Mailbox

Dokud světu vládly střediskové počítače a minipočítače, pracující v režimu host/terminál, byla implementace elektronické pošty vcelku přímočará - alespoň pokud jde o způsob uchovávání zpráv patřících konkrétním uživatelům. Když byly veškeré systémové zdroje soustředěny na centrálním hostitelském počítači, bylo přirozené soustředit zde i všechny nové a dosud nepřečtené zprávy jednotlivých uživatelů, stejně tak jako zprávy již přečtené ale dosud nesmazané. Pak také bylo na místě hovořit o tom, že každý uživatel má na tomto hostitelském počítači svou poštovní schránku (anglicky: mailbox), ve které se mu uchovává veškerá jeho elektronická pošta. Po technické stránce se přitom jednalo nejčastěji o vyhrazené místo na disku, například o speciální privátní adresář.

S rozvojem osobních počítačů a lokálních sítí se ale situace se skladováním elektronické pošty začala poněkud komplikovat. Představíme-li si například lokální síť, ve které existuje jeden centrální server (nejspíše file server) a každý uživatel má k dispozici vlastní pracovní stanici s dostatečně velkým pevným diskem, kde má být jeho elektronické pošta skladována? Na centrálním serveru, společně s poštou ostatních uživatelů? Nebo „přímo u uživatele", na jeho pracovní stanici?

Obě varianty mají své přednosti i své zápory: když bude veškerá uživatelova pošta umístěna na centrálním serveru, bude k ní mít uživatel stejný a plnohodnotný přístup odkudkoli - bude si moci sednout ke kterékoli pracovní stanici a přečíst si novou poštu, vyhledat něco v dřívějších zprávách apod. Na druhé straně ale centrálně umístěné zprávy zabírají místo na centrálním serveru (které při nedůsledném mazání starých zpráv může nepříjemně narůstat), a také jejich přenos po síti spotřebovává všem společnou přenosovou kapacitu. Ve prospěch druhé varianty zase hovoří to, že uživatel má svou poštu „pod palcem" sám, zabírá mu místo na jeho disku, má k ní rychlejší přístup, a může si ji i sám a podle svých představ chránit proti nežádoucímu přístupu. Na druhé straně ale přichází o možnost plnohodnotného přístupu ke své poště i z ostatních pracovních stanic - což pro něj může, ale nemusí být důležité.

Rozdíl mezi oběma variantami v rychlosti přístupu ke konkrétním zprávám nemusí být příliš důležitý v situaci, kdy je pracovní stanice propojena s centrálním serverem dostatečně rychlým spojem (tedy například v prostředí lokální sítě). Zcela jinak tomu ale bude v případě různých „vzdálených přístupů", například po modemu přes telefonní linku. Zde by rozdíl v rychlostech byl přímo diametrální, a možnost mít své zprávy u sebe je pro vzdálené uživatele doslova požehnáním. Navíc jim umožňuje pracovat s jejich poštou i v době, kdy jsou právě odpojeni od zbytku světa.

Zamysleme se ale chvilku nad některými dalšími aspekty té možnosti, kdy uživatel měl své zprávy přímo „u sebe", na svém počítači. V případě dříve došlých a již přečtených zpráv zde není problém, tyto zprávy si uživatelé zařazují do nejrůznějších poštovních adresářů (tzv. folderů), a ty skutečně mohou být umístěny na uživatelově počítači. Jak to ale bude s novými, právě doručenými a dosud nepřečtenými zprávami? Ty mohou být doručovány pouze na takové místo, které je trvale dostupné - což není ani pracovní stanice v lokální síti (která se vypíná tehdy, když na ní uživatel nepracuje), a ani vzdálený počítač, se kterým nemusí vždy existovat spojení. Nově došlá pošta pro jednotlivé uživatele se proto musí vždy skladovat na nějakém centrálním počítači (který pak vystupuje v roli poštovního serveru, mail serveru). Kde se ale potom nachází uživatelova poštovní schránka?

Původní „jednotná" poštovní schránka se nám zde rozdělila na dvě relativně samostatné části: na část, která je umístěna centrálně a do které jsou doručovány nově došlé zprávy, a na část nacházející se u uživatele, ve které si uživatel uchovává již zpracovanou poštu. Zpracovanou v tom smyslu, že již byla vyzvednuta z centrálně umístěné části schránky a přenesena do její lokální části (obvykle protokolem POP3, viz CHIPweek č. 34) - ať již na explicitní pokyn uživatele, který si takto sám „vybral" svou došlou poštu, nebo na základě akce, vyvolané automaticky poštovním programem, se kterým uživatel právě pracuje (který může automaticky „vyzvedávat" došlou poštu například každých pět minut, dle svého nastavení).