Máme v ČR patent na ADSL?

ADSL bylo vyvinuto v letech 1990 až 1992 a poprvé standardizováno v roce 1995. V roce 1998 byl ale v ČR přijat patent, jehož autor se nyní snaží prokázat, že způsob nasazení dnešního ADSL vychází právě z jeho patentu. Česká Telefónica již varovala ostatní providery před možnými spekulativními nároky autora patentu.

Snad každý soudně myslící člověk dnes už ví, že za všemi velkými vynálezy z oblasti počítačů a ICT - od Cimrmanova programovacího jazyka  (zkratkou „jazyka C“), přes Cimrmanův disk (CD), až po samotný Internet a World Wide Web - stojí jeden jediný člověk: český velikán Jára Cimrman. A vlastně stojí i za mnoha vynálezy z dalších oborů. Jen namátkou: vynalezl třeba pětitaktní motor (s fázemi: sání, komprese, výbuch, výfuk a odpočinek), jogurt či například myčku aut.

Málokdo asi bude pochybovat i o tom, že Jára Cimrman původně předpověděl také různé způsoby připojování k Internetu, od vytáčeného (dial-upu), přes připojení mobilní či nomadické, až po připojení pevné. Jenže, jako u většiny svých vynálezů, si je nenechal včas patentovat. A tak se dnes autorství domáhají úplně jiní lidé, z úplně jiných zemí celého světa.

Naši národní hrdost tak může potěšit alespoň to, že o jeden důležitý vynález – a to o způsob nasazení ADSL – se hlásí jistý ing. Marek Hájek z ČR. A že nejde o cimrmanovský vtip, dokazuje oznámení, které visí na stránkách asociace APVTS:

Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. upozornila prostřednictvím APVTS její členy na možnost, že se na ně může obrátit pan Ing. Marek Hájek s finančním požadavkem, který opírá o tvrzení, že má patentován způsob připojení k internetu, který společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. používá při poskytování služby ADSL.

Co je předmětem patentu?

Jelikož apríl je už nějakou dobu za námi, nechme žerty stranou a podívejme se, o jaký patent jde. Má číslo 286163, jeho přihláška byla podána v únoru 1998, a jeho plný text můžete najít zde (na stránkách ÚPV). Název má správně byrokratický: „Způsob přenosu dat mezi prvním účastníkem a druhým účastníkem a/nebo Internetem a zařízení k provádění tohoto způsobu“, a navrhované řešení hrdě prezentuje jako vynález. O co ale fakticky jde?

Autor patentu/vynálezu nejprve popisuje situaci s připojováním k Internetu (vzhledem k datu podání přihlášky vztahující se k přelomu let 1997 a 1998): zmiňuje častěji používané vytáčené připojení (prostřednictvím komutované telefonní linky, v praxi známé jako tzv. dial-up), a méně časté pevné připojení (přes vhodný pevný přenosový okruh). Rozvádí i jejich nevýhody, které jsou vesměs obecné a v té či oné míře platí dodnes - jako je dočasnost, horší kvalita a nižší rychlost u dial-upu, či vyšší náklady u pevného připojení.

Jedna z uváděných nevýhod však již v mezidobí vzala za své, a to nutnost platit dvěma poskytovatelům: za provolaný čas na telefonu (u dial-upu) a za přístup k Internetu (příslušnému ISP). V roce následujícím po podání patentové přihlášky konečně přišel tzv. Internet zdarma, v rámci kterého uživatel při dial-upu platil již jen telekomunikačnímu operátorovi za provolané minuty (a on z nich dával provizi internetovému providerovi, pokrývající náklady na internetovou konektivitu). Jako první to u nás nabídla společnost Volný, v srpnu 1999.

Čím ale chce autor vynálezu kontrovat těmto nevýhodám? Jakou alternativu nabízí?

Nejprve si popišme důležité body z tohoto, co by měl vynález přinést (strana 2, řádky 15 až 44):

Úkolem vynálezu je … nalezení takového způsobu a zařízení … které zajistí vysoce kvalitní komutované spojení datovým okruhem bez telekomunikačních poplatků, konstantní finanční náklady, minimální až nulové náklady na ochranu sítě účastníka či klienta, nižší náklady než při klasickém připojení či propojení komutovanou telefonní linkou a možnost okamžitého přechodu na připojení či propojení pevnou linkou.

Úkolem vynálezu je tedy zajištění rozdělování provozního času datových účastníků, prakticky tedy sestavení datového kompresoru pro datové účastníky a řízení spojení pevných datových okruhů.

Výhodou popsaného řešení je skutečnost, že je takto zajištěno vysoce kvalitní spojení datovým okruhem, komutované, tj. „vytáčené“ spojení  …..

Jinými slovy: cílem je „kvalitní komutované spojení“ s určitými dalšími atributy. Už tady bychom asi mohli skončit a konstatovat, že „komutované spojení“ je vlastně dial-up, a to už je dnes nezajímavé. A to jak pro operátory a providery, tak i pro uživatele, jak o tom vypovídají strmě klesající statistiky využívání této možnosti. Jako záloha či jako nouzové řešení na cestách to snad ještě připadá v úvahu, ale jako konkurence dnešních nabídek pevného připojení už rozhodně ne.

Nezapomínejme ale, viz výše uvedená citace z webu APVTS, že zde jde o něco jiného: nikoli o nějaké oživení  dial-upu, ale o patentové nároky vůči dnešnímu ADSL. A to už je o něčem jiném.

Pořiďte si vlastní ústřednu!

Zkusme si tedy naznačit, jaké konkrétní řešení je předmětem vynálezu - abychom mohli posoudit, jak se vztahuje k dnešnímu ADSL.

Popsat navrhované řešení srozumitelným a jasným způsobem není jednoduché, protože autor ve své patentové přihlášce používá poněkud nestandardní terminologii, a navíc má notně „právnicky rozkošatý“ sloh. Proto si dovolím přetlumočit věcnou podstatu, tak jak jí rozumím já, svými vlastními slovy. Zájemci nechť si vychutnají originál.

To, co autor navrhuje, fakticky znamená zduplikovat již existující infrastrukturu ve vlastnictví operátora: místo použití „veřejné“ telefonní ústředny navrhuje pořídit si vlastní (privátní) telefonní ústřednu (řádek 30 a 34, strana 2), a jednotlivé uživatele a internetového providera propojit s touto ústřednou nikoli pomocí místních smyček („telefonních linek“), ale pomocí pevných datových okruhů (řádky 38 až 44, str. 2).

Pak to skutečně může fungovat podobným způsobem, jako v telefonní síti, pro potřeby komutovaného (vytáčeného) přístupu k Internetu: privátní telefonní ústředna skutečně může „rozdělovat provozní čas datových účastníků“ (str. 2, řádky 34 a 35) a dosahovat „řízeného spojení pevných datových okruhů“ (str. 2, řádek  35). A pokud bude privátní ústřednu vlastnit „provozovatel Internetu“ (strana 3, řádek 3), pak to může být právě on, kdo bude takovéto „spojování pevných okruhů“ řídit. 

Laskavému čtenáři už ale určitě došlo, že celá věc má  jeden drobný „háček“. Dal by se asi parafrázovat následujícím sloganem: chcete ušetřit za jízdné v MHD? Nevyhovuje vám jízdní řád či tlačenice v dopravních prostředcích? Pak si zřiďte a provozujte vlastní hromadnou dopravu! 

I v případě připojování k Internetu je jistě možné si pořídit vlastní přístupovou infrastrukturu, pokud někomu nevyhovuje používat tu již existující, ve vlastnictví telekomunikačních operátorů a za jimi stanovené ceny, často horentní. Ale o tom, že by to bylo univerzálně výhodnější (alespoň co do nákladů), si dovolím více než pochybovat.

Stejně tak si dovolím vyjádřit svůj podiv nad tím, co všechno si lze u nás nechat patentovat za vynález. A asi nejen u nás.  Možná by to bylo na nějaký delší seriál o nejrůznějších šílených patentech. Pokud máte nějaké zajímavé tipy, prosím pošlete mi je.

Jak to souvisí s ADSL?

Zpět ale ke kauze, která se objevila na webu APVTS. Podle toho, co mi odpověděli z Telefóniky, jde autorovi patentu o něco jiného: snaží se „napasovat“ svůj původní nápad s vlastní přístupovou infrastrukturou na způsob, jakým je dnes u nás implementováno ADSL. Tedy nějak prokázat, že když Telefónica (resp. ještě Český Telecom) nasazuje ve své síti ADSL a skrze něj nabízí pevné připojení, vlastně k tomu využívá jeho vynález - a vznášet díky tomu nějaké konkrétní patentové nároky (tedy zřejmě požadavky na nějakou finanční kompenzaci).

Jakkoli mi to přijde neskonale absurdní, autor patentu prý už získal i taková vyjádření  soudních znalců, která jeho nárok potvrzují. Opírat se mají mj. o tvrzení, že DSLAMy už samy o sobě představují telefonní ústřednu, a že když data prochází skrze DSLAMy, prochází tím i skrze telefonní ústřednu. Ve skutečnosti je to tak, že DSLAM je předsunut samotné telefonní ústředně (jako technickému zařízení) a datový tok je po průchodu DSLAMem odbočen do patřičně dimenzované telefonní sítě (protože telefonní ústředna, ani celá telefonní síť, není na tak velké datové toky dimenzována). To vše proto, že patent předpokládá, že data prochází skrze telefonní ústřednu.

A tak nastává hra se slovíčky: je „telefonní ústřednou“ pouze samotné technické zařízení pro vedení hlasových hovorů (začínající tzv. hlavním rozvaděčem), nebo je to celá budova, kde se nachází i další zařízení, včetně DSLAMů?

Podobně musí souhlasné posudky nějak setřít principiální rozdíl mezi dočasným komutovaným („vytáčeným“) připojením, o které usiluje patentovaný vynález, a trvalým nekomutovaným připojením, jaké vytváří ADSL. To se prý řeší tvrzením, že komutaci (přepojování) už DSLAM (jako ústředna) provádí, a to přepojováním (komutací) rámců či paketů.

No, nechme to raději právníkům, ať se na tom vyřádí a ukáží, co umí. Pomoci jim můžeme třeba nápovědou, že původní koncept celé širší  „DSL famílie“ od Járy Cimrmana rozpracovali v letech 1990 až 1992 na slavné Stanford University a v Bellových laboratořích. Následně bylo v roce 1995 v USA poprvé standardizováno ADSL, standardem ANSI T1.413-1995 od pracovní skupiny ANSI T1E1.4. Ve stejném roce se pak v USA objevily i první komerční nabídky ADSL, a založeno bylo i ADSL Forum (později jen DSL Forum), usilující o další rozvoj ADSL.

Teprve o tři roky později, v únoru 1998, si v ČR nechává ing. Hájek  patentovat své „lepší“ řešení dial-upu, s vlastní telefonní ústřednou. A dnes o něm tvrdí, že tím vlastně vymyslel ADSL.