Měli bychom platit rozhlasové poplatky i z počítačů?

Pořízení rozhlasového přijímače nebylo vždy tak snadné jako dnes. Třeba za první republiky bylo nutné nejprve získat potřebné povolení (tzv. koncesi), a teprve pak si zájemce mohl přijímač koupit. Za udělené povolení musel platil - tzv. koncesionářské poplatky. Ty se v ČR vybíraly od roku 1924 (podrobněji).

Časem, s postupující demokratizací společnosti, se postup obrátil. Už nebylo nutné nejprve získat povolení, a teprve pak si člověk mohl rozhlasový přijímač pořídit. Mohl si ho rovnou koupit, neboť k tomu nepotřeboval od nikoho povolení, ale hned jej musel přihlásit do evidence. A stále za něj také musel platit. Už to ale nebyl poplatek za povolení pořídit si a používat přijímač (tj. za koncesi), ale poplatek za vlastnictví (držení) přijímače. Spíše ze setrvačnosti se mu dodnes říká "koncesionářský", i když má úplně jiný charakter, a správně jde o tzv. rozhlasový poplatek.

Princip, že se platí za vlastnictví (držení) přijímače a možnost ho používat, a nikoli za jeho skutečné používání, je dodnes zakotven v zákoně. Příslušná formulace se nijak nezměnila ani s přechodem od původního zákona č. 252/1994 Sb. (ve znění novely, 135/1997 Sb.) o rozhlasových a televizních poplatcích k novému zákonu č. 348/2005 Sb., a vypadá následovně:

Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "rozhlasový přijímač"). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

I když: k jedné změně v uvedené formulaci od roku 1997 přeci jen došlo. Dříve se v ní (v poslední části) používalo slovo "držitel", zatímco nyní (dle nového zákona č. 348/2005 Sb.), s účinností od 1. října, je zde použito slovo "poplatník".

To souvisí s další koncepční změnou, kterou nový zákon o rozhlasových a televizních poplatcích přinesl. Dříve se vycházelo z předpokladu, že jen někdo má přijímač - a tak lidé měli povinnost přihlašovat sebe sama i své přijímače do evidence. Tedy deklarovat, že jsou poplatníky. Dnes, od 1. října, to funguje na obráceném principu: musíte prokazovat, že nejste poplatníky. Nový zákon totiž zavádí předpoklad, že každý kdo odebírá elektřinu současně vlastní i příslušný přijímač. Pokud jej nevlastníte, musíte to prokázat (čestným prohlášením).

Nechme ale stranou všechny takovéto nelogičnosti. Včetně samotného faktu, že poplatek platíte fakticky za možnost používat příslušný přijímač, a nikoli za to, že tak skutečně činíte. A že ve skutečnosti nejde o rozhlasové a televizní vysílání jako takové, ale pouze o Českou televizi a Český rozhlas, resp. vysílatele ze zákona. Tedy že fakticky jde o jinou formu daně, kterou stát "osamostatnil", pojmenoval jako "rozhlasový poplatek ", resp. "televizní poplatek", a výběr i výnos této daně svěřil přímo do rukou zmiňovaných institucí.

Dnes bych se rád zastavil u jednoho specifického aspektu rozhlasových a televizních poplatků - u toho, zda a jak se týkají také počítačů a Internetu.

Televizní poplatky a Internet
Začněme nejprve u televizního vysílání a televizních poplatků. Ani zde se s příchodem nového zákona (č. 348/2005 Sb.) nezměnila situace, pokud jde o formulaci toho, za co se vlastně platí (opět až na záměnu "držitele" za "poplatníka"):

Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Jenže jak tomu rozumět? Týká se to třeba i počítače, který je připojen k Internetu a je schopen přijímat televizní vysílaní šířené po síti sítí? Nad touto významnou otázkou se zamyslela i Česká televize, a její stanovisko je následující:

Osobní počítač, který je vybaven televizní kartou, je technickým zařízením, které má všechny parametry televizního přijímače. Je proto předmětem televizního poplatku.

Osobní počítač (bez televizní karty) a mobilní telefon nejsou televizním přijímačem ve smyslu cit. zákona a nepodléhají platbě televizního poplatku.

Důležité je, že přesně stejné stanovisko měla a má ČT k původnímu zákonu (č. 252/1994 Sb., plné znění stanoviska z 2.4.2003 zde), i k novému zákonu (č. 348/2005 Sb., plné znění stanoviska). Zajímavé je také odůvodnění, které se opět s vydáním nového zákona nezměnilo:

Televizní vysílání, které je možné přijímat na osobním počítači digitálně z internetu nebo části televizního vysílání, které je možno přijímat na mobilním telefonu, nejsou televizním vysíláním. Ani poskytovatelé internetových služeb ani mobilní operátoři nešíří televizní vysílání pro veřejnost, to znamená tak, aby bylo volně dostupné pro každého občana, ale poskytují tyto služby individuálně.

Rozhlasové poplatky a Internet
V případě rozhlasového poplatku a Českého rozhlasu ale situace vypadá jinak. Alespoň Český rozhlas v posledních dnech vysílá signály, podle kterých uvažuje o tom, že by poplatek inkasoval i z počítačů PC, které mají zvukovou kartu a jsou připojeny k Internetu.

Jedna z prvních zmínek o tom padla přímo v rámci rozhlasového vysílání, 4.10.2005, v pořadu Radiofórum, které bylo věnováno přímo rozhlasovým poplatkům. Z reakce posluchače na tento pořad:

V pořadu 4.10. padla nepravdivá informace o placení rozhlasových poplatků: Na dotaz: "Musí podnikatel platit poplatek za každé PC vybavené zvukovou kartou a přístupem k internetu?" Jste odpověděli: "ANO" Toto je v přímém rozporu se zněním zákona. Marně jsem očekával, že věc uvedete na pravou míru alespoň dodatečně.

Český rozhlas to ale nevyvrátil, resp. "neuvedl na pravou míru". Místo toho jeho mluvčí sdělil novinářům, že si ČRo nechává dělat právní rozbor celé problematiky:

V Česku se za počítače připojené k internetu a vybavené zvukovou kartou bude možná muset platit už příští týden. Český rozhlas si totiž nechává zpracovat právní posudek, zda je počítač schopný nabídnout stejné služby jako běžný radiopřijímač. Pokud by tomu tak bylo, splňoval by podle rozhlasu zákonnou definici a poplatky by se musely platit (zdroj)

K dokreslení možných dopadů je třeba dodat, že rozhlasové poplatky se vyměřují různě pro soukromé (nepodnikající) osoby a pro právnické osoby. Zatímco soukromé osoby platí jen 1x, bez ohledu na to, kolik přijímačů mají v domácnosti (a platí jen 1x za celou domácnost), podnikatelé platí za každý jednotlivý přijímač. Takže domácnosti, která už tak jako tak má nějaký rozhlasový přijímač, může být celkem jedno, zda Český rozhlas bude považovat za rozhlasový přijímač i domácí PC se zvukovou kartou a přístupem k Internetu. Nebo nějaké další zařízení, schopné přijímat rozhlasové vysílání (třeba autorádio, mobil s FM tunerem apod.). Ale právnickým osobám už to rozhodně jedno nebude!

Pokud by si Český rozhlas dokázal prosadit interpretaci, že i PC se zvukovou kartou a Internetem je rozhlasový přijímač, právnické osoby by musely sáhnout mnohem hlouběji do kapsy. Třeba malá firma s 10 PC (se zvukovou kartou a Internetem) by musela platit 45 x 10 Kč měsíčně jen za tyto počítače - bez ohledu na to, zda na nich zaměstnanci pracují nebo snad poslouchají právě internetové vysílání Českého rozhlasu.

Přijde vám to jako nesmysl, či jako pořádná absurdnost? Jako zavedení jakési "daně z Internetu a ze zvukové karty"? Pak nejste sami, já si to myslím také.

Souvislosti
Pravdou je, že vývoj jde nezadržitelně kupředu, a je třeba na něj nějak reagovat. Mění se jak způsob rozhlasového vysílání, tak i jeho příjem. Vedle původního vysílání "éterem" se prosazuje i vysílání po datových sítích, resp. po Internetu. Stejně tak na straně příjmu - dnes skutečně lze poslouchat rozhlasové vysílání na různých zařízeních, od klasického jednoúčelového rádia, přes počítače se zvukovou kartou a FM tunerem, počítače se zvukovou kartou a přístupem k Internetu, či třeba na mobilech nebo MP3 přehrávačích se zabudovaným radiopřijímačem, zařízeních PDA atd.

Snaha přizpůsobit definici rozhlasového přijímače (resp. její interpretaci) současnému vývoji proto nepostrádá logiku. Jenže pak by bylo třeba aplikovat stejnou logiku i na ostatní aspekty celého systému vybírání poplatků, a také je přizpůsobit novým skutečnostem - a ne je ponechávat v takové podobě, která reagovala na skutečnosti platné v době první republiky.

Třeba už samotné držení rozhlasového přijímače bylo tehdy "o něčem jiném" než dnes. Když už si ho někdo pořídil, tak to nejspíše dělal kvůli tomu, že ho skutečně chtěl používat. A také na výběr měl podstatně méně stanic, než kolik jich má dnes (kdy kromě veřejnoprávních vysílá řada komerčních stanic). Takže tehdy mohlo mít smysl zpoplatnit někoho už za samotné držení, a ne za skutečné používání (poslech rozhlasu). Dnes ale tento předpoklad neplatí.

Dnes si třeba firma vybere pro své zaměstnance nové mobily, ale ony "jako naschvál" mají v sobě i zabudovaný také rozhlasový tuner. A najednou by firma měla platit za vlastnictví každého takového mobilu 45 korun měsíčně, i když vůbec nechce jeho rozhlasové schopnosti využívat? Nebo má při výběru nových mobilů ihned vyloučit ty, které mají v sobě FM Tuner? Podobně: až bude firma nakupovat nové počítače, má ihned vyloučit všechny, které mají zvukovou kartu a síťovou kartu (pro připojení k Internetu), aby za ně nemusela platit rozhlasové poplatky? Co když obojí potřebuje pro něco úplně jiného? Má systém výběru rozhlasových poplatků takto ovlivňovat dění ve sférách, které s ním nemají vůbec nic společného? To asi ne.

Takto by asi dalo pokračovat dlouho a apelovat přitom na zdravý rozum a logiku věci i v dalších oblastech. Ale to mělo smysl v době formování pravidel, resp. nového zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Teď už je na to pozdě. Nový zákon už nabyl účinnosti, k 1. říjnu 2005. Takže teď jsou úvahy nad logičností, zdravým rozumem a vyvážeností všech opatření (v lepším případě) jen námětem pro budoucí novelizaci. Teď už je to o praktické aplikaci zákona.

Právní rozbor, který si Český rozhlas nechává udělat, může jistě mnohé napovědět. Ale ani takovýto rozbor nebude právně závazný. Ostatně, podle známého pravidla, že n právníků má n+1 právních názorů, jistě může vzniknout i takové stanovisko, které by vyznívalo přesně opačně. Relevantní a závazné by bylo až rozhodnutí soudu v případném sporu.

A když už by mělo dojít na "lámání chleba" a vymáhání poplatků i z jednotlivých PC, jestlipak by potom někdo nezpochybnil to, proč Český rozhlas vůbec vysílá po Internetu? Je dobře že to dělá, že je nositelem technického pokroku - ale pokud by začal prosazovat svou interpretaci rozhlasového přijímače (tj. začal požadovat poplatky obecně i z PC se zvukovou kartou a Internetem), jeho technická pokrokovost by se rázem obrátila proti uživatelům Internetu (z řad právnických osob), kterým by najednou začala tahat peníze z kapes. Pak by mohl vzniknout tlak na to, aby Český rozhlas přestal po Internetu vysílat. Ostatně, takové snahy už se objevují.

Jenže: definice rozhlasového přijímače, pro potřeby výběru rozhlasových poplatků, přeci není vázána na příjem Českého rozhlasu, ale týká se rozhlasového vysílání obecně. Takže pokud by internetové vysílání Českého rozhlasu skončilo, došlo by k ještě paradoxnější situaci - právnické osoby by musely platit rozhlasové poplatky přímo Českému rozhlasu i za zařízení typu PC se zvukovou kartou a Internetem, která ale vůbec neumožňují přijímat jeho vysílání.

No, hezky se nám to zamotává.

Proč právě teď?
Na závěr snad ještě jedna poznámka: proč se vše objevuje až teď? Proč si Český rozhlas nechává až nyní dělat právní rozbor a naznačuje choutky zpoplatnit i počítače vybavené zvukovou kartou a Internetem? Co zásadního se tak změnilo?

Jistě, účinnosti nabyl nový zákon č. 348/2005 Sb., který nahradil do té doby platný zákon č. 252/1994 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích. Ale jak jsme si naznačili již v úvodu, relevantní pasáž, definující co je rozhlasovým přijímačem, se od novely č. 135/1997 Sb. z roku 1997 nezměnila (kromě změny z "držitele" na "poplatníka"):

Dříve platilo:

§ 1
Předmět poplatků
(1) Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "rozhlasový přijímač"). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu.

Nyní platí:

§ 2
Předmět poplatků
(1) Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "rozhlasový přijímač"). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Jediné, co se přeci jen změnilo, a co by mohlo souviset s načasováním, je odstranění následující výjimky. V původním zákoně totiž bylo uvedeno, že

(4) Rozhlasovému poplatku nebo televiznímu poplatku nepodléhají:

1. účastnické stanice rozhlasu po drátě,
2. telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Českého rozhlasu a České televize,

Obě tyto výjimky v novém zákoně již nejsou. Rozhlas po drátě je možná hezkým příkladem toho, jak se zákonodárce původně stavěl k "alternativním možnostem příjmu" - vyloučil je z placení poplatků. Ale počítače PC určitě nejsou "účastnické stanice rozhlasu po drátě"

Takže zbývají už jen "telekomunikační zařízení určená výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání Českého rozhlasu a České televize". Že by tedy PC se zvukovou kartou bylo původně takovýmto "telekomunikačním zařízením", a z toho titulu bylo dříve osvobozeno od poplatků? Pokud ano, pak by to mohlo vysvětlovat, proč Český rozhlas přichází se svou snahou až dnes. Ale opravdu je možné považovat PC za "telekomunikační zařízení"?

Napadá mne spíše jiné vysvětlení pro současné načasování: dříve by snaha rozšířit rozhlasové poplatky i na počítače PC se zvukovou kartou a Internetem vyvolala nanejvýše nějaké poklepání na čelo. Teď je ale možné to dát do souvislosti s novým zákonem, a rázem to vyznívá úplně jinak.