Lze providerům přikázat blokování?
Je možné požadovat po internetových providerech, aby proaktivně monitorovali aktivity svých uživatelů a zabraňovali jim v porušování práv duševního vlastnictví? Evropský soudní dvůr řekl, že ne – že ani práva duševního vlastnictví nemají přednost před ostatními právy.
Pamatujete se ještě na nedávné snahy našich politiků prosadit blokování toho či onoho na Internetu? Vždy se jednalo o vsuvku (nový paragraf) do zákona č. 480/2004 Sb. , o některých službách informační společnosti, a začínalo to slovy:
„Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků …..“
Vždy pak následoval výčet toho, co by se předkladateli právě hodilo blokovat. Tak například v roce 2007 bylo naše ministerstvo financí ještě naladěno silně proti hazardu, a tak chtělo nechat blokovat („zajistit nemožnost připojení“) k takto definovanému obsahu („stránkám elektronických prostředků“):
1. nabízejícím a umožňujícím účast na licencovaných hrách podle zvláštního právního předpisu prostřednictvím sítě Internet, a
2. podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.
V roce 2009 si někdo ze Senátu (aniž by se ke svému návrhu hlásil) zase chtěl vyšlápnout proti pornografii, a tak do výčtu přidal nový bod a změnil způsob číslování. Požadoval tedy „nemožnost připojení … ke stránkám“:
a/ s pornografickým obsahem,
b/ nabízejícím a umožňujícím účast na loteriích a jiných podobných hrách podle zvláštního předpisu prostřednictvím sítě internet, a
c/ podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti
V polovině letošního roku si na předchozí pokusy vzpomněl poslanec Jan Farský, a oprášil původní znění novým výčtem toho, k jakým „stránkám elektronických prostředků“ si přál znemožnit přístup:
nabízejícím či umožňujícím účast na loteriích či jiných podobných hrách provozovatelů, kteří k tomu nemají povolení vydané podle zvláštního právního předpisu, obsahujícím reklamu na takové služby či činnosti, nebo takové činnosti propagujícím či podporujícím.
Mimochodem, právě tento návrh, v podání poslance Jana Farského (byť nebyl přílepkem) získal v letošním ročníku Křišťálové Lupy první místo v soutěži o Anticenu. Další politici mu ale toto ocenění nejspíše záviděli, a tak se na potřebě nového návrhu shodla hned celá koalice.
Nový návrh ale oficiálně zveřejněn nebyl. A Věci Veřejné vehementně popřely, že by snad někdy s takovým návrhem přišly právě ony. Takže zde popisovaný návrh, který chce blokovat snad i loterie a hry s povolením, nejspíše pochází od nějakého jiného poslance Michala Babáka, než je ten za Věci Veřejné.
Co by to obnášelo?
Zastavme se ale u praktických aspektů popisovaných snah: pokud by se takto formulovaný požadavek (na „zajištění nemožnosti připojení uživatele ….“) stal skutečně zákonem a nabyl účinnosti, jak by asi musel být realizován? Co by to znamenalo pro ty subjekty, kterých by se týkal?
Nechme stranou to, že naše zákony nijak nedefinují „provozovatele elektronických prostředků“. Neztrácejme čas spekulacemi nad tím, zda zákonodárce neměl na mysli třeba provozovatele televizního vysílání (jako „elektronických prostředků“) a stránky teletextu (jako „stránky elektronických prostředků“). Předpokládejme, že se zákonodárce jen neuměl dostatečně přesně vyjádřit, a že mu šlo o internetové providery a tu část obsahových služeb, která je dostupná skrze službu World Wide Web. A nezabývejme se ani takovými detaily, jako že se „připojuje“ k nějaké síti (například k Internetu), zatímco ke konkrétním WWW stránkám se dá „získat přístup“, ale ne se připojit. Tedy pokud se zrovna nejedná třeba o stránky s peticí proti cenzuře Internetu, protože pak se „připojit“ skutečně lze.
Z pohledu tohoto článku je totiž podstatné něco jiného: pokud má být po ISP požadováno, aby „znemožnili připojení“ (správně asi přístup) k takovým či onakým stránkám, musí se odněkud dozvědět, k jakým konkrétním stránkám. Ať už totiž ISP použijí jakékoli mechanismy blokování, budou u každé konkrétní stránky vždy potřebovat dvouhodnotovou informaci: zda danou stránku mají svému uživateli zpřístupnit, nebo zda mu ji zpřístupnit nemají.
Jak ale tuto informaci získají?
Jednou možností je to, že potřebnou konkrétní informaci internetovému providerovi dodal někdo třetí. Pak velmi záleží na tom, o koho se jedná. Je-li to soud, kdo rozhodne, že ta a ta stránka má být blokována, nedá se proti tomu moc namítat – a takto už to také v praxi chodí.
Jiné by to bylo tehdy, pokud by si takovéto blokování mohl vynucovat někdo jiný, než je soud či jemu na roveň postavený orgán. Takovéto návrhy se už také objevují – aby o blokování mohli žádat třeba sami držitelé práv, jen na základě svého vlastního podezření z toho, že někdo porušuje jejich práva, bez předchozího výroku soudu.
Jenže: výše popisované návrhy paragrafů nejsou formulovány tak, že by internetovým providerům měl někdo říkat, jaké konkrétní stránky mají blokovat – a oni ho museli poslouchat a jeho požadavky respektovat. A že dotyčný bude odpovídat za výběr a hodnocení stránek, které mají či nemají být blokovány (i nést následky za neoprávněné blokování). Místo toho je v navrhovaném znění „černé na bílém“ to, že za dostupnost či nedostupnost (nesprávně: možnost připojení) odpovídají sami ISP. Takže hodnocení je na nich.
Museli by to tedy být sami internetoví provideři, kdo by musel hodnotit obsah stránek, požadovaných jejich klienty - a v reálném čase zjišťovat, zda splňují ona vágně vymezená kritéria, tak jak jsou uvedena v zákoně. Třeba, v případě senátního návrhu z roku 2009, by provideři museli hodnotit, zda jde o stránky „s pornografickým obsahem“. Což je mimochodem věc, na které se často neshodnou ani kvalifikovaní „lidští hodnotitelé“: co je pro jednoho ještě umění či osvěta, může být pro druhého už tvrdé porno.
Ale ani to asi není ten hlavní problém: tím je už samotná skutečnost, že by internetoví provideři museli průběžně monitorovat, co jejich zákazníci dělají, na co se právě dívají, na co klikají atd. Je vůbec možné po nich něco takového chtít?
Pravdou je, že řadě subjektů by se to hodilo. A to nejenom politikům, kteří bojují tu proti on-line hazardu jako takovému, tu proti zahraničními hazardu který konkuruje tomu českému, či proti pornografii, nebo jen proti dětské pornografii. Nezapomínejme na „Velký Obsah“, neboli na velké držitele práv, kteří jen prahnou po tom, aby si z internetových providerů mohli udělat svou soukromou policii a nechali je (dokonce na jejich vlastní náklady) hlídat uživatele Internetu, zda neporušují jejich práva.
Kauza SABAM vs. Scarlet
Snaha velkých držitelů práv udělat si z internetových providerů svou soukromou policii rozhodně není nová. A někde už došlo i na konkrétní kroky: již před lety v Belgii požadovala tamní „ochranka“ SABAM (ochranný svaz, zastupující autory, skladatele a vydavatele) po místním providerovi Scarlet (který patří Belgacomu), aby ve své síti učinil taková opatření, aby znemožnil svým uživatelům stahovat či vyměňovat si v P2P sítích – bez povolení a bez poplatků – obsah z jejího „repertoáru“.
Scarlet na to nepřistoupil, tak ho SABAM v roce 2004 zažaloval. Prvoinstanční soud dal za pravdu SABAMu a přikázal providerovi Scarlet, aby do své sítě instaloval zařízení, které bude průběžně monitorovat aktivity uživatelů a „zajistí nemožnost“ takového přenosu, který SABAM považuje za nelegální.
Provider Scarlet se odvolal k odvolacímu soudu v Bruselu, s argumentem že požadavek SEBAMu mu fakticky ukládá povinnost monitorovat komunikaci uživatelů v jeho síti, což je neslučitelné se směrnicí o elektronickém obchodu (v ČR transponovanou do zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti).
Bruselský odvolací soud se následně obrátil na Evropský soudní dvůr, s dotazem:
zda unijní právo umožňuje členským státům dovolit vnitrostátnímu soudu, aby poskytovateli internetového připojení uložil za účelem identifikace protiprávního stahování souborů povinnost zavést obecně, preventivně, výlučně na náklady tohoto poskytovatele a bez časového omezení systém filtrování elektronických sdělení.
ESD se vyjádřil
No a Evropský soudní dvůr se vyjádřil právě minulý týden - a to záporně. Seznal sice, že držitelé práv se mohou domáhat určitých omezujících opatření po internetových providerech, a to přes soudy, formou soudního příkazu, podle pravidel stanovených národní legislativou – ale že tato cesta musí respektovat omezení, plynoucí z unijního práva. A toto právo, konkrétně v již zmiňované směrnici o elektronickém obchodu
vnitrostátním orgánům zakazuje přijímat opatření, na jejichž základě by poskytovatel internetového připojení měl obecnou povinnost dohlížet na informace přenášené v jeho síti.
Konkrétní kauzu SABAM vs. Scarlet pak Evropský soudní dvůr vyhodnotil tak, že naplněním požadavků SABAMu by došlo k uložení právě takové povinnosti (obecného dohledu), která je neslučitelná se směrnicí o elektronickém obchodu. Hodnotil přitom i technické aspekty, a zde seznal že
by tento příkaz obnášel systematické analyzování veškerého obsahu, jakož i shromažďování a identifikování IP adres uživatelů, od nichž pochází protiprávní obsah odesílaný na síť, přičemž tyto adresy jsou chráněnými osobními údaji. Daný příkaz by navíc mohl porušovat i svobodu informací, neboť hrozí, že tento systém nebude dostatečně rozlišovat mezi legálním a protiprávním obsahem, takže by při jeho provozu mohlo docházet i k blokování sdělení s legálním obsahem.
Především ale Evropský soudní dvůr konstatoval, že ochrana práv duševního vlastnictví nemůže být absolutní. Místo toho je třeba usilovat o:
spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé
Přitom právě uložení takové povinnosti, jakou ochranný svaz SABAM požadoval po providerovi Scarlet, by takovouto rovnováhu nedodržovalo.
Co to znamená?
Evropský soudní dvůr, i podle disclaimeru uvedeného v tiskové zprávě o popisovaném rozhodnutí, nerozhoduje konkrétní spory před vnitrostátními soudy, ale pouze odpovídá na otázky vnitrostátních soudů ohledně unijního práva. To znamená, že nerozhodl samotný spor SABAM vs. Scarlet – to musí udělat belgický odvolací soud. Ale ten už musí postupovat v souladu s rozhodnutím Evropského soudního dvora. A stejně musí postupovat i ostatní vnitrostátní soud, pokud budou rozhodovat podobný problém. Protože i pro ně je rozhodnutí Evropského soudního dvora precedentní a závazné.
To tedy znamená, že popisovaná stanovisko (formálně: rozsudek) Evropského soudního dvora je závazné i pro tuzemské soudy, pokud by rozhodovaly podobnou kauzu. Předpokládám, že by se tímto stanoviskem měli řídit i naši legislativci, pokud by měli schvalovat výše popisované ustanovení s požadavkem na „zajištění nemožnosti připojení uživatele ….“, ať už by to bylo z důvodu ochrany tuzemského hazardu před tím zahraničním, či ochrany práv duševního vlastnictví, či nějakého jiného práva.
A pokud by se zákonodárci tímto stanoviskem neřídili a povinnost zavedli, mohl by se kterýkoli z providerů následně obrátit na soud a domáhat se zrušení takového ustanovení, kvůli jeho rozporu s právem Unie a precedentním rozhodnutím Evropského soudního dvora.
Za sebe si dovolím zhodnotit popisované rozhodnutí Soudního dvora jako skutečně přelomové: jako verdikt, který jednoznačně a nepřehlédnutelně říká, že práva duševního vlastnictví a jejich ochranu není možné nadřazovat nad ostatní práva a domáhat se jejich dodržování „ať to stojí, co to stojí“, i za cenu pošlapání jiných práv. A že místo toho je třeba dbát na spravedlivou rovnováhu mezi všemi právy.
To považuji za nesmírně důležité právě v současné době, kdy „Velký obsah“ má čím dál tím větší tendenci domáhat se ochrany svých práv ve skutečně „absolutní podobě“, bez ohledu na to, kolik (a koho!) to bude stát. Či dokonce zda jejich požadavky jsou vůbec realizovatelné a prakticky splnitelné.
I v tomto ohledu je zajímavé začíst se do plného znění rozsudku a do stanoviska generálního advokáta. Protože Evropský soud bral v úvahu i takové věci, jako požadavek SABAMu na to, aby veškeré náklady na blokování nesl provider (Scarlet). Přičemž SABAM nebyl schopen ani odhadnout, o jaké náklady se bude jednat. A nedokázal říci ani to, jak by jím požadované řešení mělo vlastně fungovat: dokázal jej popsat pouze z pohledu jeho výsledného efektu. Což je asi charakteristické pro všechny velké držitele práv duševního vlastnictví a jejich snahy udržet si své dřívější pozice, ať to stojí co to stojí (někoho jiného).