Sítě peer-to-peer vs. sítě serverového typu

Lokální sítě (sítě LAN) se s oblibou rozdělují na sítě typu peer-to-peer a „ty druhé", které nemají ani příliš ustálený název - my jim zde budeme říkat „sítě serverového typu". Co ale tyto dvě kategorie lokálních sítí charakterizuje, a jaké jsou hlavní rozdíly mezi nimi?

Již minule jsme si říkali, že hlavním důvodem pro budování lokálních počítačových sítí bývá potřeba sdílení. Tedy potřeba zpřístupnit více uživatelům určité konkrétní zdroje, ať již softwarové či hardwarové povahy, které z nejrůznějších důvodů nelze přidělit jednotlivým uživatelům do jejich výhradního vlastnictví a použití. Ovšem i samotné sdílení může být realizováno různými způsoby, resp. vycházet z různých přístupů a koncepcí. Jednou z možností je soustředit všechny zdroje určené ke sdílení na jedno místo, a odsud je pak sdílet. To v praxi obnáší přemístění těchto zdrojů od jejich původních vlastníků, tvůrců či autorů, a jejich umístění „na jednu hromadu". Alternativním přístupem je ponechat tyto zdroje tam kde se nachází či vznikají (u jejich majitelů, autorů apod.), a umožnit jejich sdílení z tohoto místa. No a právě tyto dva odlišné přístupy jsou nejvýraznějším rozlišujícím kritériem mezi sítěmi serverového typu (které dávají všechny sdílené zdroje „na jednu hromadu", tj. umisťují je na společný cenrální server), a sítěmi peer-to-peer (které ponechávají sdílené zdroje na jejich původním místě).

Symetrie vs. asymetrie

Ze samotné podstaty sítí serverového typu vyplývá, že vyžadují existenci vhodného centrálního počítače, dostatečně dimenzovaného a vybaveného pro umístění všech sdílených zdrojů. Takovýto stroj je většinou optimalizován pro své fungování v roli serveru, což obvykle znamená že je tzv. dedikovaný (tj. vyhrazený jen pro roli serveru), a nemůže současně fungovat i jako pracovní stanice, resp. neumožňuje aby na něm nějaký uživatel pracoval a provozoval své uživatelské aplikace. Nebylo by to ostatně vhodné ani z důvodů bezpečnosti, a ani kvůli spolehlivosti. Stejně tak pracovní stanice mohou být v sítích serverového typu dedikované, neboli vyhrazené pro práci uživatelů a pro roli klientů svého serveru. V sítích serverového typu tedy existuje značná asymetrie - některé uzly jsou klienty a jiné servery (může jich být i více), ale žádný uzel nevystupuje v obou rolích současně.

Naproti tomu v sítích typu peer-to-peer vládne spíše symetrie. Každá pracovní stanice zde může vystupovat jak v roli serveru a nabízet ke sdílení všechny nebo jen některé své zdroje, tak současně i v roli klienta jako „příjemce" zdrojů nabízených ke sdílení jinými servery. Díky této symetrii si pak jsou všechny uzly sítě v zásadě rovny - odsud pak označení „peer-to-peer", které v doslovném překladu znamená „rovný s rovným". V praxi samozřejmě záleží na tom, jak se uživatel té které pracovní stanice rozhodne: co ze svých „místních zdrojů si ponechá jen a jen pro sebe, a co z nich nabídne ke sdílení ostatním. I to je výraznou odlišností sítí peer-to-peer od sítí serverového typu, kde o konkrétní podobě sdílení (typu kdo má mít přístup k jakému zdroji apod.) rozhoduje ten, kdo má „pod palcem" centrální server - tedy obvykle správce lokální sítě serverového typu.

Se správcem, nebo bez něj

U sítí serverového typu se většinou předpokládá, že budou mít svého správce - ne nutně člověka na plný úvazek, který se věnuje jen a jen dané síti, ale spíše člověka dostatečně odborně erudovaného, který se dokáže vyrovnat s různými nástrahami instalace i každodenního provozu. Ruku v ruce s tím se obvykle předpokládá, že příslušná síť serverového typu bude natolik velká (co do počtu uživatelů), že funkce správce bude opodstatněná. Naproti tomu sítě peer-to-peer historicky vznikaly spíše jako řešení pro velmi malé počty uživatelů, kterým se společný správce nevyplatí, resp. pro takové kolektivy které si správce nemohou dovolit a musí si poradit samy. Tomu odpovídá i technické řešení sítí peer-to-peer, které se většinou snaží klást jen skutečně minimální požadavky na uživatele jak při své instalaci, tak i při rutinním provozu, a naopak maximum věcí se snaží řešit automaticky, bez zásahu uživatelů. Tomu pak bývá přizpůsobeno i celkové „vyladění" sítí peer-to-peer, které bývají optimalizovány na jednoduchost, spolehlivost a pokud možno i samoopravnost, byť za cenu nižšího celkového výkonu, rychlosti, propustnosti atd. Naopak sítě serverového typu mohou mít relativně vyšší nároky na instalaci a správu, a mohou se také více soustředit na dosažení vyšší výkonnosti.

Za co se platí

Zajímavým rozdílem mezi oběma druhy sítí, který ale není nijak nelogický, je i způsob odvozování jejich ceny. U sítí peer-to-peer se nejčastěji platí samostatně za každý jednotlivý uzel, bez ohledu na to zda bude využit jako klient, jako server či jako obojí současně. Vše přitom bývá inkrementální, v tom smyslu že licence lze kupovat (na začátku) i přikupovat (později) po jednotlivých kusech (míněno pro každý jednotlivý uzel), a celková cena je v zásadě lineárně závislá na počtu uzlů (pomineme-li různé množstevní slevy či tzv. bundly). Naproti tomu u sítí serverového typu se většinou platí určitá fixní cena za programové vybavení serveru, zatímco nezbytný klientský software bývá zdarma (často dokonce i volně šiřitelný). Cena serveru přitom bývá závislá (většinou ne zcela lineárně) na počtu uživatelů, kteří se serverem mohou současně pracovat. Tomu je třeba správně rozumět: obvykle jde o maximální počet uživatelů, kteří mohou být v kterémkoli okamžiku k serveru přihlášeni a mohou sdílet jím nabízené zdroje. Není to ani počet pracovních stanic v dané síti, ani počet počítačů, na kterých může být nainstalován klientský software, ani počet uživatelů kteří mají na příslušném serveru zřízeny své uživatelské účty - například v lokální síti se třiceti pracovními stanicemi jich nemusí být zapnuto všech třicet, a stejně tak ne všichni právě aktivní uživatelé musí chtít využívat daný server současně. Je tedy teoreticky možné vystačit i s licencí na menší počet uživatelů, než kolik je v dané síti pracovních stanic, ale není to rozumný a bezpečný přístup - vždy existuje nebezpečí, že přijde n plus první uživatel, zapne si nějakou pracovní stanici, bude se chtít přihlásit k serveru, ale ten jej už odmítne kvůli hrozícímu překročení počtu současně připojených uživatelů. Sečteno a podtrženo, v sítích serverového typu se platí za uživatele (navíc současně pracující), zatímco v sítích peer-to-peer se platí za počet uzlů sítě. Navíc u sítí serverového typu většinou nebývá cena za server inkrementální, v tom smyslu že by šlo přikupovat další uživatelské licence (ať již jednotlivě či po skupinách). Některé novější síťové operační systémy to sice připouští, ale zatím jde spíše jen o výjimky z pravidla.

Konkrétní příklady

Pro konkrétní příklady lokálních sítí serverového typu a sítí peer-to-peer jistě není třeba chodit daleko. První lokální sítí typu peer-to-peer, která se výrazněji prosadila do povědomí širší uživatelské veřejnosti, byla síť LANTASTIC firmy Artisoft. Naproti tomu ve světě lokálních sítí serverového typu dlouho a bez vážnější konkurence kralovala firma Novell, se svými systémy NetWare (2.20, 3.11 atd.). Později pak firma Novell vstoupila i do světa sítí peer-to-peer, nejprve se svým systémem NetWare Lite, a později s druhým pokusem jménem Personal NetWare. Ostatní velká jména v síťovém světě však také nespala - například Microsoft si dlouho a nepříliš úspěšně hrál se systémem LAN Manager (serverového typu), až se nakonec vydal cestou mnohem úspěšnější platformy Windows NT, použitelné opět v sítích serverového typu. Mezitím však vstoupil i do světa sítí peer-to-peer, a začal je zabudovávat do „obyčejných" Windows určených pro uživatelské pracovní stanice (počínaje Windows for Workgroups). Takže běží-li dnes na vašem počítači ona Windows for Workgroups (Windows 3.11), nebo novější Windows 95, máte vlastně vše potřebné pro síť peer-to-peer přímo na svém stole. Jen to využít.