určitému konkrétnímu rozdělení manažerských pravomocí při řízení Eurotelu (které dodnes nejsou příliš známy), a mimo jiné také k udělení předkupního práva pro Atlantic West na zbytek akcií v případě změny vlastníka Telecomu.
Později existence tohoto předkupního práva samozřejmě ovlivnila privatizaci Telecomu jako takového, protože Eurotel je jeho významným aktivem (a Atlantic West by při této privatizaci mohl získat Eurotel celý). V nepříliš dávné době se Český Telecom pokoušel odkoupit od Atlantic West její podíl v Eurotelu a získat tak mobilního operátora celého - což by jistě významně zvýšilo i jeho celkovou hodnotu. Ačkoli se již téměř dospělo k dohodě, tato nakonec nebyla realizována.
Privatizace jinou cestou
Vraťme se ale zpět do roku 2000, kdy se ještě rozhodovalo o tom, zda konsorcium TelSource chce v Telecomu zůstat a získat zde majoritu. Tehdy se spekulovalo také o dalších možnostech, například o rozdělení Telecomu, resp. o vyvedení některých aktivit a jejich samostatné privatizaci. Například vlivný měsíčník Inside v březnu 2000 napsal:
Podle místopředsedy představenstva Bessela Koka zvažuje Český Telecom možnost vytvořit joint venture se společností KPNQwest. To je společný podnik nizozemského KPN a amerického Qwestu, zaměřený především na datové komunikace. V ČR mu patří internetový provider EUnet Czechia. KPN, jak známo, je (důležitější) součástí konsorcia TelSource, strategického partnera Českého Telecomu. Navržená joint venture by zřejmě měla zahrnovat Internet On Line, EUnet Czechia a nedávno získanou společnost M.I.A. ….
K tomu Inside následně dodal:
Navržená "internetová" joint venture však není po chuti české vládě reprezentované Fondem národního majetku, tedy většinovému akcionáři Českého Telecomu. Existují totiž obavy, že by vznik takového podniku mohl posílit pozice KPN před privatizací majority v Českém Telecomu a tím odradit případné další zájemce.
Tento pokus, z počátku roku 2000, však nebyl prvním pokusem konsorcia TelSource jak realizovat určitou formu privatizace "jinou cestou". První pokus se odehrál o rok dříve. Tehdy TelSource navrhnul, aby Telecom za vlastní finanční prostředky odkoupil od státu 20 procent svých akcií, a ty následně zrušil. To by mohlo změnit "rozložení karet" (vlastnictví akcií a jejich poměr) tak, že by TelSource se svými "původními" 33,6 procenty nakonec fakticky získal majoritu - za peníze samotného Telecomu.
Fondu národního majetku se to tehdy velmi nelíbilo, jak dokládá následující citát z oficiálního vyjádření:
Výkonný výbor FNM konstatuje, že zmíněný návrh není v souladu s platným právem a je nejen pro FNM ČR, ale i pro SPT Telecom nápadně nevýhodný. Proto jej zamítá, uvedl mluvčí FNM Otakar Veverka.
Podrobněji to okomentovaly Lidové noviny 9.6.1999:
Předložený návrh je podle Veverky v příkrém rozporu s rozhodnutím o privatizaci Telecomu a jde proti smyslu zákona o podmínkách převodu majetku na jiné osoby. Zákon neumožňuje, aby společnosti založené FNM před privatizací vykupovaly své akcie. Návrh na rozdělení 20 procent akcií na dvě části je podle FNM zjevnou snahou o obcházení obchodního zákoníku, který umožňuje prodej maximálně deseti procent akcií. Transakci také neschválila valná hromada.
Dosti explicitně se vyjádřila i náměstkyně ministra dopravy a spojů ČR Marcela Gürlichová:
Fondem zamítnutá varianta byla podle náměstkyně Gürlichové výhodná zejména pro konsorcium TelSource, jehož vlastníci v SPT ovládají 33,5 procenta akcií. Po odkoupení 20 procent akcií a následném snížení základního jmění by konsorcium získalo v Telecomu majoritu.
Smlouva o společném postupu
Když se privatizace Telecomu za jeho vlastní peníze nezdařila, následně se nepodařilo ani vytvořit joint venture a strategický partner v srpnu 2000 definitivně ztratil zájem o získání majority v Českém Telecomu, začalo se jednat o dalším postupu. Jednání, jistě ne zrovna jednoduchá, vyvrcholila v červnu 20001 podpisem smlouvy "o společném postupu při prodeji nejméně 51procentního podílu v Českém Telecomu". Podstatou této smlouvy byla konkrétní dohoda, že prodávat své akcie budou vždy obě strany (tedy náš stát zastoupený svým Fondem národního majetku na straně jedné, a konsorcium TelSource včetně svých členů na straně druhé), a to v poměru 2:1.
Podstatu dohody vystihuje následující úryvek z tehdejších zpráv ČTK:
Dohoda je založena na společném prodeji balíku, který budou ze dvou třetin tvořit akcie FNM a z jedné třetiny akcie KPN a Swisscomem tvořeného konsorcia TelSource.
"Bude nabídnuto nejméně 51 procent v závislosti na konkrétních požadavcích investora. Vždy bude zachován podíl dvě ku jedné třetině," uvedla mluvčí FNM Jana Víšková.
Součástí dohody zřejmě bylo i to, že akcie od obou prodávajících budou odkoupeny za stejných podmínek.
Vláda si vybrala
Po podepsání smlouvy s TelSource o společném postupu (v červnu 2001) mohla vláda začít hledat kupce na svůj majoritní podíl. Nakonec se dohodla, po určitých peripetiích, s konsorciem Deutsche Bank a Tele Danmark. Jeho výběr provedla ještě předchozí sociálně demokratická vláda Miloše Zemana, ale formálně se s ním dohodla až nová koaliční vláda Vladimíra Špidly. Učinila tak krátce po svém nástupu, 7. srpna 2002, svým usnesením č. 776/2002. To obsahuje následující hlavní body, o kterých je vhodné se zmínit:
- Kupcem nemá být přímo konsorcium DB/TDC, ale jistá společnost s ručením omezeným C-Tel (IČO 26451468 ), "jejímž konečným vlastníkem je Deutsche Bank AG, podporovaná společností TDC TeleDanmark AS"
- Předmětem prodeje má být "51,1 % akcií společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s., v držení Fondu národního majetku České republiky".
Cena za 51,1 procent akcií není v předmětném usnesení explicitně uvedena. Podle následného vyjádření ministra financí Sobotky by měla být 1 820 064 517 EUR (což při tehdejším kursu 30,72 Kč/1 EUR činí přibližně 55,9 miliard korun). Kromě toho se ale usnesení nijak nezmiňuje o prodeji akcií ze strany stávajícího strategického partnera. Jelikož hovoří pouze o "51 procentech v držení FNM", lze z toho usuzovat, že strategický partner měl prodat své akcie nad rámec těchto "státních" 51,1 procent. Aby byl dodržen princip 2:1, obsažený ve smlouvě FNM s TelSource, musel by stávající partner prodat 25,5 procenta ze svých 33,6 procent. Při zachování stejných cenových podmínek odkupu by za ně utržil polovinu toho co FNM, tedy přibližně 28 miliard korun.
Jednání mezi státem a "kupujícím" konsorciem DB/TDC zřejmě proběhla úspěšně, a podle dostupných informací dokázala vyřešit i problém s předkupním právem Atlantic West na majoritu v Eurotelu (byť není známo jak konkrétně). Pravdou ale je, že na veřejnost se dostaly informace o tom, že vše by nemuselo proběhnout tak hladce, jak by se na první pohled mohlo zdát. Silně kritizován byl například mechanismus prodeje, nikoli přímo konsorciu DB/TDC resp. jeho členům, ale jakémusi "neznámému" s.r.o., zakoupenému právě pro potřeby prodeje. Podle internetové verze Obchodního rejstříku ČR vzniklo toto s.r.o. (původním jménem GeGe s.r.o.) v květnu 2001, za účelem "pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování služeb jiných než základních"), a dnes patří veřejné obchodní společnosti, která sama patří třem právníkům (a zde explicitní vazba na další vlastnické subjekty končí).
Například ČTK k existenci s.r.o. C-Tel uvedla:
Deutsche Bank údajně hodlá získat přes 90 procent akcií Telecomu, aby ho pak mohla sloučit se svou zadluženou společností C-Tel, která funguje jako nástroj k převzetí.
Poměrně velký mediální ohlas měl i požadavek kupující strany snížit cenu o 10 procent, resp. vázat tuto částku jako pojistku pro případ nalezení nesrovnalostí v účetnictví Telecomu. Protiargumentem bylo tvrzení, že jde o standardní postup při takovýchto prodejích. Vláda a její ministři se ale vyjádřili silně proti tomuto požadavky.
Kupodivu bez větší odezvy zůstaly požadavky kupující strany na poskytnutí blíže nespecifikovaných záruk ohledně budoucích rozhodnutí regulátora a antimonopolního úřadu. Ačkoli žádné podrobnosti nebyly zveřejněny, usuzuji že se mělo jednat o záruky před tím, aby telekomunikační regulátor (event. ÚOHS) významněji nezměnil situaci na trhu. Poskytnutí takovýchto záruk státem by podle mého názoru bylo ve sporu s nezávislostí regulátora (ČTÚ) i Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a bylo by již z principu nesprávné.
Nedohodlo se TelSource
Vedle jednání mezi státem a kupujícím konsorciem DB/TDC nejspíše probíhala také separátní jednání mezi oběma konsorcii, tedy mezi prodávajícím konsorciem TelSource a kupujícím konsorciem DB/TDC. Právě tato jednání však nedospěla k dohodě a nakonec se stala rozhodujícím impulsem ke krachu celé privatizace.
O průběhu této "druhé větve" jednání nebylo tolik informací jako o větvi první. Například ČTK koncem října informuje:
C-Tel rovněž jedná o odkupu 33,5 procenta akcií, které ovládají firmy KPN a Swisscom sdružené v konsorciu TelSource. Podle vyjádření šéfa TelSource Bessela Koka pro ČTK však k dohodě o prodeji zatím nedošlo a proto nelze říci cenu za akcii ani předpokládaný termín transakce.
Koncem listopadu (konkrétně 27.11.2002) se však objevily informace o tom, že právě tato druhá větev" jednání se dostala do slepé uličky a dospěla k nedohodě. Podle ČTK:
Jak deníku potvrdil Johannes Kinsky z J. P. Morgan, jednání ztroskotala na tom, že se nedokázala dohodnout kupující Deutsche Bank se současným akcionářem TelSource.
Strategický partner Telecomu, konsorcium TelSource, jenž původně měl prodávat akcie dohromady se státem, totiž s konečnou metodou prodeje odmítl souhlasit. TelSource se nelíbila cena za výkup jeho 27 procent akcií.
Privatizační poradce (firma J.P.Morgan) ještě v ten samý den "kvůli komplikacím vyloučil možnost prodej firmy dokončit", a ministr financí Sobotka na to následně reagoval pro MfD takto:
"Lze to považovat za faktický konec privatizace".
Důvody potvrzuje i následující vyjádření ministra Sobotky:
"Musím říci, že hlavní příčinou toho, proč ta privatizace nedopadla, je nedohoda mezi Deutsche Bank, TelSource a Atlantic West tím, že Deutsche Bank měla připraveno k dispozici příliš malý objem prostředků k tomu, aby dokázala dodržet sliby, které dala vládě, a současně připravit dostatečně atraktivní nabídku pro minoritní akcionáře, zejména pro TelSource, která má velmi silné postavení uvnitř Telecomu," řekl ministr.
Formální tečku za celým pokusem o (do)privatizaci pak udělal vláda ČR, když na svém zasedání 2. prosince 2002 již jednou schválenou privatizaci zrušila.