Digitální vysílání: je alespoň něco jasné?

Přechod na digitální vysílání se čím dál tím více komplikuje. Zatímco poslanci varovali Radu pro rozhlasové a televizní vysílání před nevratnými kroky, ona se přesto rozhodla vypsat výběrové řízení na nové licence. Televizním stanicích chce v rámci licencí přidělovat i konkrétní frekvence, které ČTÚ již dříve přidělil provozovatelům sítí digitálních vysílačů.

V červenci letošního roku jsem zde na Živě publikoval článek o tom, jak postupuje digitalizace rozhlasového a televizního vysílání. Bylo to krátce poté, kdy Český telekomunikační úřad poměrně překvapivě oznámil, že se mu podařilo vyčlenit (tzv. zkoordinovat) kmitočty hned pro tři sítě pozemních digitálních vysílačů (zatímco původně se počítalo jen se dvěma). Tehdejší článek jsem nazval "Digitální vysílání: je všechno jasné?", jako určitý náznak toho, že některé věci byly tehdy stále ještě nedořešené. Dnes, s odstupem několika měsíců, si dovolím konstatovat že "celková míra neurčitosti" spíše dále vzrostla, místo toho aby naopak klesala. Celá digitalizace se začíná nepříjemně zašmodrchávat, jednotlivé strany se stále více "rozhádávají" a situace se stává čím dál tím méně přehlednou. Proto také poněkud inovovaný název dnešního článku, který se snaží shrnout vývoj od července t.r., ze kdy pochází článek původní.

Trocha osvěty na úvod

Začněme nejprve malou exkurzí do terminologie: tzv. digitální multiplex, o kterém se v souvislosti s digitálním vysílání často mluví, je pojmem z oblasti obsahu. Jde vlastně o seskupení určitého počtu televizních (a event. i rozhlasových) programů, doplněné dalším obsahem (např. elektronickým programovým průvodcem, různými informačními službami, službami z oblasti e-commerce apod.), a jakoby "zabalené" do jednoho celku. Ten pak musí být nějakým způsobem dopraven k příjemcům, kde je zase "rozbalen" - nejčastěji v tzv. set-top boxu, případně přímo v digitálním televizním přijímači.

Digitální multiplex lze přirovnat také k datovému toku, a jako takový může být přenášen různými způsoby - v zásadě čímkoli, co je schopné přenášet data a je dostatečně dimenzováno. Může jít o přenos "éterem", třeba ze satelitu nebo z pozemních (digitálních) vysílačů, či "po drátě", například přes rozvody kabelové televize, případně po nějakém vhodně dimenzovaném xDSL, po Ethernetu apod.

To, co se nyní řeší na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), o čem se hádají poslanci na půdě parlamentu, a na čem se nedokázala dohodnout RRTV s ČTÚ, je šíření multiplexu skrze sítě pozemních digitálních vysílačů. Dnes již existují tři subjekty, které takovéto sítě vysílačů budují a provozují: České Radiokomunikace, Czech Digital Group a Český Telecom. Přirozené očekávání je, že skrze každou síť pozemních digitálních vysílačů se bude šířit (vysílat) jiný multiplex, a tedy i jiné skupiny programů. Pro dokreslení rozdílu mezi multiplexem a sítí digitálních vysílačů si ale lze představit i to, že v každé síti digitálních vysílačů by se šířil (vysílal) stejný multiplex.

O co tady jde

V současné době (do konce kalendářního roku) probíhá experimentální digitální vysílání, v rámci kterého každý ze tří provozovatelů sítí digitálních vysílačů šíří jiný digitální multiplex, s určitou konkrétní skladbou televizních (ale i rozhlasových) kanálů. Toto experimentální vysílání mělo za úkol ověřit technické možnosti a vychytat technické problémy - což se snad podařilo. Nyní se prakticky všichni shodují v tom, že:

• digitalizaci chtějí
• řádné (definitivní) digitální vysílání by mělo být spuštěno co nejdříve.

V pozadí současných sporů kolem digitalizace rozhlasového a televizního vysílání je pak to, kdo a jak bude o čem rozhodovat, již v rámci řádného digitálního vysílání. Tedy třeba:

• kdo bude rozhodovat o tom, kolik smí být provozováno sítí digitálních vysílačů
• kdo vybere a kdo přidělí sítím digitálních vysílačů frekvence, na kterých mohou vysílat
• kdo rozhodne, skrze kterou síť vysílačů má být vysílán ten který digitální multiplex
• kdo rozhodne, jaké má být složení toho kterého multiplexu (kolik programů, jakých atd., a jaké další služby do něj smí být zařazeny)
• kdo rozhodne o tom, co smí produkovat jaké programy a kde je musí/smí šířit - zda celoplošně či regionálně, s jakým obsahem atd.

Pak jde samozřejmě také o dohled nad dodržováním příslušných pravidel. Někdo by například měl být oprávněn kontrolovat, zda producenti programů vysílají to co mají, vyřizovat stížnosti na nevhodný obsah atd. Stejně tak by někdo měl být oprávněn kontrolovat to, zda sítě pozemních digitálních vysílačů dodržují všechny předepsané parametry atd.

Pokud bychom měli jen jednoho regulátora (obsahového a technologického současně), pak by nebylo nutné hledat nejvhodnější rozdělení jejich kompetencí. Navrhovatel nového zákona o elektronických komunikacích, který by měl všechna tato pravidla definovat, se ale rozhodl pro cestu dvou samostatných regulátorů - obsahového (bude jím nadále RRTV), a technologického (kterým bude staronový Český telekomunikační úřad). Jak nedávno v Parlamentu připomněl ministr Vladimír Mlynář, není to kvůli tomu, že by varianta se dvěma regulátory byla nejvhodnější, ale proto, že to má být varianta průchodnější. Návrh na sloučení regulátorů by prý naopak vše zpolitizoval.

Jaká je vize?

Rozdělení kompetencí i odpovědnosti mezi dva samostatné regulátory se v hrubých rysech nabízí skoro samo:

• ČTÚ by se zabýval tím, co se týká budování a provozu sítí digitálních pozemních vysílačů: tedy uděloval licenci (oprávnění) k provozu takovýchto sítí, a to včetně frekvencí na kterých budou tyto vysílače skutečně vysílat
• RRTV bude rozhodovat o "programových věcech": kdo, co a kde smí vysílat. Tedy: RRTV bude udělovat programové (obsahové) licence.

Kromě toho je ale třeba ošetřit i takové věci, jako:

• kdo bude rozhodovat o zařazení jednotlivých programů do jednotlivých multiplexů
• kdo bude rozhodovat o doplnění dalších služeb (programových průvodců a dalších "přidaných služeb") do jednotlivých multiplexů
• kdo rozhodne o přiřazení jednotlivých multiplexů k sítím digitálních vysílačů, které je budou vysílat (šířit "éterem")

Pokud správně interpretuji logiku současného návrhu zákona o elektronických komunikacích, pak jeho základní představa je taková, že producenti programů, kteří od RRTV dostanou potřebné programové licence, si budou sami (a na principu volné soutěže) vybírat toho, kdo jim zajistí šíření jejich obsahu, při respektování pravidel obsažených v programové licenci (např. zda má jít o plošné či pouze regionální vysílání atd.). Výjimkou bude pouze specifické ošetření veřejnoprávních médií (ČT a ČR), která budou mít určité výsady - například právo umístit své programy do konkrétního multiplexu (tzv. podmínka "must carry").

Takovéto řešení by v zásadě pevně přiřazovalo jednotlivé multiplexy ke konkrétním sítím digitálních vysílačů (a provozovatel takovéto sítě vysílačů by současně byl tím, kdo multiplex sestavuje). Je to ale jen návrh, a ten se samozřejmě může změnit, během projednávání návrhu zákona o elektronických komunikacích v Parlamentu. Hovoří se například o možnosti, že by celý jeden multiplex byl tzv. veřejnoprávní, a sestavovala by jej (včetně průvodců a doplňkových služeb) veřejnoprávní média. Tedy Česká televize a Český rozhlas. To by oddělovalo "sestavování multiplexu" od jeho vysílání, protože sestavovatelem by byla ČT (a ČR), která by si pak musela najít některého z provozovatelů sítí digitálních vysílačů, který by jí zajistil faktické vysílání (šíření) již sestaveného multiplexu. Nebo by byl veřejnoprávním médiím takovýto vysílatel přímo určen - to všechno je možné, ale zda a jak tomu skutečně bude, určí až definitivní podoba zákona o elektronických komunikacích. A ta v současné době neexistuje - zákon je teprve v návrhu, a o jeho eventuelních změnách se teprve jedná.

Jak tomu bylo dosud?

Abychom správně pochopili podstatu současných sporů, je vhodné si ještě naznačit, jak tomu bylo doposud, u stávajícího analogového vysílání. To, na rozdíl od vysílání digitálního, nepracuje s žádnými multiplexy, a tudíž na každém frekvenčním kanále (určitém rozsahu frekvencí) vysílá vždy jen jeden program. Proto u analogového vysílání je vztah mezi programem a frekvencemi vztahem typu 1:1 (co program, to jiná frekvence). Naopak u digitálního vysílání platí vztah 1:N, protože na jednom frekvenčním kanále (rozsahu frekvencí) se přenáší vždy několik programů současně - ty, které jsou společně zařazeny do jednoho digitálního multiplexu.

V rámci analogového vysílání tedy má smysl hovořit o tom, že "program je vysílán na určité frekvenci", zatímco u digitálního vysílání platí že "multiplex je vysílán na určité frekvenci". U analogového vysílání pak také mělo smysl přidělovat ke konkrétním programům konkrétní frekvence, často s rozlišením pro různé lokality. Tedy ve smyslu: program ČT1 bude v Praze šířen na frekvenci XY, v Brně na frekvenci ZW atd.". Přesně k tomu také docházelo, když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělovala jednotlivým televizním stanicím příslušné programové licence. Říkala jim: "smíte vysílat takový a takový program, celoplošně (nebo naopak jen regionálně), a to na frekvencích XY ….".

Příslušné technické podmínky, obsahující jak konkrétní frekvence, členěné podle lokalit, tak i povolené vysílací výkony, byly obsaženy v tzv. souboru technických parametrů, který byl součástí licence. Přidělovala jej tedy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, když si předtím příslušné frekvence vyžádala od Českého telekomunikačního úřadu. Držitel licence pak šel za provozovatelem pozemních vysílačů (těch analogových), a objednal si u něj vysílání "svého" signálu na příslušných frekvencích.

Jak to dělat nově?

U digitálního vysílání se jako nejpřirozenější řešení jeví to, aby frekvence pro vysílání nebyly přidělovány držitelům programových licencí, ale až provozovatelům sítí digitálních vysílačů. Tím se totiž nijak apriorně nepředepisuje, jak má být sestaven ten který multiplex, a kam má být zařazen ten který program. Naopak se tím otevírá cesta k tomu, aby si držitelé programových licencí sami vybírali toho, kdo bude šířit jejich signál skrze své vysílače (případně aby jim to bylo nějak předepsáno, regulátorem či přímo zákonem). Takovéto řešení ostatně předpokládá i navrhovaný zákon o elektronických komunikacích.

Pokud by se to ale udělalo naopak, a k jednotlivým programovým licencím se přidělily rovnou i konkrétní frekvence, pak už by tím bylo jednou provždy (resp. do změny licence) předurčeno, do jakého multiplexu program patří a kde a jak bude vysílán. Konkrétní frekvence by přitom musely být přidělovány držitelům programových licencí nikoli jako "výhradní" (viz vztah 1:1), ale jako sdílené (jelikož jde o vztah 1:N). Podle toho, kdo by dostal stejné (sdílené) frekvence, by pak musely být sestaveny i jednotlivé multiplexy.

Varianta s přidělením frekvencí rovnou držitelům programových licencí je navíc komplikována tím, že dnes jsou k dispozici pouze dočasné frekvence, postačující pro provoz tří sítí digitálních pozemních vysílačů (tj. k šíření tří různých multiplexů), avšak nikoli s celoplošným pokrytím. Někdy počátkem roku 2007, podle závěrů regionální konference ITU (zabývající se koordinací kmitočtů v mezinárodním měřítku), s velkou pravděpodobností dojde k jejich změně. Ta umožní jak rozšíření pokrytí, tak i vyčlenění (tzv. zkoordinování) frekvencí pro další multiplexy (odhady hovoří až o dalších třech celoplošných multiplexech).

Další komplikací, o které jsme se již zmiňovali, je samotný zákon o elektronických komunikacích, který by měl uzákonit "nová pravidla hry". Problém je v tom, že je teprve v návrhu, a ještě asi nějakou chvíli potrvá, než se dočkáme jeho definitivní verze. Mezitím stále platí stávající zákony (hlavně telekomunikační zákon, 4. 151/2000 Sb. a zákon 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání), které toho o digitalizaci moc neříkají. Otázka pak zní: je vhodné čekat až na nový zákon, a tím oddalovat spuštění (řádného) digitálního vysílání? Navíc s vědomím, že stávající experimentální provoz je pouze do konce roku? Nebo lze dělat již nějaké kroky ještě před účinností nového zákona, a tedy podle stávající legislativy? Nehrozí to problémy a nekonzistentností s definitivní podobou nových "pravidel hry", která ještě nejsou známa?

…. Tady zlom ….

Kdo přidělí frekvence?

Vraťme se ale zpět k tomu, co s odehrálo ještě v červenci letošního roku, a co jsem již zmiňoval v předešlém článku. Právě tehdy totiž Český telekomunikační úřad oznámil, že se mu podařilo vyčlenit (zkoordinovat) frekvence pro tři sítě pozemních digitálních vysílačů, a ty také záhy přidělil třem subjektům, kterým již dříve udělil telekomunikační licence k budování a provozování sítí vysílačů a k šíření signálu (tedy Českým radiokomunikacím, Czech Digital Group a Českému Telecomu).

Právě tento postup se velmi nelíbil Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která se rozhodla nenechat si to líbit a celý problém eskalovala. Obrátila se s protestem na Nejvyšší státní zastupitelství a také na Ústavní soud, se žádostí o prošetření postupu ČTÚ. Je to snad historicky první spor dvou nezávislých regulátorů v ČR, který musí řešit soud. Ten bude nyní zkoumat to, zda ČTÚ měl, na základě současné legislativy, možnost a právo takový krok učinit. ČTÚ pochopitelně tvrdí že ano, a své tvrzení opírá o rozbor, který již dříve zveřejnil na svých stránkách.

Nebyl to přitom první případ, kdy si oba regulátoři měli vzájemně "vlézt do zelí". Jak zaznělo na jednání Stálé parlamentní komise pro sdělovací prostředky (1.10.2004) z úst předsedy ČTÚ Stádníka, jeho úřadu se zase nelíbilo to, jak ještě dříve RRTV udělila provozovatelům sítí povolení k experimentálnímu provozu. Na to prý Rada nemá právo, jelikož nejde o subjekty vytvářející obsah. ČTÚ ale tento problém neeskaloval. Možná i proto, že šlo o dočasné licence.

Rada publikuje svou představu celkového řešení

Krok ČTÚ s přidělením frekvencí provozovatelům digitálních vysílačů sice plně zapadá do očekávané podoby nového zákona o elektronických komunikacích (a ČTÚ tvrdí, že je v souladu i se stávající legislativou). Na druhé straně ale skutečně nekoresponduje s představou o přidělování nových "obsahových" licencí pro digitální vysílání, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání publikovala již dříve, v červnu 2004, s dovětkem že nevyžaduje čekat na nový zákon o elektrických komunikacích, ale může být realizováno již podle stávající legislativy. Podle této její představy by totiž vše postupovalo "po staru" - ČTÚ by frekvence pouze připravil (vyčlenil), ale fakticky by je přidělovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, s tím že tyto frekvence by byly "pevně spojeny" s programovou licencí, formou výše citovaného souboru technických parametrů - tak jako u analogového vysílání.

To ale neladí s věcnou podstatou digitálního vysílání a s principiálním rozdílem mezi multiplexem (jako "společným datovým tokem" ) a sítí digitálních vysílačů, jako jednou z možností šíření tohoto multiplexu ("datového toku"). Vlastně to zcela popírá existenci multiplexu jako takového. Rada tento pojem dokonce záměrně odmítá (prý pro něj není ve stávajících zákonech opora), a tak jej ani nepoužívá. Místo toho hovoří rovnou o "digitálních sítích", a příslušné frekvence chce přidělovat - jako součást programové licence - jako sdílené, ve výše uvedeném smyslu. Tím fakticky určuje, které programy budou spolu sloučeny do jednoho celku (multiplexu) a šířeny společně.

Tento přístup má několik zajímavých důsledků. Například ten, že až v roce 2007 dojde ke změně frekvencí pro jednotlivé sítě digitálních vysílačů, bude nutné měnit všechny digitální (programové) licence. To je poměrně choulostivá záležitost. Pokud by naopak byly vysílací frekvence přiřazeny provozovatelům sítí digitálních vysílačů (což dnes skutečně jsou), programové licence by se měnit nemusely.

Dalším zajímavým důsledkem je to, že konkrétním přidělením frekvencí by Rada fakticky rozhodla o něčem, o čem by poslanci skrze připravovaný zákon o elektronických komunikacích mohli chtít rozhodnou jinak - ale již by nemohli. Například v září Rada zveřejnila další svou představu, konkrétně o tom, jak by měly být obsazeny jednotlivé "digitální sítě" (když ne multiplexy). U jedné z nich (kterou sama označila jako síť A) tehdy rozhodla tak, že zde budou dva veřejnoprávní televizní a dva veřejnoprávní rozhlasové programy, a zbytek bude obsazen komerčními programy.

Co kdyby ale zákonodárci chtěli něco jiného? Třeba to, že má existovat celý "veřejnoprávní multiplex"? Pokud by Rada mezitím realizovala svou představu ze září a "do tohoto multiplexu" již přidělila licence komerčním subjektům, pak by tím poslancům zásadním způsobem svázala ruce. Jak záhy uvidíme, takováto představa nezůstala u poslanců bez halasné odezvy.

Spíše perličkou je to, že koncepční materiály Rady označují jednotlivé "digitální sítě" písmeny A až C, a přitom operují i s konkrétními frekvencemi, které mají tyto sítě používat. Tím vlastně dává Rada najevo, že neuznává přidělení těchto vysílacích frekvencí Českým radiokomunikacím, Czech Digital Group a Českému Telecomu, které již provedl Český telekomunikační úřad. Jinak by totiž musela hovořit o síti digitálních vysílačů ČRa, CDG a ČTc.

Varování od poslanců

Poté, co Rada pro rozhlasové a televizní vysílání publikovala svou představu o obsazení jednotlivých multiplexů (spíše ale "sítí digitálních vysílačů"), se mohlo zdát že vypsání příslušného výběrového řízení na jednotlivé licence je na spadnutí.

Postup Rady si ale vysloužil poměrně ostrou reakci poslanců ze Stálé parlamentní komise pro sdělovací prostředky. Ti na svém zasedání 1. října 2004 varovali Radu, aby nedělala žádné ukvapené a hlavně nevratné kroky, do doby než budou jasně stanovena definitivní pravidla (což se stane až přijetím nového zákona o elektronických komunikacích). Dokonce v tomto ohledu přijali poslanci i konkrétní usnesení:

Stálá komise naléhavě žádá Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, aby se do přijetí zákona o elektronických komunikacích zdržela všech nevratných kroků v oblasti digitálního vysílání.

Od některých poslanců (např. Ivana Langera z ODS) padla i taková varování, že by Rada měla být odvolána, pokud nebude požadavek poslanců respektovat:

…. jestli vy něco takového spustíte, tak jsem přesvědčen o tom, že Poslanecká sněmovna nemůže zareagovat nijak jinak, než okamžitě iniciovat vaše odvolání.

Rada vypisuje výběrové řízení

Nedlouho poté, kdy poslanci vyslovili své varování, nebyla Rada schopna říci, zda své záměry "přidělit licence po staru" (a tím předurčit i složení jednotlivých multiplexů, resp. digitálních sítí) skutečně naplní a výběrové řízení opravdu vypíše, nebo zda počká až účinnost nového zákona. Diskutovalo se o tom mj. i na letošním Invexu, kde zástupce Rady poukazoval na to, že odložením výběrového řízení a čekáním na nový zákon by se faktické spuštění digitálního vysílání významně zpozdilo. Podle stávajících zákonů totiž mají držitelé licence téměř rok na to, aby s vysíláním skutečně začali. Na druhé straně je asi pravdou, že zahájení digitálního vysílání by po technické stránce nemělo snad nic stát v cestě ( experimentální vysílání úspěšně probíhá již nějaký ten pátek), a většina aktérů čeká jen na možnost jej spustit.

Ani na Invexu však nezaznělo žádné rozhodnutí o tom, jak se Rada zachová - zda poslechne poslance a počká, nebo vypíše výběrové řízení již nyní, za stávajících (legislativních) podmínek. K takovémuto rozhodnutí mělo dojít na říjnovém zasedání Rady, ale nestalo se tak - věc byla znovu odložena, na listopadové zasedání.

Na listopadovém zasedání rady však již rozhodnutí padlo, a Rada se přeci jen rozhodla vypsat výběrové řízení na nové licence pro digitální vysílání (a tedy podle stávající legislativy). Nebezpečí toho, že poslancům sváže ruce při rozhodování o "celém veřejnoprávním multiplexu", resp. o počtu veřejnoprávních programů v prvním multiplexu údigitální síti) zažehnala tím, že jej do výběrového řízení nezařadila. Rada totiž vyhlásila výběrová řízení na licence k televiznímu vysílání jen v digitálních sítích B a C (tj. v těch, které provozují společnosti Czech Digital Group a Český Telecom). "Vynechání" první sítě odůvodnila takto:

Navrhujeme rezervovat síť A pro veřejnoprávní provozovatele. Tím také vznikne možnost novelizovat zákon o České televizi, stejně jako zákon o rozhlasových a televizních poplatcích.

Rada tedy změnila svou původní představu (ze září) a ponechala poslancům otevřená vrátka k tomu, aby mohli uzákonit celý "veřejnoprávní multiplex" (a ten pak přiřadit k digitální síti A, resp. k síti digitálních vysílačů Českých radiokomunikací). Současně tím ale zablokovala jiné řešení - třeba povinné zařazení jednoho (nebo více) veřejnoprávních kanálů do každého z multiplexů (každé z digitálních sítí, v terminologii Rady).

Po formální stránce je zajímavé, že rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo jednotné - že čtyři členové byli proti a jeden se zdržel hlasování. V tiskové zprávě, vydané u příležitosti listopadového zasedání, se kvůli tomu objevila formulace:

Rozdílné stanovisko k rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vyhlásit licenční řízení na digitální sítě zaujali Pavla Gomba, Daniel Novák, Irena Ondrová, František Pejřil a Václav Žák:

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava rozhlasového a televizního vysílání neřeší uspokojivě problematiku přechodu na digitální vysílání, včetně vypnutí vysílání analogového, a protože je v současné době v parlamentu projednáván návrh zákona o elektronických komunikacích, jehož součástí je novelizace dalších zákonů, považujeme z hlediska právní jistoty všech dotčených subjektů za možné vyhlásit licenční řízení až po přijetí ZEK.

Jak reagují poslanci?

O rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zahájit výběrové řízení jednali předminulý týden i poslanci ze Stálé komise pro sdělovací prostředky. Jim se toto rozhodnutí Rady podle očekávání nelíbilo, zvláště pak po jejich předchozím usnesení, doporučujícím Radě vyvarovat se všech nevratných kroků.

Jak ale jednání poslanců dopadlo? Rozhodli se Radu odvolat, nebo alespoň navrhnout její odvolání, jak někteří poslanci avizovali? Nikoli, na takovéto kroky nedošlo. Pravdou ale je, že zde padala poměrně silná slova, jako například:

Obávám se, že tohle rozhodnutí, pokud ho Rada dovede do konce, může zakládat další mezinárodní či jiné arbitráže, na kterých Česká republika může tratit možná mnohem víc peněz než zatím v dosavadních mediálních arbitrážích", říká Pleva. (zdroj)

"Pokud nebude její činnost [Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, pozn. autora] politicky korigována, hrozí naší republice další arbitráže. A to říkám s plnou vážností," řekl Langer po skončení jednání Právu. (zdroj)

Hrozba dalších arbitráží přitom zřejmě reagovala hlavně na to, že Rada by musela dodatečně měnit podmínky již jednou udělených licencí - jelikož by chtěla přidělit licence včetně souboru technických parametrů, tj. včetně vysílacích frekvencí, ale tyto se budou v roce 2007 měnit, muselo by dojít ke změnám všech udělených licencí. Právě takovýchto změn se poslanci očividně bojí. V diskusi se pak řešila i otázka, zda Rada má vůbec možnost měnit podmínky jednou udělené licence. Předseda RRTV Petr Pospíchal prý poslancům vysvětloval, že Rada licenční podmínky měnit může. S tím však nesouhlasili především přítomní zástupci ODS a ministr informatiky Vladimír Mlynář.

Když došlo na otázku toho, zda Rada svým rozhodnutím vypsat výběrové řízení porušila usnesení stálé komise (byť to mělo jen charakter naléhavé žádosti, a nikoli závazného pokynu), začali poslanci řešit to, zda již jde o "nevratný krok" či ještě nikoli. Resp. zda nevratným krokem je již samotné vypsání výběrového řízení, nebo jím bude až přidělení licencí. Ke konkrétnímu závěru ale nedospěli.

Celkově jednání Stálé komise pro sdělovací prostředky nepřineslo žádné konkrétní rozhodnutí, a poslanci se shodli pouze na tom, že své jednání o celé kauze odloží až na prosinec. Nejspíše je i to důsledek celkové neujasněnosti, až přímo zmatku kolem problematiky digitálního vysílání, kdy ještě nedošlo k všeobecnému konsensu mezi všemi zainteresovanými stranami, na něčem detailnějším, než jen že "digitalizace chceme".

Takže seriál o digitalizaci určitě bude pokračovat, a toto jistě není poslední článek na dané téma.