Dedikovaný vs. nededikovaný

Když u nás ještě neexistoval "Internet zdarma", platilo se za dial-up připojení ve dvou složkách: Telecomu za provolané minuty, a internetovému providerovi za samotný přístup k Internetu. Zpočátku se za obě složky platilo po minutách, a pamětníci si snad ještě vzpomenou, že původně byla minutová sazba za Internet dokonce výrazně vyšší než telefonní poplatek. Ještě počátkem roku 1995 si tehdejší COnet účtoval 12 korun za minutu připojení (a to navíc k měsíčnímu paušálu 1000,- Kč, viz zde).

Po otevření trhu s přístupem k Internetu, v polovině roku 1995, začaly ceny za připojení rychle padat. Prvním velkým skokem, ke kterému došlo ještě v roce 1995, byla nabídka paušálu za připojení - za 500,- Kč měsíčně, bez ohledu na délku připojení (v minutách). Samozřejmě se to týkalo jen druhé složky nákladů na dial-up, zatímco první složka byla stále zpoplatňovaná po minutách (byť mnozí uživatelé, připojení k analogovým ústřednám bez minutové tarifikace, ještě platili fixní částku za libovolně dlouhý hovor).

Z dnešního pohledu je zajímavé, že tato druhá a paušálně zpoplatněná složka nákladů měla "dedikovaný" charakter - byla vázaná na konkrétního internetového providera. Jako první s ní u nás přišla v již zmiňovaném roce 1995 společnost Czech On Line (pod značkou Video On Line). Z pohledu uživatele to znamenalo, že za svou pětistovku mohl volat jenom tomuto providerovi. Pokud snad chtěl providery střídat, musel za služby každého z nich zaplatit samostatně, podle jeho specifických podmínek.

K dalšímu výraznému zlomu došlo v srpnu 1999, kdy druhá složka poplatků za Internet poprvé klesla na nulu. Zrodil se "Internet zdarma", který však zpočátku stále ještě měl dedikovaný charakter: uživatel musel stále volat tomu providerovi, se kterým měl smluvní vztah (od kterého získal "připojení zdarma"). Jako první s tímto konceptem přišla opět společnost Czech On Line (v rámci služby VOLNÝ), následovaná Contactelem (který své připojení zdarma přibaloval ke svým Redboxům - počítačům na splátky). Neodolal ani Internet OnLine, který ve spolupráci s MF Dnes nabízel připojení "skoro zdarma", za symbolickou jednu korunu. Právě na tomto posledním příkladu je dobře vidět, že šlo stále o službu dedikovaného charakteru - zákazník byl stále vázán na jednoho konkrétního providera, a tento provider zase "měl" svého zákazníka, se kterým měl přímý vztah (byť mu již nic přímo nevynášel).

Internet zdarma mění charakter

V roce 2000 došlo k významnému vývoji v oblasti "Internetu zdarma" (podrobněji viz např. zde): Český Telecom se dohodl s internetovými providery na tom, že jim bude vyplácet určitou provizi z telefonních poplatků, které sám inkasuje za dial-up hovory (za podmínky, že provideři přejdou se svými modemy do jeho sítě).

To posléze vedlo k tomu, že se "Internet zdarma" překlopil z dedikovaného na nededikovaný: uživateli začalo být v zásadě jedno, ke kterému providerovi volá, jak často a na jak dlouho. Stále sice musel mít určitý vztah s konkrétním providerem (musel si u něj zaregistrovat účet), ale tento vztah byl ve své podstatě anonymní. Uživatel si mohl vytvořit jeden či více účtů (registrací) u tolika providerů, u kolika chtěl, a mohl je skutečně využívat tak často či naopak tak zřídka, jak sám považoval za vhodné (pomineme-li omezení, aplikovaná některými providery, na rušení účtů po určité době nečinnosti, např. po 3 měsících).

Takovéto "rozvolnění" vazby mezi zákazníkem (uživatelem) na straně jedné a providerem na straně druhé bylo možné právě díky systému vyplácení provizí (resp. tzv. podílu na výnosech, alias revenue sharingu). Uživatelé platili Telecomu provolané minuty, ten je všechny posčítal a následně vyplatil podíl na výnosech jednotlivým providerů podle toho, kolik minut provolali uživatelé na to které číslo.

Z pohledu uživatele to bylo výhodné v tom, že se nemusel (ekonomicky) vázat na žádného z providerů - pokud nebyl spokojen se službami některého nich, mohl okamžitě "přejít" k jinému a začít využívat jeho služeb. Mohl libovolně často střídat providery, například podle toho jak mají právě obsazené modemy na svých přístupových bodech. Pokud se právě nedovolal k jednomu, zkusil to přes druhého, event. třetího atd. Podstatné bylo i to, že jej v tomto chování nijak neomezoval ani způsob zpoplatnění jeho dial-up hovorů - uživatel platil stejně, ať se připojoval přes kteréhokoli operátora. Pokud měl od Telecomu nějaký časový kredit (například 13 hodin připojení v rámci cenového programu HOME Internet), mohl jej čerpat za připojení přes kteréhokoli providera, bez rozdílu. Právě toto je podstata "nededikované" varianty cenového programu (tarifu).

Je nededikovaný model u konce?

Provize, resp. podíl na výnosech z provolaných minut, byl stanoven dohodou mezi Telecomem na straně jedné, a internetovými providery na straně druhé. Nechci teď spekulovat o tom, kdo si více prosadil svou a kdo méně. Spíše bych rád upozornil na skutečnost, že regulátor posléze stanovil poněkud jiný model: fixní částku za tzv. terminaci dial-up hovoru. Tedy nikoli procentuelní podíl z koncové ceny, kterou může měnit jen jedna ze stran (Telecom), ale pevnou částku, kterou by internetový provider inkasoval od Telecomu za "ukončení" (terminaci) hovoru, fakticky za poskytnutí přístupu.

Poprvé o tomto modelu s terminačními poplatky rozhodl regulátor v září roku 2001, svým rozhodnutím 04/PROP/2001. Tehdy mu vyšel terminační poplatek ve výši 34 haléřů ve špičce, a 8 haléřů v době mimo špičku. V květnu 2002 terminační poplatky vypočítal znovu (rozhodnutím 03/PROP/2002), tentokráte s uvážením jiné průměrné minutové ceny na dial-up (původně byla odvozena z nekonečně dlouhého hovoru, nyní z hovoru průměrné délky). Vyšlo mu 47 haléřů ve špičce, a 17 haléřů mimo špičku.

Určitou dobu přitom trvalo, než způsob vzájemného zpoplatnění mezi Telecomem a internetovými providery přešel z původního modelu "podílu na výnosech" (revenue sharingu) k řešení na bázi regulátorem stanovených terminačních poplatků.

Telecom však s tímto modelem očividně nebyl spokojen a opakovaně deklaroval, že právě výše terminačních poplatků brání snižování celkové cenové hladiny. Argumentoval i srovnáním svých koncových tarifů s výší terminačních poplatků - například následujícím obrázkem (z kampaně za Internet Plus), kterým chtěl dokázat že sám inkasuje méně než kolik musí platit internetovým providerů za terminaci:

Regulátor přitom stanovil terminační poplatky z průměrné ceny dial-up hovoru u standardních (regulovaných) cenových programů, zatímco Telecom použil pro citované srovnání volitelný nadstavbový program i-NONSTOP a i-NIGHT (tj. neregulovaný, resp. takový se kterým přišel sám z vlastní iniciativy). Navíc se jednalo o nadstavbu, v rámci které je cena rozložena do dvou složek - fixního měsíčního poplatku (159,- Kč, resp. 89,- Kč), po jehož zaplacení uživatel získává lacinější "minutovou sazbu". Oněch 15 haléřů, kterými Telecom na obrázku argumentuje, pak vychází (po zaplacení paušálu) jako minutová cena v době od 22 hod. do 05 hod.

Osobně toto konkrétní srovnání nepovažuji za příliš korektní, neboť jde o vlastní marketingový produkt Telecomu a srovnávaný minutový tarif je jen jednou složkou celkové ceny. Na druhou stranu závislost koncové ceny na výši terminačních poplatků samozřejmě existuje. Terminační poplatky skutečně vytváří určitou "laťku", pod kterou koncové ceny nemohou dlouhodobě klesnout (kromě nějakých časově omezených marketingových akcí).

Cesta k celkově nižší cenové hladině proto zřejmě vede buď přes snižování terminačních poplatků (změnu rozhodnutí regulátora), nebo přes zavedení jiných modelů zpoplatnění - například přes originační modely, či modely paušální. Svou roli přitom může sehrát i změna charakteru koncové ceny, z "nededikované" zpět na "dedikovanou".

Ještě v září 2002 přitom regulátor sám snížil terminační poplatky, oproti svému rozhodnutí z května: ze 47 haléřů ve špičce na 40, a ze 17 na 15 haléřů mimo špičku.

Internet Plus - pokus o návrat k dedikovanému modelu

Ani snížení terminačních poplatků za dial-up, v září 2002, však Telecom neodradilo od pokusu zcela změnit dosavadní model zpoplatnění a zavést model úplně nový. Čtenáři Lupy si jistě pamatují na podzim loňského roku a na dění kolem Internetu Plus. Podstata změny, kterou Telecom tehdy navrhoval, byla v tom, že by se opět oddělily obě složky nákladů placené uživatelem, které již dříve splynuly do jedné - uživatel by opět platil samostatně za přístup k Internetu (příslušnému internetovému providerovi), a samostatně za provolané minuty (Telecomu, který by z inkasované ceny již neplatil ani žádné podíly na výnosech, ani žádné terminační poplatky).

Konkrétní představa o tom, jak by si jednotliví provideři zpoplatňovali své zákazníky, sice nebyla součástí konceptu Internetu Plus, ale v zásadě to znamenalo návrat k původnímu dedikovanému modelu: zákazník (uživatel) by byl vázán na konkrétního providera, se kterým by se musel nějak (ale explicitně) vyrovnat.

Český Telecom však svůj koncept Internetu Plus neprosadil. Regulátor jej zastavil, ale ne kvůli jeho věcné podstatě, nýbrž kvůli postupu, jakým se jej snažil prosadit. Podrobněji zde http://www.earchiv.cz/i_inetplus.php3.

Po zastavení Internetu Plus regulátor inicioval vznik Fóra pro vytáčený přístup k síti Internet, které dostalo za úkol hledat nové modely dial-upu a jeho zpoplatnění.

Dedikované časové kredity

Princip dvousložkového zpoplatnění, o který usiloval Internet Plus, se v rámci Fóra neujal. Telecom se zase "netvářil" na neomezený paušál. Prostor se tak otevřel zejména pro časové kredity, a z části i pro tzv. intervalové paušály (tj. připojení bez minutové tarifikace například v době mimo špičku, či o víkendech a svátcích). Tyto intervalové paušály jsou ale komplikované tím, že vyžadují aby se operátoři dohodli na nějaké formě skutečně paušálního zpoplatnění na rozhraní mezi sebou.

Nejschůdnější se proto jeví časové kredity, které nejsou ničím jiným než prodejem určitého počtu minut či hodin dopředu - tak že je zákazník nejprve zaplatí a poté je může čerpat, až do zaplacené výše. Takovéto časové kredity nevyžadují skutečně paušální zpoplatnění na rozhraní mezi operátory - vždy je zde dán počet minut resp. hodin (buďto skutečně provolaných, nebo alespoň dopředu zaplacených), a podle těchto minut se mohou operátoři vzájemně finančně vypořádat. Naproti tomu při skutečně paušálním zpoplatnění by se operátoři museli dohodnout na tom, že si předprodají určitou přenosovou kapacitu (buď za celé zúčtovací období, nebo za konkrétně definované intervaly).

Pokud by se jednalo o časový kredit v nededikované podobě, jaký Telecom navrhl ve svých "100 hodinách za 500 korun", pak by providerů platil pouze za skutečně provolané minuty. Ovšem nikoli terminační poplatky, tak jak to požaduje stále platné rozhodnutí regulátora, ale podíl na výnosu, který vychází na cca 2 haléře (viz zmiňovaný článek). Přechod na tento model by tak fakticky vyžadoval souhlas internetových providerů s opuštěním současného řešení na bázi regulátorem stanovených poplatků, a návrat k předchozímu modelu revenue sharingu.

Z pohledu uživatelů by zachováním nededikovaného charakteru časových kreditů nedošlo ke změně. Uživatel by se stále mohl připojovat, tak jako dnes, přes kteréhokoli providera, a mohl by své providery také podle libosti střídat. Jednotliví provideři by dopředu stále neznali své výnosy - mohli by je pouze odhadovat, na základě predikce chování zákazníků a znalosti velikosti trhu a podílu svých konkurentů na něm. S uvážením těchto faktorů jsou ony cca 2 haléře, vycházející na minutu při navrhované výši podílu na výnosech, asi skutečně příliš málo na přežití.

Pokud by se ale jednalo o časový kredit v dedikované podobě, pak již při jeho "prodeji" (a inkasování ceny) by bylo jasné, přes kterého providera se zákazník bude připojovat. Bylo by tedy možné, aby ihned po inkasování ceny a ještě před provoláním všech či jen některých minut, došlo k rozdělení inkasované částky mezi Telecom a příslušného providera. Ten by tak dostal "své jisté", byl by chráněn před ničím neomezenou "přelétavostí" zákazníků, a mohl by lépe odhadovat a plánovat své výnosy. Pak by asi mohl být ochotnější jít i na výnosy, které v přepočtu na jednotlivé minuty vychází nižší než dnes. S tím koresponduje i postoj providerů na stále probíhajícím Fóru - z jejich strany byla opakovaně deklarována preference dedikovaných variant.

Pokud jde o marketing a prodej dedikovaných časových kreditů, zde by zřejmě připadaly v úvahu obě možnosti. Buď by příslušný kredit, s vazbou na konkrétního providera prodával a inkasoval přímo Telecom, nebo by tak činil příslušný provider. Záleželo by zřejmě na jejich vzájemné dohodě.

Budou dedikované kredity?

Velmi významný rozdíl mezi dedikovanými a nededikovanými časovými kredity je také v tom, že u dedikovaných se Telecom podělí, formou podílu na výnosech, o celou částku inkasovanou od zákazníka - zatímco u nededikovaných pouze o její "skutečně zkonzumovanou" část a zbytek si ponechává celý. U vysokých časových kreditů, jako je 100 hodin měsíčně, může právě tento faktor hrát velmi významnou roli.

Telecom nedávno nabídnul svých "100 hodin za 500 korun" v nededikované podobě, ale s internetovými providery se nedohodl. Tuto středu by Telecom měl přijít s aktualizovaným návrhem. Bude již založen na dedikovaných časových kreditech?