25 let PC: bylo i NC

V minulých dnech, konkrétně 12. srpna, jsme si připomněli rovné čtvrtstoletí od představení prvního "PCčka", alias osobního počítače, v provedení IBM PC. S dnešními počítači PC, které si můžeme kupovat doslova jak housky na krámě, se tehdejší první exemplář moc srovnávat nedá. Tedy alespoň pokud jde o jeho vybavení a schopnosti, které vzrostly opravdu nebývale. Stejně tak z pohledu ceny, která v mezidobí naopak významně poklesla (byť stále není zdaleka nulová). Ale pokud jde o základní princip fungování počítačů PC, ten se za celou dobu nezměnil.

Dnešní PCčko je stále strojem, který je "vybavován dopředu", v tom smyslu že se nejprve vybaví vším potřebným (od náležitě dimenzovaného hardwaru, přes operační systém až po aplikace) - a pak čeká, zda jeho uživatel něco z toho skutečně využije.

Tato koncepce samozřejmě má své přednosti. Hlavně tu, že když uživatel potřebuje s něčím pracovat, má to okamžitě k dispozici a nemusí to nejprve nějak shánět a pak instalovat. Takže je to pohodlné a rychlé.

Jenže to má i své méně příjemné stránky. Zejména tu, že nároky operačních systémů i aplikací neustále rostou, a tak uživatelé potřebují stále výkonnější hardware - rychlejší procesor, větší operační paměť, větší pevné disky atd. To je voda na mlýn výrobců a prodejců počítačů, kteří dostatečně výkonné modely rádi nabídnou. Dokonce za cenu, která díky masovosti výroby a trhu není až o tolik větší než dříve, u méně výkonných modelů. A tvůrci softwaru zase mohou vytvářet náročnější a složitější aplikace, které dále zvyšují nároky na hardware.

Kruh, či spíše spirála, která se takto již dlouhou dobu roztáčí, kupodivu nejvíce "bouchla" někde jinde, než by se dalo očekávat. Ne ani tak na cyklicky se opakujících pořizovacích nákladech, jako spíše na průběžných nákladech na správu neustále "bobtnajících" počítačů PC. Ukázalo se totiž, že nejnákladnější je starat se o to, aby stále více vybavené, stále výkonnější, ale také stále složitější počítače PC byly v náležité systémové kondici. Aby byly dopředu připravené splnit každé přání svého uživatele, pokud by jej snad vznesl. Mimo jiné aby měly na sobě nainstalovány všechny potřebné aktualizace a záplaty (tzv. patch-e), nejnovější verze všech ovladačů, utilit či celých aplikací, o operačním systému ani nemluvě.

Síťové počítače, alias NC

Proto se asi nelze divit, že už poměrně brzy (v polovině devadesátých let) některé lidi napadla otázka, zda celý princip "vybavování dopředu" je vůbec optimální. Zda by nebylo rozumnější udělat to obráceně: navrhnout osobní počítač tak, aby si vše potřebné dokázal stáhnout až v okamžiku, kdy to bude skutečně zapotřebí (až to jeho uživatel bude skutečně potřebovat).

Konkrétní představa byla taková, že by se mohlo jednat o poměrně jednoduchý a minimálně vybavený počítač, který by "dopředu" uměl vlastně jen jediné: jakmile by jeho uživatel něco konkrétního potřeboval, uměl by si to odněkud stáhnout a spustit. Konkrétně za sítě, ke které by byl připojen. Takže pokud by se uživatel rozhodl například psát nějaký text, počítač by si sám stáhnul ze sítě vhodný textový editor, spustil ho a umožnil uživateli s ním pracovat. A až by uživatel svůj text dopsal, editor by se zase smazal (a příště stáhl ze sítě znovu).

Díky popsanému principu fungování by takovýto "síťový počítač" mohl být maximálně "blbovzdorný" a zcela nenáročný na systémovou údržbu. Vlastně by pokaždé začínal odznovu (stahoval by si ze sítě vše potřebné), takže by nepotřeboval žádné nastavování, konfigurace, aktualizace apod. V nejhorším případě, pokud by s ním bylo něco v nepořádku, stačilo by jej vypnout a zase zapnout, a tím by se uvedl do počátečního stavu.

Veškeré systémové zásahy a veškerá údržba by se díky použití takovýchto síťových počítačů přenesla do místa, odkud by si takovýto počítač stahoval vše potřebné. Tedy do sítě, na vhodný centrální server. Zde se totiž dá vše zařídit mnohem efektivněji: jedenkrát, pro prakticky libovolný počet síťových počítačů. A nikoli n-krát, znovu pro každý jednotlivý počítač PC. Právě v tom bylo těžiště výhod síťových počítačů.

Ostatně, i jejich zkratka NC (z anglického: Network Computer) už sama od sebe naznačuje určitou alternativu ke klasickému PC (Personal Computer).

Proč NC neuspělo

Koncepce síťových počítačů (počítačů NC) skutečně vznikla jako alternativa k počítačům PC, v reakci na jejich vysokou cenu i velkou složitost a náročnost na systémovou údržbu. Její proponenti, rekrutující se (zřejmě nikoli náhodou) z řad konkurentů společnosti Microsoft, si od jejich nástupu slibovali mnohé, včetně prolomení již tehdy existující dominance Microsoftu kolem počítačů PC. Časově pak vznik této myšlenky korespondoval se vznikem jazyka Java. To byl totiž důležitým předpokladem pro možnost fungování síťových počítačů (počítačů NC), jejichž programy mohly být vytvářeny ve formě apletů jazyka Java. Samotný síťový počítač pak vystačil jen se zabudovaným prostředím pro běh těchto apletů (tzv. JVM, Java Virtual Machine) a se schopností stahovat aplety ze sítě.

Nakonec ale na velkorysé představy o příchodu a vítězství počítačů NC nedošlo. Důvodů bylo více, a patří mezi ně i velmi dlouhý odstup mezi prvotní prezentací celé myšlenky a reálnou dostupností hotových produktů. Tak dlouho se NC-čka předváděla na všelijakých výstavách v pouhých prototypech, s tím že jejich výroba a prodej je na spadnutí, až lidi přestalo bavit stále jen čekat. Také avizovaná cena počítače NC (kolem 500 dolarů) už přestala být hlavním lákadlem, protože nejlacinější PCčka se mezitím dostala blízko této laťce.

Ale největší ránu síťovým počítačům zřejmě zasadilo něco úplně jiného: pomalá odezva, zapříčiněná nedostatečnou rychlostí přenosových sítí. Když už totiž někdo vyvinul nějaké plnohodnotné aplikace pro počítače NC (například celý kancelářský balík, jako to udělala kanadská firma Corel se svým Corel Office for Java), zjistilo se, že i při využití rychlých sítí trvá stažení a spuštění celé plnohodnotné aplikace příliš dlouho - déle, než je běžný uživatel ochoten čekat.

Další vývoj

Takže původní koncept "vybavování dopředu", charakteristický pro počítače PC, se nakonec udržel, zatímco nový koncept "stahování až na žádost" se moc neujal. Ne že by byl úplně odepsán, ale ukázal se jako schůdný jen v poměrně speciálních případech, u jednodušších a spíše jednoúčelových aplikací. Počítače NC, které měly být alternativou k počítačům PC a měly je (podle představ svých proponentů) porazit na hlavu a zcela nahradit, nakonec svět neopanovaly.

Nadvláda PCček tak mohla pokračovat, a pokračuje vlastně až do dneška. I když i později se objevily některé zajímavé varianty a mutace, byť už nepředstavovaly až tak radikální odklon od původní koncepce počítačů PC. Jde například o Tablet PC, či o nedávno představený koncept Origami (od Microsoftu). Zapomínat bychom neměli ani na snahy udělat z klasického PC pouhý terminál, pro práci s aplikacemi, které se nestahují ze sítě (jako u NC), ale běží přímo na aplikačním serveru někde v síti.

Ale to už si nechme zase na jindy. Na samostatné povídání.