1999: Národní telekomunikační politika

V roce 1999 došlo k dalšímu významné události. V dubnu totiž vláda přijala koncepční dokument s názvem "Národní telekomunikační politika", specifikující záměry vlády pro nadcházející střednědobé období cca 5 let (spadající hlavně do období těsně po liberalizaci trhu). Nepřinesl žádnou zásadnější změnu, pouze upřesnil hlavní priority a mantinely: mj. rovné a transparentní podmínky pro investory a operátory, a dostupné a kvalitní telekomunikační služby pro uživatele.

Za zmínku jistě stojí skutečnost, že nikde v tomto dokumentu se nemluví o nějakém odklady určitých služeb, a to ani tak zásadních jakými jsou služby volby operátora a přenositelnosti čísel. Později však, v rozporu s touto Národní telekomunikační politikou, k takovémuto odkladu došlo.

Další moment vhodný povšimnutí je skutečnost, že v květnu 1999 přijala vláda jiný strategický koncepční dokument - svou Státní informační politiku. Ačkoli telekomunikace a tzv. informační společnost spolu velmi úzce souvisí a jejich vývoj je vzájemně podmíněn, oba koncepční dokumenty nejsou prakticky vůbec provázány. Ve světě je naopak obvyklé řešit obě problematiky společně a ve vzájemné souvislosti.

Nový telekomunikační zákon

Liberalizace telekomunikačního trhu nutně vyžadovala existenci nového telekomunikačního zákona. Stále totiž platil zákon č. 110/1964 Sb., který byl velmi poplatný době svého vzniku a vůbec nepočítal s jakoukoli konkurencí na poli telekomunikací. Ačkoli byl v devadesátých letech několikrát novelizován, v souvislosti s liberalizací bylo nutné jej přepracovat opravdu radikálně a vydat zcela nový zákon.

Nový telekomunikační zákon se po několika neúspěšných pokusech podařilo přijmout doslova "za pět minut dvanáct", tak aby mohl nabýt účinnosti k 1.7.2000, a tedy s půlročním předstihem vůči okamžiku otevření trhu. Původně se ale jako za minimální předstih považoval 1 rok, tak aby se nově nastupující alternativní operátoři mohli včas připravit na svůj vstup na trh.

Zcela v rozporu se všemi předchozími očekáváními, a hlavně zcela ve sporu se všemi deklaracemi představitelů našeho státu i jeho kompetentních orgánů (a také ve sporu s duchem Národní telekomunikační politiky i požadavků evropské unie) však nový telekomunikační zákon přinesl pouze částečnou liberalizaci našeho telekomunikačního trhu. Liberalizaci některých důležitých služeb totiž odložil o dva roky a po tuto dobu zachoval jejich exkluzivitu pro Český Telecom.

Problém volby operátora

Nejvýznamnější službou, která podle platného telekomunikačního zákona (zákona č. 151/2000 Sb.) nebyla k 1.1.2001 liberalizována, je tzv. volba operátora. Jde o službu, která zákazníkovi jednoho operátora umožňuje vybrat si, kdo (který operátor) bude realizovat "střední část" jeho hovoru. Typicky u meziměstského hovoru jde o to, kdo zajistí přenos hovoru na dálku. Například uživatel volající ze sítě Českého Telecomu z Prahy do Brna by si mohl vybrat, zda chce aby meziměstská část jeho hovoru byla vedena sítí Českého Telecomu (za jím nabízený tarif), nebo sítí jiného operátora (za jeho tarif) atd.

Takovouto volbu operátora lze realizovat dvěma základními způsoby - jednorázovou volbou, kterou uživatel vyjádří krátkým prefixem před číslem volaného, nebo trvalým nastavením (které zajistí že následné hovory budou vždy směrovány přes zvoleného operátora, pokud volající explicitně nestanoví jinak). Evropská unie přitom považuje alespoň jednorázovou předvolbu za nutnou podmínku liberalizace telekomunikačního trhu, bez které vůbec nelze mluvit o existenci konkurence. Náš telekomunikační zákon ale odložil povinnost zavést tuto službu (pro Český Telecom jako dominantního operátora) až na polovinu roku 2002 (přesněji - nejpozději do poloviny roku 2002). Povinnost zavést trvalou předvolbu a tzv. přenositelnost čísel pak telekomunikační zákon odložil až na úplný konec roku 2002).

Zpřístupnění místních smyček

S možností volby operátora počítaly snad všechny business plány subjektů, usilujících o vstup na náš telekomunikační trh v roli alternativních operátorů. Byla to totiž nejschůdnější cesta jak se dostat k již existujícím zákazníkům (ti jsou prakticky všichni připojeni k síti Českého Telecomu) a nabídnout jim své služby - a tím fakticky odstartovat konkurenci na telekomunikačním trhu, vyvolat snižování cen atd. Tato cesta byla ale zákonem zablokována na další dva roky.

Možnost volby operátora je tolik významná především proto, že řeší problém s překonání tzv. poslední míle. V něm jde o to, jak překonat vzdálenost mezi sítí telekomunikačního operátora a místem, kde se vyskytuje koncový zákazník. Tuto vzdálenost překonává hustá síť tzv. místních smyček, neboli metalických vedení vedoucích z bytů, kanceláří, učeben, skladů a nejrůznějších dalších objektů k nejbližší telefonní ústředně. Tato síť vznikala postupně, nikoli za tržních podmínek ale v podmínkách telekomunikačního monopolu, a dnes patří Českému Telecomu (a vede k jeho ústřednám). Volba operátora je v zásadě řešením, při kterém místní část hovoru (po místní smyčce) realizuje ten komu místní smyčka patří (samozřejmě za úplatu), a pouze zbývající část hovoru může realizovat jiný operátor.

Představa, že by si nově nastupující alternativní operátoři měli budovat vlastní místní smyčky, není příliš reálná. Snad kromě nových objektů by to znamenalo budovat tyto nové smyčky paralelně vedle již existujících smyček, což by bylo nejen drahé ale hlavně zbytečné. Potenciál existujících smyček je dostatečný k tomu, aby na nich mohli poskytovat své služby různí operátoři a uživatel/zákazník si mohl mezi nimi vybírat podle vlastního uvážení. Ve světě, a velmi intenzivně i v Evropské unii, se prosazuje sdílení místních smyček, neboli to aby se operátoři navzájem dohodli a tzv. si zpřístupnili místní smyčky (anglicky: local loop unbundling), které by pak vlastnil stále jen jeden z nich, ale i ostatní by je za určitý poplatek mohli používat pro zprostředkování svých služeb zákazníkům.

Náš platný telekomunikační zákon tuto představu bohužel nesdílí. Vychází naopak z obecné představy, že jednotliví operátoři by si měli budovat vlastní přenosové kapacity a pouze tam, kde to není možné či je neúměrně nákladné, předpokládá jejich sdílení.