Broadband a SME

Samotný pojem "broadband" může být vymezen několika různými způsoby. Ten nejčastější, odvozený od určité minimální rychlosti (ve smyslu: "broadband je takové připojení, které je rychlejší než XY kbitů za sekundu"), je asi vhodný pro domácnosti a jednotlivé uživatele, ale už se tolik nehodí pro potřeby firem. Nebere totiž ohled na to, jak je firma velká, resp. kolik má zaměstnanců a v jaké míře budou tito zaměstnanci s Internetem pracovat. No a bez toho nelze dopředu říci, že by určitá rychlost připojení byla postačující, či nikoli.

Ovšem k čemu má jakákoli rychlost postačovat? Tady už jsme u jiného aspektu, o který lze opřít úplně jinou definici:

"Broadband" je takové připojení, které své uživatele neomezuje v tom, co chtějí na Internetu dělat.

Tato definice se už lépe hodí pro firmy, od těch nejmenších až po největší. V zásadě říká, že internetová přípojka nemá být (pro firmu) úzkým hrdlem, resp. limitujícím faktorem pro její aktivity. K čemu se tato definice zase naopak vůbec nehodí, jsou nejrůznější statistiky a výkazy o tom, kolik je u nás či kdekoli jinde broadbandových přípojek. Snad není třeba podrobněji rozvádět, proč tomu tak je: jde o definici relativní, a nikoli absolutní. Jedna a ta samá přípojka, hodnocená podle této definice, může být pro někoho (pro jednu firmu) "dostatečně broadbandovou", zatímco pro někoho jiného (pro jinou firmu) naopak nemusí kritéria broadbandu splňovat vůbec.

Co by mělo zajímat firmy?

Zejména pro firmy je ale nesmírně důležité, že "broadband" není zdaleka jen o rychlosti. Ano, rychlost broadbandové přípojky pro konkrétní firmu musí být dimenzována podle toho, jak je firma velká a jak funguje (kolik má zaměstnanců, a co a jak tito zaměstnanci dělají). Stejně tak jsou ale pro firmu podstatné i další faktory, zejména:

• spolehlivost a celková dostupnost přístupu k Internetu: zde je podstatné, jak časté jsou eventuelní výpadky a jak dlouho trvá jejich odstraňování. Kvalitnější nabídky, určené firmám, řeší tuto otázkou formou tzv. smluv SLA (Service Level Agreement), v rámci kterých poskytovatel garantuje firemním zákazníkům konkrétní kvalitativní parametry (a také sankce při jejich eventuelním nedodržení). Smlouva SLA může například garantovat dostupnost služby (přístupu k Internetu) po 99,9 procent času, opravu závady do 24 hodin atd. Obecně platí, že čím přísnější jsou podmínky, garantované v rámci smluv SLA, tím je služba dražší - ale tím má také pro firemního zákazníka větší užitnou hodnotu, protože se na ni může více spolehnout.
• efektivní propustnost: zde jde o otázku toho, jaké provozní parametry poskytovatel slibuje a inzeruje, a jak se od nich mohou odlišovat parametry skutečně dosahované. Pokud například poskytovatel nabízí přípojku o rychlosti 1 Mbit/s, jde o rychlost tzv. nominální. Skutečně dosahovaná přenosová rychlost (tzv. efektivní přenosová rychlost) však může být i výrazně nižší. To je důsledkem toho, že poskytovatel prodává jednu a tutéž přenosovou kapacitu více svým zákazníkům, a ti ji pak používají současně (sdílí ji). To není nic "nestoudného" či "nekalého", ale zcela běžný a korektní postup, který dává smysl jak po stránce technické, tak i ekonomické. Zákazníci totiž nikdy nevytíží své přípojky skutečně na 100 procent, ale vždy jen méně. Určitou přenosovou kapacitu pak může sdílet více zákazníků téhož poskytovatele, a navzájem se vůbec nemusí omezovat. Navíc se mezi ně rozdělují i náklady (a zisk poskytovatele), takže i cena může být nižší. Jen je třeba dát pozor na to, aby se toto sdílení nepřehnalo, protože pak už dojde k nežádoucímu vzájemnému omezování uživatelů (k poklesu efektivní, neboli skutečně dosahované přenosové rychlosti). Míru, v jaké dochází ke sdílení jedné a téže kapacity mezi více zákazníky, vyjadřuje tzv. agregace (stupeň, resp. poměr agregace). Čím je vyšší, tím více zákazníků se podílí na sdílení - a tím nižší může být koncová cena pro každého z nich. Současně ale platí, že čím vyšší je agregace, tím více může efektivní přenosová rychlost klesat pod úroveň rychlosti nominální. Firmy by proto měly volit raději nižší agregaci (například 1:10 či 1:4). Důvodem je i to, že v rámci firem dochází také ke sdílení mezi více (firemními) uživateli, a tím vlastně k dalšímu zvyšování agregace. Na trhu existují i přípojky neagregované (resp. s agregací 1:1), ale ty jsou již vhodné spíše pro poskytovatele připojení (providery), eventuelně pro opravdu velké firemní zákazníky, ale už ne pro firmy z oblasti SME.

K čemu je firmám broadband?

Předchozí výčet, podle kterého by firmy měly vybírat svůj broadband, není zdaleka úplný. Další faktory, podle kterých by malé a střední firmy měly vybírat své připojení, již souvisí s tím, k čemu je vlastně chtějí využívat. Takže si rozeberme nejčastější možnosti:

• služby internetové telefonie: velké firmy mají většinou své vlastní pobočkové telefonní ústředny, které jim poskytují plný komfort v hlasových službách. Malé a střední firmy většinou do vlastních pobočkových ústředen neinvestují, a místo toho používají několik málo jednotlivých (a "samostatných") telefonů. Broadband jim zde může pomoci hned ve dvou ohledech: místo klasických pevných telefonů mohou používat služby internetové telefonie, přesněji veřejné hlasové služby na bázi VOIP. Těch je na trhu celá řada, včetně těch které nemají žádný měsíční paušál (a platí se u nich jen hovorné). Šetří to náklady, a třeba pro volání mezi pobočkami (obecně v rámci dané VOIP služby) bývá volání úplně zadarmo. Navíc mohou malé a střední firmy díky svému broadbandu získat i služby virtuální telefonní ústředny (označované někdy jako služby tzv. IP Centrexu). Je to jako kdyby svou pobočkovou ústřednu měli a mohli si dopřávat všech výhod, které z toho plynou, ale současně ji nemuseli kupovat ani vlastnit, natož se start o její údržbu a správu. Navíc služby na bázi VOIP lze báječně provázat s informačními systémy firmy, například s jejím CRM. Když pak volá zákazník, pracovníkovi firmy se hned zobrazí historie kontaktů s tímto zákazníkem. Podmínkou pro využití služeb internetové telefonie je samozřejmě dostatečně kvalitní a dostatečně dimenzovaná přípojka, která by navíc měla mít i nízkou latenci (přenosové zpoždění).
• služby ASP: když jsme narazili na systémy CRM (Customer Relationship Management) a obdobné aplikace: velké firmy nemají problém si pořídit i ty nejkvalitnější, ale pro ty střední až malé to bývá příliš drahé. Řešením pak je model ASP (Application Service Provisioning), kdy si příslušnou aplikaci koupí někdo jiný (ASP provider), který se také stará o běh a správu příslušné aplikace. Uživateli této aplikace pak jsou jeho zákazníci, kteří mu za to platí průběžně (podle toho, jak aplikaci používají). Opět to SME subjektům šetří náklady a umožňuje jim to "dosáhnout" i na aplikace, které by jinak byly mimo jejich dosah. Vyžaduje to ale dostatečně dimenzovanou, kvalitní a spolehlivou přípojku, nejlépe s garancí ve formě smlouvy SLA. Práce s aplikacemi v modelu ASP totiž probíhá na dálku, po Internetu - a eventuelní výpadek přístupu může být pro firmu fatální.
• sítě VPN (Virtual Private Network): malé a stření firmy, stejně jako ty velké, mohou mít pracovníky na cestách, na pobočkách, či domácí pracovníky, a všem jim chtějí umožnit stejně kvalitní, stejně přímočarý a stejně bezpečný přístup k aplikacím, běžícím ve firemní síti. K tomu se obvykle využívají tzv. virtuální privátní sítě (sítě VPN), které překlenou i další sítě a lokality, a všude vytváří iluzi vlastní firemní sítě (včetně zabezpečení). Některé internetové přípojky přitom dovolují, aby na nich byla zřízena takováto VPN-ka, zatímco jiné to způsobem své realizace nepodporují, ba přímo vylučují.

Hodí se ADSL pro SME?

Dnešní trh internetového připojení je už docela dobře zaplněn nabídkami ADSL připojení. Ovšem ADSL jako takové je vhodné pro domácnosti, a zcela nevhodné pro velké firmy. U SME neexistuje na jejich vhodnost jednoznačná odpověď. Mohou stačit, ale nemusí. Problémem může být například jejich asymetričnost, které vděčí prvnímu písmenko ve svém názvu (Asymmetric DSL). Nabízí totiž jen podstatně nižší rychlost na tzv. upstreamu, neboli ve směru "do sítě". Přitom třeba pro potřeby internetové telefonie je potřeba stejná rychlost v obou směrech, takže limitují je nižší z obou rychlostí!! Navíc k ADSL obvykle není dostupná garance ve formě smlouvy SLA. Na výběr sice mohou být varianty s nižší agregací, ale třeba Český Telecom už přestal nabízet ADSL přípojky s agregací 1:20, o kterých říkal že jsou určeny firmám. Prý šly málo na odbyt.

Firmy tedy dávají přednost spíše jiným variantám broadbandu, než ADSL (i než kabelovým přípojkám, které do kanceláří moc často nevedou). Vysloveně pro firmy se hodí například bezdrátové sítě FWA (FIxed Wireless Access), do budoucna pak na bázi WiMAXu. Z drátových technologií pak například přípojky na bázi SHDSL (což je jakási obdoba ADSL, ale symetrická). Samozřejmě i různé varianty připojení přes tzv. pronajatý okruh (Leased Line), či po optických vláknech. Ale pozor na to, že přenosové technologie pouze vytváří předpoklady, zatímco konkrétní služby na nich provozované se mohou lišit. I na té nejlepší přenosové technologii může poskytovatel nabízet broadbandovou službu, která je nekvalitní či zcela nevhodná pro firemní zákazníky z řad Small and Medium Enterprise. Pamatujte na to!