Liberalizace není skok, ale postupný proces

Chceme-li správně pochopit celkový vývoj našich telekomunikací, je dobré mít na paměti že celý přechod od monopolního prostředí k plně liberalizovanému telekomunikačnímu trhu je poměrně složitý proces, který těžko může být jednorázový - ve skutečnosti je dosti dlouhodobý. Začal vlastně ještě před zmiňovaným rokem 1994, tím že došlo k oddělení státní správy od praktického provozování služeb, a také k oddělení poštovních služeb od telekomunikací (vzniku SPT Telecom a České pošty, z původní Správy pošt a telekomunikací).

Dalším významným milníkem byl již zmiňovaný rok 1994, kdy došlo k rozdělení dalšího vývoje do dvou větví: pevná telefonie se až do konce roku 2000 vyvíjela v monopolním prostředí, zatímco "ostatní" služby šly dále cestou liberalizace. Obě tyto větve se měly znovu "sejít" k 1.1.2001, kdy podle všech předchozích deklarací měl být celý náš telekomunikační trh již plně liberalizován.

Jak se ale později ukázalo, magické datum 1.1.2001 bylo jen dalším z milníků na postupné cestě ke skutečně liberalizovanému trhu, na kterém existuje reálná konkurence a pánem je zákazník, který si může svobodně vybírat od koho si koupí tu kterou telekomunikační službu - se všemi doprovodnými efekty, mezi které patří zejména vzájemná soutěž poskytovatelů služeb a celkový pokles cen. K 1.1.2001 došlo pouze k otevření našeho telekomunikačního trhu, v tom smyslu že byly odstraněny principiální bariéry bránící vstupu nových operátorů na trh (což byla do té doby platná exkluzivita, resp. monopol Telecomu na veřejné hlasové služby). Nově nastupující alternativní operátoři získali možnost vstoupit na trh tím, že získali k tomu nezbytné licence (licence na poskytování veřejných telekomunikačních služeb a budování a provozování telekomunikačních sítí). Co se ale k 1.1.2001 nepodařilo, je vytvořit férové podmínky pro působení těchto nově nastupujících operátorů. To potrvá ještě určitou dobu.

Problém je totiž v tom, že na již otevřeném telekomunikačním trhu stále působí dřívější monopolní operátor (nyní označovaný jako dominantní), ale podmínky pro jeho působení jsou výrazně odlišné od podmínek které mají nově nastupující alternativní operátoři. Zatímco dominantní operátor je na trhu již etablován (má již vybudovanou přenosovou infrastrukturu i přístupové sítě, má již své zákazníky atd.), nově nastupující alternativní operátoři musí začínat prakticky od nuly. Podobně nerovnoměrná situace je i při vzájemném vyjednávání dominantního operátora a nově nastupujících alternativních operátorů, například kvůli nezbytnému propojení jejich sítí: dominantní operátor má velmi silnou pozici a případná nedohoda mu nebrání v tom, aby fungoval tak jako doposud. Naproti tomu vyjednávací pozice alternativního operátora je výrazně slabší a dosažení dohody je pro něj nezbytnou podmínkou pro smysluplné působení na trhu - dokud se nedohodne na propojení s dominantním operátorem, nemůže uvést na trh služby, které by měly šanci se uplatnit.

Asymetrická regulace

Celkově asymetrické podmínky a šance obou táborů se v počátečním období po otevření trhu musí uměle vyrovnávat, prostřednictvím opatření která jsou více svazující (více limitující) pro dominantního operátora, a méně svazující (méně limitující) pro nově nastupující operátory. Jedním z konkrétních opatření v tomto smyslu je například závazek pro dominantního operátora zajišťovat tzv. univerzální službu (u nás zahrnující pevnou telefonní linku) na celém území státu za přijatelnou (státem regulovanou) cenu - a to i tam, kde to pro něj nemusí být ekonomicky rentabilní. Ostatní telekomunikační operátoři, nedosahující dominantního postavení na trhu, takovouto povinnost nemají (tj. nemají povinnost zavést komukoli telefon a jejich koncové ceny nejsou státem regulovány). V současné době spadají do univerzální služby např. cenové programy HOME MINI a HOME STANDARD Českého Telecomu, a jsou tedy státem regulovány.

Jiným příkladem opatření, které vyrovnává asymetrické podmínky obou táborů, je možnost tzv. volby operátora. Jde o to, že ještě před otevřením telekomunikačního trhu byly vybudovány rozsáhlé přístupové sítě tvořené tzv. místními smyčkami, které vedou od koncového uživatele k nejbližší telefonní ústředně - samozřejmě jde o ústřednu dříve monopolního a dnes dominantního operátora (Českého Telecomu). Prakticky všichni majitelé pevných linek, alespoň z řad soukromých osob, jsou proto z historických důvodů zákazníky Českého Telecomu a jsou připojeni k přístupovým sítím (místním smyčkám), které patří Českému Telecomu.

Ovšem budovat celé nové přístupové sítě či jen jednotlivé nové místní smyčky, tak aby je mohli využívat noví alternativní operátoři, je značně ekonomicky náročné . Tam, kde tyto sítě (resp. smyčky) již existují, by to navíc bylo i zbytečné, protože po technické stránce již existující místní smyčky mohou být využity pro zpřístupnění služeb různých operátorů jednomu a témuž uživateli. Problém je spíše v tom, jak se vše zařídí ekonomicky.

Jednou z možností je tzv. zpřístupnění místní smyčky (anglicky: Local Loop Unbundling). Podstatou je to, že konkrétní místní smyčka sice patří konkrétnímu operátorovi (u nás prakticky všechny patří Českému Telecomu), ale uživatel na konci smyčky si vybere jiného telekomunikačního operátora, jehož služeb chce využívat. Tento jiný operátor si pak za určitou částku (typicky paušální) pronajme místní smyčku od jejího vlastníka, a koncovému zákazníkovi poskytuje své služby po této místní smyčce.

Princip tzv. zpřístupnění místní smyčky

Další možností je tzv. volba operátora. Spočívá v tom, že místní smyčka zůstává původnímu vlastníkovi, který také vždy realizuje "místní" část telefonního hovoru. Pro další část hovoru (například pro meziměstskou část dálkového hovoru) si ale již volající může vybrat, zda chce aby tuto část realizoval stejný operátor nebo operátor jiný (proto: volba operátora). Kritériem výběru nejspíše bude cena, kterou ten který operátor zákazníkovi nabídne.