Co je a co není výhodné

V závěru loňského roku i počátkem roku letošního se odehrála celá řada protestů proti zdražování telefonů – prapor boje proti vyšším tarifům za místní hovorné povětšinou zvedli jako první uživatelé internetu, a stalo se tak v poměrně rychlém časovém sledu nejen u nás, ale i v mnoha dalších zemích Evropy. Je tato časová i obsahová souhra čistě náhodná, nebo je projevem určitého obecnějšího trendu, který zachvacuje většinu evropských provozovatelů telefonních sítí? A jak to vlastně je se zdražením u nás?

Oznámení změn, se kterými koncem loňského roku přišli provozovatelé telefonních sítí v mnoha zemích Evropy, mělo většinou stejný nebo velmi podobný scénář. Ukažme si jej proto na příkladu, který je nám nejbližší: Náš dosud monopolní (a v oblasti místních sítí zcela dominující) telekomunikační operátor v určitý okamžik přichází s tvrzením, že místní hovory jsou pro něho ztrátové a musí být dotovány z výnosů dálkových hovorů (meziměstských a mezistátních) – a proto požaduje nápravu této skutečnosti. Tu označuje jako “rebalancování” (doslova: obnovení “balance” neboli obnovení rovnováhy), spočívající ve zlevnění dálkových hovorů na straně jedné a zdražení místních hovorů na straně druhé. Náš SPT Telecom podpořil své požadavky na rebalancování ještě tvrzením, že naše tarify jsou jedny z nejnižších v Evropě (což uvádí většina evropských telekomů), a dále specifickým odkazem na to, že k odstranění křížového financování jedné skupiny tarifů z jiné ho nutí pravidla Evropské unie, do které se chystáme vstoupit a která něco takového zakazuje.

Stejný scénář, založený na rebalancování tarifů – neboli na prudkém zdražení místního hovorného a určitém zlevnění dálkových hovorů – přitom použila i celá řada dalších telekomunikačních operátorů v zemích Evropy, a to jak v zemích, kde dosud mají monopolní postavení, tak i v zemích, kde jej již ztratili (např. v Německu). Tato věcná a časová souhra samozřejmě nemůže být náhodná a má jedno velmi jednoduché vysvětlení – které ostatně není “kvalitativně” v rozporu s požadavkem telekomů na rebalancování (ale je ve sporu s jeho “kvantitativní” stránkou).

Proč chtějí telekomy rebalancovat?

Toto vysvětlení spočívá ve skutečnosti, že díky nástupu moderních technologií se mění struktura poptávky a s ní i struktura výnosů telekomunikačních společností. No, a tyto společnosti na změnu poptávky samozřejmě reagují změnou svých cen (tarifů), aby si tak v celkovém objemu svých výnosů stále “přišly na své”.

V pozadí všeho je rostoucí svoboda uživatelů a jejich možnost rozhodovat o tom, jak budou komunikovat a od koho a za jakou cenu si pořídí určitou telekomunikační službu. Jde například o mobilní telefony, o různé formy callbacku nebo různé varianty “datové” telefonie včetně velmi atraktivní telefonie internetové. Stejně tak ale do významných vlivů patří i “nehlasové” komunikace, například elektronická pošta, která také tvoří velmi atraktivní alternativu komunikace k tradičnímu telefonování. Celkový efekt všech těchto nových možností je ten, že v oblasti dálkových hovorů klesá poptávka po službách tradičních telekomunikačních operátorů (po “klasickém telefonování” po pevných telefonních linkách). Tento trend je přitom dále umocňován a urychlován existencí faktické konkurence.

Naproti tomu k určitému nárůstu poptávky dochází u místních hovorů, kde faktická konkurence je mnohem problematičtější, ale na druhou stranu jsou tyto místní hovory nezbytné pro přístup k různým alternativním možnostem komunikace a dalším službám (například komutovaný přístup k internetu).

Volání telekomů po rebalancování lze tedy vysvětlit velmi jednoduše jako snahu více vydělat na těch službách, po kterých je větší poptávka, a naopak zlevnit služby, po kterých poptávka klesá, aby se podpořil jejich “odbyt”.

Jsou dvě možnosti, jak “vydělat více”

Důležité přitom je, že snahy více vydělat na těch službách, po kterých roste poptávka, lze dvěma principiálně odlišnými přístupy: Prvním z nich je zdražování těchto služeb, tak aby se při stejném objemu “prodaných” služeb vytvořil větší výnos a zisk. Tento přístup však působí protisměrně proti růstu poptávky – vyšší ceny poptávku nezvyšují, ale naopak ji snižují. V monopolním prostředí bez reálných alternativ se tím dokonce otevírá prostor pro řetězovou reakci – vyšší ceny způsobí pokles poptávky a objemu realizovaných služeb, což si vynutí další zdražení a další pokles poptávky atd. O dlouhodobé udržitelnosti této strategie lze jistě mít oprávněné pochybnosti. Příkladem z reálné praxe může být naše vodárenství.

Druhý možný přístup je poněkud riskantnější pro poskytovatele služeb, ale dlouhodoběji udržitelný: Nejít proti poptávce (zvyšováním ceny), ale naopak ji podporovat (snižováním cen). Tím sice poklesne relativní ziskovost určité služby (tj. méně se vydělá na stejném objemu služeb), ale díky větší poptávce se služeb může prodat více, a proto celkové výnosy a zisky mohou být v souhrnu ještě vyšší. Mohou, ale také nemusí, protože zde záleží na více různých faktorech ovlivňujících celkovou úspěšnost konkrétního poskytovatele služby, včetně schopnosti prosadit se v eventuální konkurenci dalších poskytovatelů stejné služby.

Není příliš těžké domyslet si, že většina telekomů se nejprve pokusila uplatnit první z obou možností, která je bezesporu pohodlnější a méně riziková. Teprve pod určitým vnějším tlakem pak byly příslušné telekomy ochotné přistoupit na druhou cestu.

Dokládá to ostatně i reakce zahraničních telekomunikačních operátorů na protesty veřejnosti proti prudkému zdražování místního hovorného. Jestliže příslušný telekom nejprve deklaroval nutnost zvýšení svých místních tarifů o desítky procent (za současného snížení dálkového hovorného), ale po protestech veřejnosti byl schopen je naopak výrazně snížit oproti původní hladině, pak si lze snadno domyslet, že původní zdražení jen zkoušel.

Rebalancování nákladů, nebo rebalancování zisků?

Velmi zajímavým aspektem požadavku na rebalancování je to, zda při něm jde o odstranění křížového subvencování (dotování) prodělečných služeb ze služeb ziskovějších, nebo zda jde o pouhé “vyvážení” míry zisků – aby tak příslušný telekom zvýšil ziskovost těch svých služeb, které jsou až dosud jen málo ziskové. Svým způsobem jde ale jen o určitou “vnější slupku”, možná dosti podstatnou pro korektní vztahy s veřejností. Ve skutečnosti je však základem všeho něco jiného: snaha tradičních telekomunikačních operátorů (telekomů) udržet si celkový objem svých zisků a pokud možno je ještě zvýšit. To je jistě oprávněné chování všech komerčních subjektů, operujících ve skutečně tržním prostředí – ale nikoli takových operátorů, kteří působí v prostředí monopolním a jsou ze zákona chráněni před působením jakékoli konkurence. Ostatně, monopolní postavení získali povětšinou právě proto, aby nemuseli myslet výhradně na svůj zisk a svou vlastní rentabilitu, ale mohli sledovat i jiná kritéria, například celkový rozvoj telekomunikací nebo jejich cenovou dostupnost pro uživatele.

Jak to bylo u nás?

U nás se výše naznačený scénář začal rozehrávat na konci měsíce října. Den po státním svátku, 29. října, vydává SPT Telecom tiskovou zprávu, ve které oznamuje změny svých tarifů k počátku roku 1999, již schválené Ministerstvem financí ČR. Podstatou změny tarifů bylo zvýšení místního hovorného a paušálů za používání telefonní stanice, a naopak zlevnění meziměstských a mezistátních hovorů. V celkovém součtu mělo jít o zvýšení ve výši 3,9 % s tím, že u místních hovorů jde o zdražení v průměrné výši 25 procent (a do výsledného průměru pouhých 3,9 % přispívá zlevnění dálkových hovorů).

Velmi podstatným detailem přitom bylo konkrétní oznámení, že cena jednoho impulzu bude zvýšena z dosavadních 2,40 na 2,60 a že současně dojde ke zkrácení délky impulzu. Zde se přitom SPT Telecom dopustil první nekorektnosti vůči celé uživatelské veřejnosti, protože neřekl, k jakému zkrácení délky impulzu u místního hovorného dojde. Jsou v zásadě jen dvě možnosti, proč to neudělal. První z nich je, že to ještě sám nevěděl, protože jeho návrh Ministerstvo financí ČR ještě neschválilo. Proti této možnosti ale hovoří skutečnost, že SPT Telecom byl schopen vykalkulovat výsledný efekt, který zkrácení impulzu přinese na zdražení místních hovorů: jde o oněch zmíněných 25 procent.

Druhým možným vysvětlením je to, že SPT Telecom již věděl, jak bude impulz zkrácen, ale ve své tiskové zprávě z 29. 10. to neuvedl. O důvodech lze samozřejmě jen spekulovat a jedním možným vysvětlením je snaha zakrýt podivnou hru s čísly.

Pokud by totiž Telecom na rovinu řekl, že impulz se zdražuje z 2,40 na 2,60 a současně ve špičce zkracuje ze 3 minut na 2, pak by si každý mohl udělat následující výpočet:

• když původně 3 minuty stály 2,40 Kč, tak 1 minuta vycházela na 0,80 Kč;
• nyní 2 minuty přijdou na 2,60 Kč, takže jedna minuta vychází na 1,30 Kč;
• skok z 0,80 Kč na 1,30 Kč však neodpovídá 25procentnímu zdražení, ale zdražení ve výši 62,5 procenta!

Tento rozpor mezi 25 a 62,5 procenta se SPT Telecom nenamáhal veřejnosti vysvětlit. Udělalo to za něj až Ministerstvo financí ČR, když v jedné ze svých tiskových zpráv naznačilo, podle jaké metodiky jemu a Telecomu vyšlo oněch 25 procent. Jde o vážený průměr, který bere procentuální zdražení u různých délek hovorů, dává jim váhy úměrné četnosti takto dlouhých hovorů, a výsledek pak sčítá jako tzv. vážený průměr. Problém je v tom, že příslušné váhy, vycházející ze statistických údajů o chování uživatelů telefonní sítě v rámci celé republiky, zveřejněny nebyly (pokud je autorovi tohoto článku známo).

Výpočet použitý Telecomem a oficiálně posvěcený Ministerstvem financí ČR lze naštěstí alespoň orientačně zrekonstruovat díky malému neoficiálnímu vzorku dat, která byla publikována na internetu (zde). Z tohoto vzorku vychází následující tabulka, ve které je uvedeno procentuální zastoupení jednotlivých hovorů podle jejich délky (a z toho odvozené váhy pro výpočet váženého průměru, které jsou číselně rovné příslušnému procentu a vydělené číslem 100).

Pro výpočet váženého průměru je ještě nutné znát procentuální zdražení různě dlouhých hovorů, ale to lze snadno vypočítat z původních tarifů (2,40 za každé započaté 3 minuty) a tarifů nových (2,60 za každé započaté dvě minuty). Výsledek ukazuje následující tabulka:

Nyní již zbývá jen vynásobit procentuální zdražení v každé jednotlivé “délce” hovoru příslušnou váhou a vše sečíst (čímž získáme výsledný vážený průměr), viz následující tabulka:

Výsledných cca 26 procent je i přes omezenou velikost a neoficiálnost použitého vzorku velmi blízko údaji, který o průměrném zdražení místních hovorů uvádí MF ČR: 26 procent. I zde je zajímavý rozdíl mezi tvrzením SPT Telecom, který ve své tiskové zprávě uvádí průměrné zdražení 25 procent, zatímco MF ČR uvádí ve svých tiskových zprávách 26 procent. Přitom i jediné procento při miliardových výnosech za hovorné představuje opravdu nemalé peníze.

Jak hodnotit zdražení?

Problém s výpočtem uvedených 25, resp. 26 procent však není jen v tom, že nebyl veřejnosti dostatečně vysvětlen. Mnohem důležitější je to, že tento výpočet, resp. metodika, ze které vychází, není zcela korektní pro posouzení faktické míry zdražení – alespoň potud, pokud zdražení chápeme jako “míru toho, co musíme zaplatit navíc”.

Ukažme si to na názorném příkladu, na kterém uvidíme, o kolik zaplatí uživatelé v roce 1999 více, než za stejné služby zaplatili v roce 1998.

Aby byl náš příklad dostatečně věrohodný, musíme použít takovou strukturu nakupovaných služeb, která by dostatečně věrně odpovídala realitě – vezměme proto stejný vzorek, který jsme použili pro vážený průměr, a aplikujme jej pro jednoduchost na 1000 hovorů (tj. když cca 70 procent hovorů má být kratších než 2 minuty, bude v našem vzorku 700 hovorů z celkového počtu 1000 kratších než 2 minuty atd.). Dále kvůli jednoduchosti zanedbáme hovory delší než 12 minut, kterých je sice relativně velmi málo, ale jejich cena je relativně vysoká a zdražení nejvyšší – tím se náš výpočet poněkud zkreslí v tom smyslu, že nám vyjde menší celkové zdražení. Ale i tak bude výsledek zajímavý a podstatně vyšší než Telecomem uváděných 25 procent – viz následující tabulka.

Podle této tabulky je vidět, že námi zvolený vzorek 986 hovorů v roce 1998 stál 3002,40 Kč, ale v roce 1999 bude stát už 3902,60 Kč!!! To odpovídá nárůstu ceny o cca 30 procent! A to jsme ještě zanedbali nejdelší hovory, u kterých došlo k faktickému zdražení o 62,5 procenta. Na internetu je k dispozici i přesnější výpočet, který vychází z námi použitého vzorku a uvažuje detailně hovory delší než 12 minut. Podle tohoto výpočtu, který je dostupný na adrese http://www.cestovatele.cz/, pak vychází nárůst ceny o celých 32 procent.

Proč se bouří právě uživatelé internetu?

Zdražení místních hovorů se samozřejmě týká všech uživatelů “pevné” (tj. nemobilní) telefonní sítě. Není ale pravda, že jedno a totéž zdražení má stejný dopad na všechny uživatele telefonů bez rozdílu. Ti naši uživatelé, kteří telefonují jen krátce a dokážou své hovory “vtěsnat” do délky 2 minut, pocítí na své kapse zvýšení ceny jen o 8,33 procenta. Naopak ti, kteří telefonují dlouhé a dlouhé minuty, zaplatí za své hovory více o 62,5 procenta. Proto také různé výpočty “průměrného” zdražení vycházejí někde mezi oběma hodnotami, a to podle konkrétní metodiky výpočtu (25, resp. 26 procent, nebo 30, resp. 32 procent).

Nestejná míra zdražení pro různé délky hovorů se tedy nejvíce týká těch uživatelů, kteří telefonují v průměru déle – a to je typický příklad komutovaných uživatelů internetu. I když směrodatné statistiky o jejich chování nejsou k dispozici, lze přesto předpokládat, že průměrná délka “hovoru do internetu”, vedeného přes uživatelův modem k modemu jeho internetového providera, je delší než u běžného “ne-internetového” hovoru. Lze se proto divit, že jako první se ozvali právě uživatelé internetu a začali protestovat?

Vzniká hnutí Internet proti monopolu

Počátkem listopadu loňského roku se u nás velmi spontánně zformovalo hnutí Internet proti monopolu (IPM), vedené třemi výraznými postavami českého internetu: Ondřejem Neffem (vydavatel Neviditelného psa), Ivo Lukačovičem (zakladatel Seznamu) a Patrikem Zandlem (Mobil server).

Hnutí IPM se podařilo rychle zmobilizovat uživatele internetu a získat na 100 000 podpisů pod svou petici, protestující proti zdražení tarifů a požadující nápravu tarifů. Kromě toho se jim podařilo zorganizovat i virtuální stávku na českém internetu. Ta proběhla 18. listopadu, kdy se většina významnějších českých WWW serverů oděla do protestního hávu, neposkytovala své obvyklé služby a místo toho nabízela pouze jedinou stránku vysvětlující důvody protestu. Kromě toho byli komutovaní uživatelé vyzváni k tomu, aby v uvedený den vůbec nepoužívali služeb SPT Telecom, tj. aby se vůbec nepřipojovali k internetu. Ještě dalším zdůrazněním požadavků protestující internetové veřejnosti pak byla “fyzická” stávka v podvečerních hodinách zmíněného 18. listopadu, které se zúčastnilo v Praze i v Brně cca 2000 lidí (a o něco méně také ve Zlíně).

První návrhy Telecomu

Takto intenzivní vzedmutí internetové veřejnosti, doprovázené poměrně velkým zájmem tradičních médií (rozhlasu i televize), nakonec přimělo vedení SPT Telecom zasednout s představiteli hnutí IPM k jednomu stolu.

Ještě před tímto jednáním přitom Telecom prezentoval na veřejnosti některé své návrhy – například generální ředitel SPT Svatoslav Novák v jednom z prvních televizních vystoupení po vzniku protestního hnutí (dne 11. listopadu 1998) tvrdil, že Telecom chystá zvýhodnění komutovaného přístupu k internetu již delší dobu, a tak je prý celý protest vlastně jen vlamováním do otevřených dveří. Předložil přitom konkrétní představu Telecomu o tomto zvýhodnění: V úvahu prý připadají dvě varianty, z nichž jedna by spočívala v zavedení jednotných telefonních čísel pro přístup k internetu se zvláštní tarifikací (bez uvedení podrobností) a druhou by byla internetová obdoba Zelené linky (tedy takové řešení, kdy by místo volajícího uživatele platil náklady na hovor volaný neboli jeho poskytovatel internetu).

Tarif Internet 99

Zmíněnou druhou variantu nakonec představitelé SPT Telecom dopracovali do podoby návrhy nového tarifu, který nazvali Internet 99. Jeho podstatou je skutečně zavedení jednotných přístupových čísel (spíše ale speciálních přístupových čísel) s odlišnou tarifikací proti “běžným” hovorům. Odlišnost této tarifikace spočívá ve dvou aspektech:

• prodlužují se časové intervaly, za které “nabíhají” jednotlivé impulzy (jejichž cena zůstává stejná jako u běžných hovorů, tj. 2,60 Kč). Příslušné intervaly jsou přitom závislé na denní době – pro potřeby tohoto tarifu byla zavedena tři časová pásma:
  • 1. internetové pásmo, od 7 do 17. hodiny (v pracovní dny), v tomto období naskakuje 1 impulz za každé započaté 3 minuty;
  • 2. internetové pásmo, od 17. do 21. hodiny (v pracovní dny), v tomto období naskakuje 1 impulz za každých započatých 6,5 minuty;
  • 3. internetové pásmo, od 21. do 7. hodiny v pracovní dny (a celé víkendy a svátky), kdy naskakuje 1 impulz za každých započatých 12,5 minuty.
• Zavádí se tzv. sestavovací poplatek za sestavení (zřízení) každého spojení; podle původních představ se měl účtovat okamžitě po sestavení hovoru (tj. okamžitě po “zvednutí sluchátka” na straně volaného).

První reakce internetové veřejnosti na tento návrh byla vcelku pozitivní a nesla se v duchu postoje “katastrofu se podařilo odvrátit”. Teprve později, po podrobnějším posouzení, se ukázala i odvrácená strana mince: zejména díky sestavovacímu poplatku tento tarif zdaleka není tak výhodný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Právě sestavovací poplatek totiž významným způsobem prodražuje krátké hovory (například hovory do 2 minut ve špičce, resp. do 4 minut mimo ni, o celých 100 procent oproti zdraženým tarifům roku 1999!

Grafy na předchozích stránkách ukazují detailní srovnání tarifů za různě dlouhé hovory pro jednotlivá časová pásma (s rozdělením nově zavedeného 2. internetového pásma na dvě části), a to pro tarify z roku 1998, pro běžný telefonní tarif roku 1999 a tarif Internet 1999. Z těchto obrázků je názorně patrné, že například ve špičce (v době silného provozu) je tarif Internet 99 výhodnější oproti “nezvýhodněnému” tarifu pro rok 1999 až od 8. minuty hovoru, zatímco hovory do délky 4 minut (za které se většinou dá stihnout pouhé načtení elektronické pošty) jsou dokonce ještě dražší!!!

Podobně to platí pro tzv. 3. internetové pásmo, které SPT Telecom prezentuje jako dobu největšího zvýhodnění uživatelů internetu. Zde se hovor podle tarifu Internet 99 vyplatí (oproti běžnému tarifu roku 1999) také až od 8. minuty a ve srovnání s původními tarify roku 1998 až od 18. minuty!!!

Chyba prodražila o 100 procent

Kromě toho, že sestavovací poplatek účinně brání tomu, aby se uživatelé chovali úsporně, má i jeden nesmírně záludný důsledek. Pokud totiž uživateli během jeho připojení “spadne modem”, což je na nekvalitních linkách zcela běžné, pak sestavovací poplatek musí zaplatit znovu, za nové spojení. Uživatel je tak vlastně penalizován za nízkou kvalitu služby, kterou mu poskytuje SPT Telecom. Pokud je například linka tak nekvalitní, že spojení na ní nevydrží nikdy déle než cca 8 minut, pak vlastně tarif Internet 99 ani nemá možnost být pro uživatele výhodnější!

Velkou nepříjemností je sestavovací poplatek i v situaci, kdy dojde k nějaké chybě při spojování modemů na straně uživatele nebo na straně jeho providera a při vlastním přihlašování uživatele.

Tuto skutečnost zástupci hnutí IPM tak silně kritizovali, že SPT Telecom slíbil započítávat sestavovací impulz až po uplynutí první minuty spojení – ovšem s tím, že některé jeho ústředny to nedokážou, a budou tedy sestavovací poplatek započítávat ihned.

Tarif Internet 99 se snaží rebalancovat poptávku po internetu

Představitelé SPT Telecom se zpočátku snažili vysvětlit zavedení sestavovacího poplatku požadavkem antimonopolního úřadu, aby nedocházelo ke zvýhodnění určité skupiny uživatelů na úkor jiných (a proto byl zaveden sestavovací poplatek, aby zvýhodnění kompenzoval). Když se později prokázalo, že antimonopolní úřad žádný takovýto požadavek neměl (a ani nebyl dotazován), začali představitelé Telecomu vysvětlovat nutnost sestavovacího poplatku technickými důvody (jako jedinou možnost rozlišení “internetového” hovoru od běžného telefonního hovoru).

Zajímavé je i vysvětlení, které představitelé SPT Telecom podali k samotné podstatě tarifu Internet 99, jenž asi nejvíce zvýhodňuje použití internetu v noci a o víkendech (v rámci 3. internetového pásma), a naopak nejméně zvýhodňuje (spíše fakticky znevýhodňuje, minimálně oproti tarifům z roku 1998) uživatele připojující se k internetu ve špičce. Tisková mluvčí SPT Telecom paní Dana Dvořáková k tomu v jednom rozhovoru pro ČTK řekla:

“Cílem návrhu Internet 99 bylo především zvýhodnit soukromé uživatele, kteří se na internet připojují večer a o víkendech. Snížení ceny v době silného provozu a následný nárůst připojení by byly pro síť neúnosné.”

Jak hodnotit tarif Internet 99?

Exaktní hodnocení celkového efektu, který zavedení tarifu Internet 99 přinese, je bez dostatečně reprezentativních statistik o typickém chování komutovaných uživatelů internetu nemožné. Lze vyslovovat pouze subjektivní domněnky a ty většinou zní takto: Telecom poněkud slevil domácím uživatelům, kteří mají možnost počkat se svým přístupem k internetu na pozdní noční hodiny nebo víkendy a jsou ochotni trávit na internetu dlouhé minuty až hodiny (využívat hovory delší než 18 minut, kdy teprve začíná být speciální tarif výhodnější). Naproti tomu těm uživatelům, kteří nemají možnost připojovat se v noci či o víkendech, ale musí tak činit v pracovní době, Telecom spíše přitvrdil – neboli fakticky na nich hodlá ještě více vydělávat. Však také většina poskytovatelů internetu počítá s tím, že si ponechá obě možnosti přístupu: “nezvýhodněný” běžný telefonní tarif, který je pro uživatele v době silného provozu výhodnější, a “zvýhodněný” tarif Internet 99, který je skutečně výhodnější až v nočních hodinách a o víkendech.

Pan Bessel Kok, nejvyšší představitel strategického partnera (konsorcia TelSource) v našem SPT Telecom, hodnotí tarif Internet 99 takto:

"Troufám si tvrdit, že nabízíme jedno z nejlepších řešení dokonce v celoevropském měřítku. Mnoho evropských telekomunikačních operátorů tak zůstalo v řešení tohoto problému za námi.”

Při pohledu z opačné strany, tedy z pohledu uživatelů, lze usuzovat spíše na to, že náš Telecom stále ještě zůstává u první z obou variant reakce na měnící se poptávku po telekomunikačních službách – snaží se zvyšovat své ceny a vydělávat na těch, kteří nemají jinou alternativu. Je to samozřejmě postoj dlouhodobě neudržitelný, protože poptávku po telekomunikačních službách (místních hovorech) spíše snižuje, než aby podporoval její rozvoj. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že SPT Telecom má možnost zastávat tento postoj díky tomu, že má monopolní postavení na našem trhu veřejných telefonních služeb, přičemž stát, který mu tento monopol udělil, jej nedokáže přinutit k jinému chování.

Jak dopadly bojkoty ve světě?

Protestní hnutí v ČR tedy přineslo určitý výsledek, i když o jeho faktické výhodnosti je možné dlouho spekulovat. V jiných zemích Evropy však bylo dosaženo mnohem výraznějších výsledků, které signalizují, že jejich telekomy již přešly ke druhé variantě reakce na změněnou poptávku – snaží se ji podpořit a dále zvyšovat skutečně příznivějšími cenami.

Například v Německu již nabízí jeden z alternativních operátorů, Mobilcon, spolu s poskytovatelem internetu Tomorrow časově neomezený paušální tarif: za 77 DEM měsíčně (cca 1400 Kč) mohou místní uživatelé surfovat bez omezení ve všední dny od 7 večer do 7 rána a po celé víkendy (přičemž ve zmíněném paušálu jsou zahrnuty jak telefonní poplatky, tak i poplatky za vlastní přístup k Internetu).

Ve Francii, po celoevropské protestní stávce, která proběhla 31. ledna, nejvyšší představitel tamního France Télécom oznámil ochotu zavést časově neomezený paušál pro přístup k internetu. Podobně je tomu i ve Španělsku, kde již bylo zavedení paušálu také přislíbeno.

Zajímavé řešení si internetová veřejnost prosadila v sousedním Maďarsku: Od 18. hodiny do 7. hodiny ranní stojí každý místní hovor nejvýše 150 forintů (cca 23 Kč), a to bez ohledu na jeho délku! Toto opatření by přitom mělo být jen dočasné a trvat do konce března; od dubna mají být zavedeny dokonce ještě výhodnější tarify.