Interaktivita a sdílení času

Jakmile dostatečně pokročila úroveň technologické základny (a dostatečně vzrostly i schopnosti lidí vytvářejících systémové programy), mohlo se začít s postupným odstraňováním těch nejpalčivějších problémů dávkového zpracování. Jako první došla řada na neinteraktivní charakter výpočtů, daný samotnou podstatou dávkového zpracování (a spočívající v "nesoučasném" sdílení schopností jednoho a téhož počítače).

K tomu, aby bylo možné využít jeden počítač více uživateli současně, musela být nejprve vyvinuta technika tzv. kvaziparalelismu, neboli technika tak rychlého střídání jednotlivých programů, úloh či procesů na jednom a témže procesoru, která by vytvořila iluzi skutečně souběžného (paralelního) běhu všech programů (úloh, procesů) na jediném počítači. To se podařilo až teprve v okamžiku, kdy dostatečně vzrostla výkonnost procesorů, a lidé se naučili psát takové systémové programy (resp. celé operační systémy), které rychlé střídání jednotlivých výpočtů podporovaly.

Díky kvaziparalelismu (konkrétně tzv. multiprogramování) pak již bylo možné zařídit věci tak, aby více uživatelů mohlo současně sdílet výpočetní schopnosti jednoho a téhož počítače. Ve skutečnosti šlo především o sdílení procesoru příslušného počítače a doby, po kterou se tento procesor mohl věnovat "užitečným" výpočtům. Proto se také výsledné řešení označuje obecně jako tzv. sdílení času (time sharing).

Možnost interaktivity a přímého kontaktu uživatelů s jejich programy a úlohami však vyžadovala ještě něco dalšího, než jen vhodnou formu kvaziparalelismu - vyžadovala také, aby každý ze souběžně pracujících uživatelů měl k dispozici své vlastní "pracovní místo", ze kterého by mohl se svým programem komunikovat. Na scéně se tak objevily první terminály, jako zařízení schopná přijímat vstupy od uživatele (zadávané z klávesnice terminálu), a zobrazovat uživateli výstupy jeho programu či úlohy (na displeji terminálu).