Jak se v ČR daří telekomunikacím?

Když Evropská unie zavedla v roce 1997 nový regulační rámec telekomunikací, zaměřený především na liberalizaci tohoto sektoru, rozhodla se pravidelně monitorovat, jak jej jednotlivé země implementují. To dalo vzniknout pravidelným zprávám o stavu implementace tohoto rámce s tím, že poslední hodnotící zpráva (v pořadí již devátá, 9th Report on the Implementation of the Telecommunications Regulatory Package) byla vydána v listopadu letošního roku. Je skutečně poslední, protože od 15. července t.r. měly členské země přejít na zcela nový regulační rámec, tentokráte již elektronických komunikací.

Z našeho pohledu je zajímavé, že obdobný monitoring naplňování regulačního rámce z roku 1997 si EU nechává zpracovávat i pro kandidátské země, aby viděla, jak i ony pokračují s liberalizací svých telekomunikačních trhů (ještě než přistoupí k novému regulačnímu rámci elektronických komunikací, ke dni svého vstupu do Unie). Právě takováto hodnotící zpráva (či spíše srovnávací studie), v pořadí již čtvrtá svého druhu, byla zveřejněna letos, den před Štědrým dnem. Na objednávku Unie, konkrétně jejího generálního direktorátu pro informační společnost (DG InfoSociety), ji připravila IBM Business Consulting Services (dříve: PwC). Jmenuje se "4th Report on Monitoring of EU Candidate Countries (Telecommunication Services Sector)" a zabývá se stavem telekomunikací jak v desítce zemí, které k 1.5.2004 vstoupí do Unie a stanou se členskými zeměmi, tak i stavem v dalších třech kandidátských zemích, které si na vstup musí ještě počkat (konkrétně jde o Bulharsko Rumunsko a Turecko).

Vzhledem k celkovému zaměření studie (na implementaci původního regulačního rámce z roku 1997, zaměřeného hlavně na liberalizaci) jde spíše o hodnocení toho, jak je telekomunikační trh jednotlivých kandidátských zemí otevřen konkurenci, a dále o kvantitativní hodnocení různých ukazatelů bezprostředně souvisejících se stupněm liberalizace a rozvojem národních telekomunikačních trhů. Čím se studie naopak nezabývala, je stav příprav k převzetí nového regulačního rámce elektronických komunikací.

Za Českou republiku je ve srovnání několik zajímavých údajů, které možná nejsou běžně dostupné a známé, ale hlavní význam celé studie vidím někde jinde: ne ani tak v tom, že by o ČR říkala něco zásadně nového, ale spíše ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi.

V prvním přiblížení si dovolím konstatovat, že srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi pro nás vychází velmi příznivě (až na pár "drobností", jako je třeba cena pevných okruhů či počet pracovníků regulátora, kteří se skutečně zabývají regulací). Srovnání s členskými zeměmi však snese jen stav našich mobilních komunikací, zatímco v pevných komunikacích už to tak lichotivě nevychází.

Na celé studii je zajímavé i to, odkud čerpala svá vstupní data, a k jakému období jsou vztažena.

Celá studie byla připravována ve spolupráci s národními regulátory a většina konkrétních údajů a dat také pochází od těchto regulátorů. Nejvíce výjimek z tohoto pravidla však má původ právě v ČR, kde náš regulátor zřejmě nebyl schopen příslušné údaje poskytnout. Jde třeba o tak základní údaj, jakým je velikost telekomunikačního trhu: ve všech ostatních zemích jej poskytli právě národní regulátoři, zatímco u nás si to zpracovatelé studie museli posčítat z údajů, poskytnutých jednotlivými operátory. Vyšlo jim 3,35 miliard EURO (tj. cca 103 mld. Kč), což nás řadí na čtvrté místo za Polsko (8,77 mld. EURO), Turecko (8,10 mld.) a Maďarsko (3,71 mld.). Podobně pro počty pevných linek, počty ISP, ADSL přípojek a další, kde studie vychází z údajů poskytnutých inkumbentem (tj. Českým Telecomem).

Většina dat je přitom vztažena k celému roku 2002, případně k 1.1.2003 nebo k 30.6.2003.

Ze třinácti sledovaných kandidátských zemí jich už 12 přistoupilo k plné liberalizaci svých telekomunikačních trhů, alespoň po formální stránce (výjimkou je Turecko, které naplánovalo plnou liberalizaci na 1.1.2004). S faktickou liberalizací, uvolňováním trhu, nástupem konkurence atd. však jsou jednotlivé země různě daleko.

Studie konstatuje, že telekomunikační trhy kandidátských zemí jsou stále ve stádiu transformace a přechodu, s cílem integrovat se do společného trhu Unie. Stav, dosažený v jednotlivých kandidátských zemích, se přitom výrazně liší - v závislosti na tom, kam až se kde došlo při tzv. rebalancování. Podle studie byl proces rebalancování zakončen pouze na Kypru, v Estonsku a v Litvě (a v ČR tedy dosud nikoli).

Například velkoobchodní ceny, zejména pak propojovací poplatky za terminaci v pevných sítích, jsou v některých zemích již velmi blízké průměru EU (například v Estonsku, kde jsou pod průměrem EU, zatímco naše jsou stále dosti vysoko nad ním). Jinde, jako třeba na Slovensku či v Turecku, nejsou propojovací poplatky vůbec známé a zveřejněné. V některých zemích jsou přitom velkoobchodní a maloobchodní ceny tak blízko sebe, že to efektivně vylučuje dostupnost alternativních nabídek (například naše poplatky za zpřístupnění místní smyčky, které jsou dokonce ještě vyšší než koncová cena, zde zmiňovány nejsou).

Česká republika je ve studii chválena za dostupnost konkurence v oblasti pevných sítí, a to zejména skrze mechanismy volby operátora, které jsme u nás zavedli nejdůsledněji ze všech kandidátských hovorů (ve smyslu: pro největší rozsah hovorů a relativně nejdříve). Studie dokonce naznačuje, že počet pevných linek v ČR neklesá, ale naopak pomalu roste, neboť alternativní operátoři stačí kompenzovat úbytek pevných linek u inkumbenta svými nově zřizovanými linkami. Těch mělo být k 30.6.2003 již přes 352 tisíc klasických, a k tomu na 135 tisíc ISDN kanálů. To by mělo obnášet na 8,83% všech pevných linek, což nás řadí na první místo mezi kandidátskými zeměmi (těsně v závěsu za námi je Polsko, s 8,12 procenty, a až daleko vzadu je třetí Estonsko s 2,27 procenta).

Ve většině kandidátských zemí je podle studie stále jen velmi malá či vůbec žádná konkurence v přístupových sítích. Přesto se některé země mohou vykázat zajímavými čísly: například Estonsko hlásilo k 30.6.2003 celkem 1232 zpřístupněných místních smyček (formou plného přístupu) a Slovinsko 933 (formou sdíleného přístupu). Bitstream skrze LLU, který jsme v rámci příprav naší novely o zpřístupnění místní smyčky odmítli jako nepotřebný, úspěšně kvete například ve Slovinsku (již na 29 471 linkách) či v Maďarsku (26 212 linek).

S tím dobře korelují i počty ADSL (resp. xDSL) přípojek v jednotlivých zemích: k 30.6.2003 jich měli nejvíce v Maďarsku (přes 65 tisíc), Estonsku (přes 45 tisíc), Polsku (přes 38 tisíc) či Slovinsku (přes 26 tisíc). U nás to bylo ve stejné době něco přes 8 tisíc.

Pokud jde o Internet a jeho dostupnost v ČR, pak podle studie u nás působí 8 ISP s celonárodní působností a 132 ISP s místní (lokální) působností. Opět ale nejde o údaj od regulátora (vůči kterému mají tito ISP oznamovací povinnost, díky generální licenci), ale o údaj od inkumbenta. Zajímavé je, že právě nás inkumbent (Český Telecom) má skrze svého ISP (tj. IOL) jen 24procentní podíl na trhu všech ISP - což je po Bulharsku (9 procent) druhý nejnižší podíl, stejný jako na Maltě.

Studie samozřejmě také srovnává koncové ceny za dial-up v jednotlivých kandidátských zemí - k 30.6.2003. Následující obrázek, ukazující srovnání pro 20 hodin připojení (20 x 1 hodina) v době mimo špičku (nikoli podle parity kupní síly, ale podle kurzovních přepočtů), vyvrací často omílaný mýtus, že naše ceny v době mimo špičku jsou extrémně nízké a bylo by vhodné je "rebalancovat" (rozuměj: zvýšit). Jak obrázek ukazuje, nejsme nejlacinější ani mezi kandidátskými zeměmi a ve srovnání s členskými zeměmi EU jsme skoro přesně na průměru. A to nás ještě čeká morová rána v podobě zvýšení koncové ceny o 16,2 procenta, protože uvedené srovnání je včetně DPH!

Radost nám naopak mohou dělat mobilní služby. Jejich podíl na celém trhu telekomunikací obecně roste a v osmi kandidátských zemích již mobilní komunikace generují větší objemy výnosů než komunikace pevné. Penetrace mobilů se pohybuje od 28 po 88 procent (maximum dosahuje právě ČR), s průměrem kandidátských zemí na úrovni 43 procent. Pro srovnání: průměrná penetrace členských zemí je 81 procent, takže ji překračujeme jak my, tak i druzí Slovinci, s 83 procenty. Přitom právě Slovinsko již podle studie hlásí dokonce pokles mobilní penetrace! Růst mobilních služeb by přitom měl být tažen zejména pre-paid službami.

Zatímco u nás se teprve rozebíhá diskuse nad možnou existencí virtuálních mobilních operátorů, v Estonsku již jednoho mají a úplný boom nastal v Litvě, kde záměr fungovat a poskytovat služby na principu virtuálního mobilního operátora ohlásilo již 15 společností. Pouze 2 však již začaly takovéto služby skutečně poskytovat (k 30.6.2003).

Celá srovnávací studie obsahuje řadu zajímavých údajů, na které v tomto článku již nezbyl prostor (třeba o dostupnosti a cenách pronajatých okruhů, které jsou u nás velmi drahé, i ve srovnání s jinými kandidátskými zeměmi). Na závěr si však neodpustím jeden konkrétní údaj, který se týká našeho regulátora (Českého telekomunikačního úřadu) a který nepříjemně vybočuje z průměru ostatních zemí.

Jde o to, že náš regulátor má celkem 476 pracovníků a v roce 2002 disponoval rozpočtem ve výši 7,76 mil. EURO (cca 230 mil Kč). Pro srovnání: maďarský regulátor měl k 1.1.2003 470 zaměstnanců a rozpočet 37,70 mil. EURO (ovšem nikoli ze státního rozpočtu jako náš ČTÚ, ale z poplatků za licence, frekvence atd.). V Maďarsku se přitom o problematiku regulace stará na 125 pracovníků regulátora (tj. 125 ze 470). V rámci estonského regulátora to je 90 lidí, v rámci polského 70, rumunského 95, tureckého 54 - ale ze 470 zaměstnanců našeho regulátora (ČTÚ) se otázkami regulace skutečně zabývalo, k 1. lednu 2003, jen pouhých 16 lidí!!! K polovině roku 2003 to již bylo 22 pracovníků, ale i tak to ve srovnání s vyjmenovanými kandidátskými zeměmi je podezřele málo. Není právě zde důvod toho, proč náš regulátor rozhoduje tak pomalu a málo razantně?