Před 20 lety byl v ČR liberalizován Internet

Internet k nám přišel již v únoru 1992. Zpočátku ale byl dostupný jen pro akademické uživatele. Ostatní si museli ještě chvíli počkat: pro ně se Internet otevřel až 1.7.1995.

Dnes bereme jako úplnou samozřejmost, že Internet je dostupný úplně každému. Jenže v minulosti tomu tak nebylo. Ještě počátkem devadesátých let, kdy Internet dorazil do tehdejší České a Slovenské federativní republiky, si jeho zakladatelé (v USA) kladli podmínku, podle které mohli Internet využívat jen uživatelé z akademické a vědecko-výzkumné komunity. Důvodem byla skutečnost, že tehdejší Internet byl financován z grantů, určených právě pro školství, vědu a výzkum.

Nicméně tato podmínka, diktovaná zpoza oceánu, vzala brzy za své. Protože právě počátkem devadesátých let se k Internetu začaly připojovat i ryze komerční sítě, a postupně převzaly otěže jeho financování. Díky tomu jej také otevřeli každému, kdo byl ochoten si za přístup k Internetu zaplatit.

U nás to ale bylo složitější: my jsme si vybudovali vlastní bariéru, která bránila širší veřejnosti v přístupu k Internetu. A tak když ve světě padlo ono původní omezení jen na akademické uživatele, nám to vlastně nepomohlo – u nás byl „Internet pro kohokoli“ stále nedostupný.

Proč tomu tak bylo?

Když nebude monopol, nikdo přeci nebude investovat!

Pro odpověď se musíme vydat zpět v čase, do konce roku 1990. Právě tehdy začala vznikat společnost Eurotel, jako společný podnik tehdejší Správy pošt a telekomunikací (SPT Praha) a konsorcia Atlantic West (založeného společnostmi US West a Bell Atlantic).

Jedním z cílů, které založení Eurotelu sledovalo, bylo podpořit rozvoj moderních komunikací obecně. A to jak skrze mobilní telefonní sítě, tak i (pevné) veřejné datové sítě. A tak vznikající Eurotel dostal hned dvě licence: jednu na poskytování mobilních telefonních služeb, a druhou na poskytování veřejných datových služeb.

Z pohledu dnešního článku je důležité, že se jednalo o licence exkluzivní: tedy takové, které znemožňovaly, aby obdobnou licenci dostal kdokoli jiný, kdo by pak Eurotelu mohl konkurovat. Fakticky tak tehdejší Eurotel získal zcela nový monopol na obě oblasti.

Nejspíše se tak stalo i proto, že to bylo jen krátce po sametové revoluci a době tuhých telekomunikačních monopolů. A tak lidé, kteří o všem rozhodovali, ještě uvažovali v dřívějších intencích. Vlastně se ani moc netajili svou argumentací: že pokud by Eurotel monopol neměl, a nebyl tak chráněn před konkurencí, nezískal by potřebné investice!

Jak to souviselo s Internetem?

Jak ale souvisel nově udělený monopol s Internetem a jeho dostupností pro nejširší veřejnost? Zpočátku, když byla exkluzivní licence Eurotelu udělena (konkrétně 16. listopadu 1990), ještě nijak, protože v té době u tuzemsku Internet ještě nebyl.

Když k nám ale počátkem roku 1992 Internet přišel, vyvstal problém: pokud by tehdy někdo poskytoval přístup k Internetu skutečně komukoli, kdo by o to měl zájem, jednalo by se o veřejnou datovou službu – a na poskytování takových služeb tehdy byla třeba licence. Jenže takovou již měl Eurotel. A jelikož to byla licence exkluzivní, nikdo jiný nemohl neměl šanci obdobnou licenci získat.

K tomu si dodejme další důležitou informaci: Eurotel v popisované době sám žádné připojení k Internetu (resp. přístup k němu) nenabízel. Byť by díky své licenci mohl – ale této možnosti nevyužíval. A to, že jeho licence byla exkluzivní, bránilo komukoli jinému, aby tak mohl činit.

Proto u nás ještě nemohli existovat žádní komerční internetoví provideři v dnešní podobě, schopní nabízet své služby skutečně komukoli. Možné tehdy bylo jen poskytování takových datových služeb, které nebyly veřejné. Tedy poskytování „neveřejných datových služeb“ nějaké omezené skupině uživatelů. Například uživatelům z akademické a vědecko-výzkumné komunity (které do Internetu již tehdy připojoval akademický CESNET). Nebo nějaké zájmové skupině, jako třeba členům organizace CSUUG (CS Unix Users Group), kterým připojení zprostředkovávala společnost COnet.

Ale nejširší veřejnost, která by potřebovala přístup k Internetu jako skutečně veřejnou datovou službu, měla obecně smůlu.

Co se stalo 1. července 1995?

Situace se změnila až v polovině roku 1995, a to v důsledku určitého posunu priorit.

V roce 1990, kdy Eurotel získal obě své exkluzivní licence, ještě nebyl tolik doceňován potenciál mobilních sítí a komunikací. A tak se za důležitější a perspektivnější považovaly spíše pevné sítě a ony „veřejné datové služby“.

Nicméně s postupem času se ukázalo, že naopak mobilní sítě mají větší potenciál. A tak zřejmě i proto se tehdejší Eurotel rozhodl soustředit na mobilní síť a služby, a přenechat své „pevné“ aktivity mateřskému SPT Telecomu. Konkrétně mu odprodal svou divizi NexTel, která se starala o veřejnou datovou síť a poskytování jejích služeb. K prodeji a převodu této divize pod SPT Telecom došlo právě k 1.7.1995.

Přechod divize NexTel pod nového vlastníka ale vyžadoval i změnu licence. Přesněji: vydání nové licence na poskytování veřejných datových služeb. Tak se i stalo – ale nová licence už byla novému vlastníkovi vydána jako neexkluzivní.

Právě tím se otevřela možnost, aby obdobnou licenci (na poskytování veřejných datových služeb) získal i někdo jiný. Díky tomu začali u nás ve druhé polovině roku 1995 vznikat první skutečně komerční internetoví provideři.

Fakticky tak došlo k „otevření“ Internetu v ČR pro nejširší veřejnost, kterou asi můžeme označit i jako jeho liberalizaci. Formálním mezníkem byl právě 1. červenec 1995, kdy padlo omezení kvůli exkluzivitě tehdejšího Eurotelu.

Pro úplnost si dodejme, že ona exkluzivní licence, díky které Eurotel získal svůj monopol, byla v listopadu 1990 vydána s platností na 5 let. To znamená, že pokud by nedošlo k výše popsanému odprodeji divize NExTel, a tím k předčasné „obměně“ licence, došlo by k liberalizaci Internetu v ČR tak jako tak, ale o něco později – až v listopadu 1995. Další vývoj by se tak býval jen o něco posunul, resp. zpozdil.

Jaký byl další vývoj?

Další vývoj byl charakteristický jak vznikem komerčních providerů, tak i razantním snižováním cen za připojení k Internetu.

Ceny za připojení z roku 1994, které se navíc týkaly jen omezených skupin uživatelů, byly opravdu hodně vysoké. Z dnešního pohledu jen těžko představitelné. Třeba COnet nabízel (členům sdružení CSUUG) připojení pevnou linkou o rychlosti 14,4 kbit/s za 45 000 Kč měsíčně. Plus nezbytné náklady na přenosový okruh, jednorázové zřizovací náklady atd.

Ve druhé polovině roku 1995 se na podzimním Invexu představilo hned několik skutečně komerčních providerů, kteří si ihned začali konkurovat, a významně srazili cenovou hladinu: pevné připojení s rychlosti 9,6 kbit/s až 14,4 kbit/s už bylo k mání i za cenu kolem 10 000 Kč měsíčně (vše bez DPH).

Pevné připojení ale bylo tehdy spíše vzácností. Mnohem rozšířenější byl vytáčený přístup k Internetu, který ještě v roce 1994 nabízel COnet za 12 Kč za minutu (plus měsíční paušál 1000 Kč, plus telefonní poplatky). V roce 1995 se už dal dial-up celkem běžně pořídit za 1 Kč za minutu – a vedle toho za určitý měsíční paušál, od nějakých 350 Kč měsíčně výše. Existovaly i takové nabídky dial-upu, u kterých se již neplatilo za jednotlivé minuty – ale u nich se platil měsíční paušál na úrovni 2000 až 3000 Kč.

Významným milníkem byl prosinec 1995, kdy na český trh s připojením k Internetu vstoupil italský Video On Line (VOL). Srazil totiž měsíční paušál na přijatelnějších 495 Kč, a již si neúčtoval nic za jednotlivé minuty. Jeho klienti ale museli stále platit telefonní poplatky SPT Telecomu, podle délky hovoru, resp. svého vytáčeného připojení.

Italský  Video On Line přitom nenabízel jen připojení. Podporoval i český obsah, a svým zákazníkům nabízel i vlastní browser (TIBer), jehož ukázku vidíte na následujícím obrázku. Na videu si pak práci s ním můžete vychutnat zde.

Na dalším obrázku vidíte (o něco starší) domovskou stránku VOL v jiném historickém browseru: NCSA Mosaic.

Konečně na dalším obrázku vidíte ceník společnosti Video On Line, již s jeho nabídkou vytáčeného Internetu za měsíční paušál 495 Kč (bez DPH).

Stopa Járy Cimrmana

K příchodu italského Video On Line na tuzemský trh se váže i jedna kuriózní historka. Na svou úvodní tiskovou konferenci, konanou 7. prosince 1995, si totiž pozval dva slovutné cimrmanology, pány Smoljaka a Svěráka. A ti seznámili přítomné se skutečností, která se dala s jistotou předpokládat: že Internet nevymysleli Američané, ale právě Jára Cimrman.

Nicméně překvapení tehdy bylo oboustranné: něco nového se dozvěděli jak posluchači, tak i samotní cimrmanologové. Zjistili totiž, že velký mistr již nějakou dobu – konkrétně od 13.6.1995 – své stránky na Internetu má. Nikoli ale z jejich dílny.

Slovutným cimrmanologům se to nelíbilo. A tak si prosadili vložení disclaimeru, který vidíte na následujícím obrázku: že Cimrman je jejich postava, že toto jsou jen stránky s neoficiální diskusí, a že si jejich existenci nepřejí.

Autora těchto stránek, tehdy studenta pražského ČVUT Iva Lukačoviče, to nejspíše nepotěšilo. Asi se mu už nechtělo je dále udržovat a rozvíjet. Ani tu jejich část, která byla seznamem mistrových oblíbených linek. Mimochodem, byly to linky 4, 5 a 12.

A tak se Ivo Lukačovič pustil do budování úplně jiného seznamu. Spustil ho 30. dubna 1996, a možná ho budete znát: funguje dodnes, na adrese www.seznam.cz.

Jak vypadal Internet v roce 1995?

Příběh Seznamu naznačuje, že k výraznějšímu rozvoji českého Internetu došlo až v roce 1996 (podrobněji). Od jeho otevření nejširší veřejnosti totiž nějakou dobu trvalo, než se nabídka připojení dostatečně „vyvinula“, a bylo pro koho vytvářet nový obsah.

Chcete-li si udělat obrázek o tom, jak vypadal český Internet ještě v roce 1995, doporučuji shlédnout toto video. Ukazuje Virtuální obchodní dům!, který ale nebyl ještě ani tak e-shopem, jako spíše rozcestníkem (či: katalogem), vedoucím k dalším tehdy dostupným místům. Video vás tak zavede například na webové stránky Invexu z roku 1995 (mimochodem hostované na doméně brněnského VUT), či na stránky vydavatelství UNIS Publishing.

To, kdo v roce 1995 „již byl“ na Internetu, asi nejlépe posoudíte z rekonstruovaných seznamů CZ_list, které jsem měl tu čest tehdy udržovat. Většina původních odkazů ale dnes již není funkční.

Pokud se chcete podívat na něco konkrétnějšího z roku 1995, doporučuji třeba již zmiňované (neoficiální) webové stránky Járy Cimrmana (zrekonstruované zde), či webové stránky společnosti InternetCZ (dříve: COnet), stránky vydavatelství IDG, či webové stránky státní správy ČR z června 1995.

Podívat se můžete i na screenshoty webu pražské konference ComNet z roku 1995. Či na webové stránky tehdejšího CeBITu, letních OH v Atlantě, či zavítat na webové stránky Bílého domu. Nebo do rodiště World Wide Webu, do střediska CERN. A co takhle start Windows 95, v podání Microsoftu?

Pokud vás zajímá ještě starší historie Internetu, pak doporučuji projít si Seznam zdrojů CESNETu, který systematicky mapoval celý akademický Internet od března 1994. A určitě se podívejte i na dnes již nepoužívané služby jako Gopher, WAIS, Archie a další. Protože dnes už je uvidíte asi opravdu jen v muzeu. Stejně jako práci se stanicí BBS.