Technologie Internetu a jejich využití v podnikových IS (část I.)

Historie a současnost Internetu je velmi poučnou kapitolou lidského snažení, a to zdaleka nejen v oblasti technologií, kterým je tento příspěvek věnován. Hodná zřetele je například celá filosofie budování Internetu, charakteristická postupem "zdola nahoru", od jednoduššího ke složitějšímu, resp. od "chudšího", zato ale prakticky realizovatelného a bezpečně fungujícího řešení, postupným zdokonalováním směrem k "bohatšímu" řešení, plnému nejrůznějších dalších funkcí a "vymožeností". Jak diametrálně je tato filosofie odlišná od přístupu, který je obvykle aplikován ve světě spojů, telekomunikací a veřejných datových sítí, a který se naplno projevil i při vzniku a prosazování síťové koncepce ISO/OSI: zde se naopak začínalo maximalisticky, a od začátku se usilovalo o technicky i jinak dokonalá řešení, vybavená maximem funkcí a užitečných vlastností. Když pak mělo dojít na praktickou realizaci, z maximalistických představ se nutně muselo hodně slevit, a z původních "vzdušných zámků" často zbylo jen velmi málo. Historie pak dala plně za pravdu první koncepci, tedy koncepci postupného zdokonalování, zatímco apriorně dokonalá řešení odkázala spíše do propadliště dějin - v případě Internetu a jeho souboje s koncepcí ISO/OSI to bylo snad ještě markantnější a do očí bijící, než v jiných oborech, kde se podobně koncipované přístupy také střetávají.

Z Internetu jako takového je tedy možné (a dokonce velmi vhodné) si odnést mnohem více, než jen úspěšné technologie, vzniklé v jeho lůně. Možná ještě významnější je právě onou ponaučení o lepší možnosti prosadit skromnější a méně dokonalé řešení, s definovanou cestou k dalšímu zdokonalování, než řešení které je od začátku připravováno jako bohaté a dokonalé. Jistě to bude platit i pro oblast budování podnikových informačních systémů.

Technologie první: Information push

První technologie, kterou se tento příspěvek zabývá, nese jméno "information push". Je zajímavá také tím, že vznikla z velké míry jako řešení, které teprve dodatečně hledá problém k vyřešení. Na chvilku na to ale zapomeňme, a zkusme na to jít z druhé strany - nejprve si popsat jeden konkrétní problém, a pak si ukázat, jakým způsobem se jej technologie "information push" snaží řešit.

Zmíněným problémem je problém práce s informacemi v prostředí, kde těchto informací je opravdu hodně - což je právě případ Internetu. Dokud zde bylo informací málo, dalo se s nimi pracovat "distribučním způsobem": když někde nějaká informace vznikla, ihned se rozeslala všem, o kterých se tušilo, že by o ni mohli mít zájem. Prakticky veškerá tíže, pokud jde o selekci a zpracování informací, tedy ležela na koncových uživatelích, kteří byli neustále zaplavováni lavinou čerstvých informací. Příkladem internetové služby, která pracuje na tomto distribučním principu, je dobře známá elektronická pošta.

Distribuční způsob práce s informacemi již na první pohled není dostatečně škálovatelný - objemy dat, které se jeho prostřednictvím zpracovávají, nelze zvyšovat donekonečna. Při větších objemech už musí nastoupit jiný model, a to takový, který se obvykle označuje přívlastkem "zpřístupňující". Charakteristické je pro něj to, že informace, které někde vznikají, zůstávají na centrálním místě (na vhodném centrálním serveru, nejlépe přímo tam kde vznikají) a zde pasivně čekají, až si pro ně uživatelé "dojdou". Příkladem služby, která funguje na tomto principu, je dobře známý World Wide Web. Jeho výhodou, resp. výhodou celého zpřístupňujícího modelu, je velmi dobrá škálovatelnost - na centrálních serverech může být umístěn prakticky libovolně velký objem informací.

Skutečně neomezené škálovatelnosti zpřístupňujícího modelu však stojí v cestě jiné faktory, než technické či kapacitní - jde hlavně o lidský faktor, neboli o uživatele, na které v rámci tohoto modelu přechází prakticky veškerá aktivita, a s ní i mnoho funkcí a povinností. Jde zejména o to, že jsou to právě uživatelé, kdo musí aktivně vyhledávat informace a dostatečně se orientovat v jejich obrovské nabídce - a právě zde je kámen úrazu. Samotný zpřístupňující model by dokázal "vstřebat" snad libovolně velké množství informací, ale uživatelé již nebudou schopni takovéto obrovské množství informací dostatečně "zvládnout". Někdo třeba nebude umět používat techniky vyhledávání v Internetu, jiní lidé nebudou schopni dostatečně rozlišit skutečně kvalitní informace od záplavy těch méně kvalitních či zcela bezvýznamných, a ještě další uživatelé jednoduše nebudou mít čas věnovat se vlastnímu "shánění" informací. Proto i škálovatelnost zpřístupňujícího modelu není neomezená, a stojí jí v cestě zejména lidské faktory.

Information push jako řešení problému příliš mnoha informací

Možným řešením problému příliš mnoha dostupných informací je pověřit někoho jejich vyhledáváním, sběrem, předzpracováním a následným doručováním konkrétním zájemcům - někoho, kdo na takovouto činnost bude specializován, a bude k ní mít všechny předpoklady. Tedy vhodného poskytovatele informační služby. Ten pak může využít model information push k tomu, aby "nasbíraná data" pravidelně dopravoval až k uživateli. Jde samozřejmě o jistý návrat k původnímu distribučnímu modelu, ale s tím rozdílem, že to co nyní putuje ke koncovému uživateli, má výrazně vyšší míru "cílenosti" a utříděnosti. Podstatné je také to, že vše se odehrává až na explicitní popud koncového uživatele, a nejde tedy o žádné "zahlcování informacemi" proti jeho vůli.

Technologií, které umožňují prakticky realizovat model information push, je dnes již celá řada. Prakticky všechny fungují tak, že vytváří specifický přenosový kanál (tzv. push kanál) vedoucí od poskytovatele informací k uživateli (odběrateli), a umožňující doslova "tlačit" data od poskytovatele až k uživateli. Na tom nic nemění ani fakt, že doopravdy tyto push kanály fungují obráceně, a místo "push" jsou spíše charakteru "pull" (protože "stahována" ze strany uživatele, a ne "tlačena" z druhé strany).

Snad nejznámější a dnes nejrozšířenější technologií pro "information push" je technologie kanálů, kterou vytvořila firma PointCast, a použila ve své službě PointCast Network. Na tuto technologii pak navázala firma Microsoft, která zabudovala podporu push kanálů do svého nejnovějšího browseru Internet Explorer verze 4.0. Funkčně analogické, i když technicky jinak řešené push kanály zabudovala do svého browseru Navigator i firma Netscape (přesněji: do komponenty jménem Netcaster, která má práci s kanály na starosti). Tato technologie přitom částečně navazuje na technologii Castanet firmy Marimba, která je dalším významným hráčem na poli technologií pro information push.

Information push v podnikových IS

Model information push lze použít i v rámci podnikových informačních systémů, pro publikování interních informací - lze tak dosáhnout mnohem příznivějšího efektu, než třeba při prostém rozesílání "nepředzpracovaných" materiálů elektronickou poštou jednotlivým zaměstnancům. Na druhé straně to ale je náročnější pro rozesilatele informací, který přeci jen musí věnovat určité úsilí setřídění a uspořádání informací. Proto je information push vhodný spíše pro interní "bulletiny", "časopisy" či jiné druhy zpravodajství, které přeci jen mají určitou pravidelnost a ucelenější koncepci, počítající s nějakou mírou redakčního zpracování. Takovéto push kanály samozřejmě nemusí být určeny jen pro interní potřebu, ale mohou být adresovány i "ven", zákazníkům a partnerům firmy, a mohou je pravidelně informovat například o aktuální nabídce firmy.

Informační zdroje, fungující na principu information push, mohou být vůči podnikovým informačním systémům i vstupem, neboli zdrojem informací pocházejících z vnějšku (může jít například o push kanál s nabídkami jiných firem, nebo o obecněji koncipované zpravodajství z oboru podnikání dané firmy apod.). V praxi se ale proti tomuto způsobu využití technologií information push vytvořila jistá averze, pramenící z jejich technologické nedokonalosti - pokud totiž v rámci určité organizace "odebíralo" informační obsah konkrétního push kanálu více zaměstnanců, příslušná data přicházela do organizace vždy znovu a znovu pro každého odběratele. To se pak zákonitě nelíbilo správcům místních sítí, kteří oprávněně poukazovali na neúměrně velkou spotřebu přenosové kapacity. Dnes ale již jsou k dispozici taková technická řešení, která tento aspekt úspěšně řeší - jde o specializované servery, které si zřizuje příslušná "odběratelská" instituce, přímo u sebe, pro potřeby svých uživatelů. Informační obsah jednotlivých push kanálů takovýto server "odebírá" jen jednou, ale pak je může distribuovat tolika místním uživatelům, kolik o to projeví zájem. Navíc provozovatelská organizace tímto způsobem může mít velmi dobrou kontrolu nad tím, jaké push kanály její zaměstnanci odebírají - sama totiž rozhoduje o tom, které z nich budou přes místní push server procházet, a které nikoli.

Information push jako řešení problémů s uceleností informací

Vraťme se nyní k pozorování, že technologie pro information push jsou řešením, které není striktně vázáno na jediný problém. Naznačme si, které další problémy dokáží tyto technologie také řešit.

Velmi častým problémem poskytovatelů informací - což může být například firma, která na Internetu zveřejňuje svou konkrétní nabídku - je to, že uživatelé si "stahují" jen některé části jejich informací, ale ne všechno. Například u cenové nabídky, kterou tvoří několik dílčích WWW stránek, může být velmi podstatné, zda si zájemce "stáhne" všechny z nich, nebo zda si stáhne nejnovější verze jen některých, zatímco u ostatních se spokojí jen se staršími verzemi, které si "stáhnul" již někdy dříve.

Zde pak může velmi dobře pomoci způsob, jakým jsou řešeny "push kanály" v rámci push technologií firmy Pointcast a firmy Microsoft - ty totiž předpokládají, že k informačnímu obsahu puish kanálu bude sestavena zvláštní "průvodka" (tzv. definiční soubor kanálu, zapsaný v jazyku CDF, neboli: Channel Definition Format). Tato "průvodka" pak bude specifikovat nejen to, co všechno "patří k sobě" a tvoří jeden logický celek, ale může obsahovat i potřebné informace o aktuálnosti jednotlivých částí tohoto celku - definuje, kdy a jak často dochází ke změnám v jednotlivých částech, a kdy je tudíž potřeba příslušné části aktualizovat (znovu "stáhnout".

Pomocí takto koncipovaných kanálů "s průvodkami" pak mají poskytovatelé informací mnohem větší možnosti, jak správně "zabalit" a uspořádat své informace do logických celků, se kterými se pak dá také mnohem snáze a efektivněji manipulovat. V současném Internetu, který vykazuje dosti nízkou míru uspořádanosti a utříděnosti dostupných informací, je tato možnost velmi užitečná nejen pro poskytovatele informací, ale i pro jejich konzumenty.

Information push jako řešení problémů se správou

Dalším závažným problémem, který technologie information push mohou pomoci řešit, je problém se správou a udržováním uživatelských počítačů. Tento problém je velmi široký, a jednou jeho částí je i distribuce nejrůznějších aktualizací, nových verzí souborů, tzv. patchů apod., přímo na počítače jednotlivých koncových uživatelů. V zásadě tedy jde o stejný úkol jako při distribuci informačního obsahu, pouze význam distribuovaných dat je jiný. Efekt, jaký takováto automatizovaná distribuce softwaru může přinést, oproti jiným metodám (například "roznášení" po disketách) jistě není potřeba zdůrazňovat.

Některé technologie pro information push dokonce vznikly přímo s představou takovéhoto způsobu využití, a jsou pro ni optimalizovány. Jde zejména o technologii vyvinutou firmou Marimba, a známou pod jménem Castanet.

Quo vadis, information push?

Princip "information push", stejně jako technologie vyvinuté pro jeho realizaci, se ještě v nedávné době těšily opravdu velmi velké pozornosti, a přikládal se jim obrovský význam. Časem ale došlo k určitému vystřizlivění, což je možná docela zákonité - mezitím se totiž objevily i některé nedostatky a "vady na kráse", a také se názorně ukázalo, co všechno lze splnit z původních očekávání a co nikoli.

Pokud jde o nasazení technologií information push pro potřeby nového způsobu práce s informacemi, zde se ukázal jeden spíše praktický problém - stávající poskytovatelé informačního obsahu, kteří push kanály provozují, je nedokáží dostatečně "ušít na míru" potřebám jednotlivých uživatelů (v tom smyslu, že jimi poskytovaný informační obsah je málo personalizovaný, neboli málo uzpůsobený individuálním zájmům a preferencím svých odběratelů. V důsledku toho současně push kanály obsahují (alespoň z pohledu jejich jednotlivých odběratelů), příliš mnoho zbytečných dat - které si ale uživatel musí stáhnout tak jako tak, protože tvoří jednotný celek s tím, co jej skutečně zajímá. Právě zde je asi největší problém současných push kanálů, které zdaleka nenaplnily všechna očekávání, která byla do nich vkládána. Jejich další rozvoj pak zřejmě bude záviset na tom, zda a jak dalece se dokáží "individualizovat" - což není až tak technický či technologický problém, jako spíše problém ekonomický a organizační: bude ekonomicky i jinak únosné vytvářet push kanály doslova "šité na míru" jednotlivým uživatelům?