Stalo se: dnes je „den S“ českého Internetu

Dnešním dnem začínají tuzemské sázkové kanceláře nabízet kurzové sázky i po Internetu. Podmínkou je ale ověření identity sázejícího uživatele na kamenné pobočce. Britský ministr kultury chce dostat Internet pod kontrolu. Mimo jiné navrhuje hodnotit weby podle jejich vhodnosti pro různé věkové skupiny, po vzoru hodnocení filmů.

Dnešní den, 5. ledna 2009, se zapíše do historie českého Internetu jako jeden z jeho novodobých milníků: právě dnes se tuzemským sázkovým kancelářím otevřela možnost kursového sázení  i po Internetu (podrobněji). A všichni, kteří potřebné povolení od Ministerstva financí získali, kursové sázení přes Internet k dnešnímu dne zřejmě i skutečně spustí – byť asi s podstatně menší  reklamní podporou, než jaká by odpovídala jejich možnostem a povaze novinek. Na přípravu větších reklamních kampaní nejspíše nezbyl čas.

Do Internetu jen s identifikací z kamenného světa?

Zda je dnešní milník změnou k lepšímu či k horšímu, zůstane asi ještě dlouho předmětem vášnivých debat.

Povšimněme si ale toho, že dnešním dnem se do českého Internetu dostal i jeden významný koncept, kterým je „ověřená identita uživatele“: možnost sázení po Internetu byla otevřena pouze pod podmínkou, že sázející bude nejprve fyzicky identifikován na kamenné pobočce sázkové kanceláře.  Ne že by neexistovaly alternativy: zahraniční sázkové kanceláře, které kursové sázky po Internetu už tuzemským sázkařům nabízí nějaký ten pátek, mají ochranu před sázením nezletilých vyřešenu na jiném principu (přes prokazování  věku při výplatě eventuelní výhry, podrobněji viz předchozí článek o internetovém sázení zde na Lupě).

Nechci zde polemizovat o tom, která z metod je spolehlivější a která lépe zabezpečí to, aby byl dodržen hlavní  požadavek platných zákonů (aby sázející nebyl mladší 18 let). Stejně tak nechci polemizovat nad tím, zda vůbec došlo na posuzování efektivnosti obou přístupů a zda nakonec nesehrál rozhodující roli spíše jiný faktor: snaha omezit  zahraniční konkurenci, která nemá v ČR kamenné pobočky.

U čeho bych se rád zastavil, je perspektiva, že by podobný požadavek na „ověřenou  identitu uživatele“, dosud  v ČR aplikovaný jen na několik málo specifických aktivit – jako je například internetbanking, a nyní i sázení – mohl být  postupně prosazován a skutečně vyžadován i pro další a další aktivity, které jej nutně nepotřebují. Nebo byl dokonce zaveden jako obecný požadavek pro jakékoli aktivity v rámci Internetu, respektive již pro pouhý „vstup“ do Internetu.

Fakticky by to znamenalo konec jakékoli anonymity na Internetu: každý uživatel Internetu by musel být jednoznačně identifikován, a jeho identita by navíc musela  nějakým způsobem ověřena. A odpovědnost za to, že bez prokázání své (ověřené) identity nebude nikdo do Internetu vpuštěn, by nejspíše byla uvalena  na poskytovatele přístupu (internetové providery).

Podobné  vize rozhodně nejsou  žádnou novinkou, a to ani ve světě ani  v ČR. A je asi nutné připustit, že jejich důsledné naplnění by některé problémy nejspíše skutečně vyřešilo. Jenže za jakou cenu? Uvědomují si zastánci takovýchto požadavků, že spolu s příslovečnou vodou z vaničky by zřejmě vylili i samotné dítě? Že spoustu věcí, které nejsou nijak problematické, by tím ovlivnili také – a v lepším případě je ztížili, v horším přímo znemožnili?

Britský ministr kultury chce „dostat Internet pod kontrolu“

K předchozí otázce mne přiměly nedávné zprávy o tom, jak by britský ministr pro kulturu, média a sport Andy Burnham rád „dostal Internet pod kontrolu“. A to nejen v Británii, ale mezinárodně.

Své záměry a plány popsal v interview pro britský Telegraph, které vyšlo mezi svátky. Začal dnes už pomalu legendárním konstatováním, že „na Internetu je obsah, který by tak rozhodně neměl být“.  A s tím se prý už konečně musí něco udělat. Neopomněl vše doložit na příkladu svých dvou dětí, které si prý netroufá bez dozoru pustit do otevřeného Internetu, protože by zde mohly narazit na závadný obsah.

Konkrétní řešení, která Andy Burnham navrhuje, má dvě hlavní stránky. Jedna je již pomalu tradiční, a spočívala by v povinnosti poskytovatelů přístupu blokovat nevhodný obsah a nabízet takový přístup, který je bezpečný pro děti. Určité novum přináší až druhá stránka jeho návrhů, kterou by bylo známkování konkrétních webů z hlediska jejich vhodnosti pro určitou věkovou kategorii – obdobně, jako je tomu u filmů.

Pravdou je, že pokud by každá webová stránka byla vhodně ohodnocena, pak po technické stránce by bylo filtrování hračkou. A to jak na úrovni internetových providerů, tak třeba i v rámci samotného browseru.

Hodnocení obsahu není novinkou

Snad netřeba připomínat, že myšlenka hodnocení obsahu – a to právě v prostředí Internetu - není nijak nová. Historicky vzniklo hned několik technologických řešení, která umožňovala prakticky realizovat možnost známkování, značkování či jak jinak hodnocení obsahu pojmenujeme.

Jde například o platformu PICS (Platform for Internet Content Selection), řešení od asociace ICRA (Internet Content Rating Association), a další. Tato řešení  navíc byla skutečně  implementována, skrze zabudování jejich podpory do browserů, všelijakých proxy bran, serverů atd. Chybělo už jen to jediné: aby se tato řešení začala používat.

Jenže zde se narazilo na zásadní problém: kdo a jak bude konkrétní stránky hodnotit? To je jednak otázka na subjektivnost a kritéria hodnocení  - což lze alespoň zčásti řešit existencí více různých hodnotitelů, mezi kterými si uživatel sám a svobodně vybírá.

Horší je ale problém kvantitativní: kdo dokáže ohodnotit ono obrovské množství webových stránek, které dnes existují a neustále k nim přibývají  další a další? Na to se zřejmě dá spolehlivě odpovědět: nedokáže to nikdo. Tedy žádný člověk, resp. skupina lidí. Možná by to – co do množství – zvládl nějaký výkonný program. Jenže pak je zas problémem jeho úsudek, pokud je vůbec možné o něčem takovém mluvit. Nejspíše by to skončilo u nějakého vyhledávání konkrétních klíčových slov - což je ale cesta, která už v mezidobí stačila sama zdiskreditovat a prokázat svou vlastní nepoužitelnost.  

(Hlavně) na tomto problému kvantity pak všechny dosavadní snahy o hodnocení internetového obsahu ztroskotaly. A britská média to tamnímu ministrovi kultury ihned připomněla: že jeho představy o ohodnocení všech webů (ať již ve stylu hodnocení filmů či nějak jinak) jsou prakticky nerealizovatelné.

Nehledě již na to, že to, co on navrhuje, by zřejmě nebylo postaveno na dobrovolnosti a možnosti výběru hodnotitele.

Děti u Internetu nejsou jako děti u televize!!

Britská média ale připomněla svému ministrovi kultury ještě jeden zajímavý aspekt, který bych rád zdůraznil i zde. Jde v něm o to, jak vůbec pojímat situaci, když se nezletilé děti „pustí do Internetu“.

Mnoho lidí vnímá a posuzuje tuto situaci obdobně, jako když se děti „pustí k televizi“: očekává, že děti budou stejným způsobem chráněny před nevhodným obsahem. A v rámci televizního vysílání skutečně chráněny jsou, skrze jeho obsahovou regulaci. Ta určitý druh obsahu zakazuje úplně, a jiný obsah (například jen pro dospělé) omezuje jen na noční hodiny atd. Vše kvůli tomu, že odpovědnost za obsah televizního vysílání (v právě popisovaném smyslu) převzal na svá bedra stát.

Jenže: mělo by tomu tak být i v případě Internetu? Zde britská média citují výrok dr. Tanjy Byronové, autorky známé studie o bezpečnosti dětí v digitálním světě, která celý problém trefně shrnula takto:

Mnoho rodičů si zřejmě myslí, že s bezpečností jejich dětí  je to stejné, jako když se dívají na televizi … ve skutečnosti je to spíše jako když jim otevřou dveře od domu a nechají je jít ven, zcela bez dozoru.

Na to se samozřejmě ihned nabízí následující otázka: když rodič otevře dítěti  dveře, pustí ho bez dozoru ven a něco špatného se mu tam stane, čí to bude vina? Bude to vina „venkovního prostředí“, nebo rodiče?

V případě z kamenného světa asi jen málokoho napadne svalovat vinu na „prostředí“ a požadovat takovou jeho změnu, aby se žádnému dítěti nemohlo již nikdy nic špatného stát. Ale v případě on-line světa už tomu tak není. Zde se řada lidí, ale i vlivných politiků (a to nejen britský ministr kultury Burnham) naopak aktivně hlásí k požadavku, aby bylo zabezpečeno ono prostředí jako takové. A aby se o to postaral stát.

Hodnocení může pomoci

Tím vším nechci směřovat k tomu, že problém nevhodného obsahu na Internetu neexistuje, a že myšlenka  hodnocení obsahu je úplně zcestná. Vyjadřuji jen svůj názor na způsob řešení existujících problémů a způsob nasazení konkrétních mechanismů a přístupů, mezi něž patří i hodnocení obsahu.

Cestu „zkrocení Internetu“ a jeho zdecimování až na úroveň, kdy by měl být pro děti zcela nezávadný, nepovažuji za schůdnou. Pokud dnešní Internet děti něčím ohrožuje, pak ať se to rychle a důsledně řeší – ale na stejných principech jako v reálném světě: ať se o děti a jejich výchovu starají rodiče, a také za to zodpovídají! A ať k tomu mají i vhodné nástroje, včetně hodnocení obsahu a mechanismů blokace podle ohodnocení.

A stát a jeho orgány nechť řeší to, co je kriminální a překračuje zákon - ale ať se nesnaží přebírat odpovědnost rodičů, pasovat sám sebe do role chůvy a Internet měnit do podoby dětských jeslí.

---