Disk mirroring & duplexing

Dokonale se pojistit proti určitému konkrétnímu riziku zřejmě není vůbec možné. Existují sice instituce, které takovouto možnost slibují, a dokonce se přitom ohání slogany o garantování jistot a omezování rizik, ale praxe bývá většinou trochu jiná. Například v minulém roce měli majitelé havarijních pojistek velmi dobrou příležitost pochopit, čí jistoty a čí rizika jsou v příslušných sloganech míněna - nikoli jejich rizika a jistoty, ale především minimální rizika a maximální jistoty trvalých finančních příjmů pojišťovacích institucí.

Jak jsou ale na tom majitelé výpočetních systémů, kteří jsou velmi závislí na funkceschopnosti svých počítačů a jejich periferií, na dostupnosti i samotné existenci svých dat i na rychlosti, s jakou se tato data zpracovávají a zajišťují nejrůznější agendy? Jejich rizika jsou takového charakteru, že je nejspíše žádná pojišťovna nikdy ani neslíbí pojistit. Takže jim nezbývá než vzít vše do svých rukou a „pojistit" se sami - zavedením vhodných organizačních i technických opatření a nasazením takových systémů, které bychom mohli označit minule popisovaným přívlastkem „fault tolerant". Takovéto systémy přitom mohou být založeny na mnoha různých technikách, metodách a strategiích, které se samy o sobě zaměřují na určité specifické zdroje rizik a ohrožení. Například proti nebezpečí ztráty dat, uložených na pevném disku, lze bojovat tím, že se tato data budou zapisovat na více disků současně. V nejjednodušším případě takovým způsobem, že budou vedle sebe existovat dva stejně velké disky, a všechna data se budou přesně stejným způsobem zapisovat na oba současně. Díky tomu pak budou existovat dva identické exempláře příslušných dat, resp. dva disky s identickým obsahem. Jakmile pak dojde k jakékoli závadě na jednom z obou disků, je možné jej „odstavit" a pokračovat dále jen s druhým diskem, bez újmy na dostupnosti a integritě uživatelských dat. V angličtině se této technice říká disk mirroring (doslova: zrcadlení disků).

Problém je ovšem v tom, že k závadě nemusí dojít jen na disku samotném. Stejně tak dobře mohou „zhavarovat" i obvody, prostřednictvým kterých jsou oba disky přípojeny k ostatním částem počítače - tedy například různé diskové řadiče. Co je pak komu platné, že má svá data dokonce ve dvou exemplářích na dvou pevných discích, když se k nim přes vadný diskový řadič nemůže dostat? Tuto situaci bychom zřejmě mohli přirovnat k tomu, že někdo se sice pojistí u pojišťovny, ale tato posléze zkrachuje, či svému zákazníkovi jednoduše vypoví jeho pojistku.

Jedním z možných řešení pak je rozložit riziko a pojistit se u více pojišťoven současně. V našem konkrétním případě by to nejspíše odpovídalo připojení jednotlivých disků k samostatným diskovým řadičům. Této technice se pak říká disk duplexing (zatímco původní „disk mirroring" předpokládá připojení k jedinému společnému diskovému řadiči).

V obou případech (při použití technik „disk mirroring" i „disk duplexing") je samozřejmě žádoucí, aby prozované aplikace o ničem nevěděly. Tedy aby veškeré „zdvojování" dat bylo pro ně plně transparentní, probíhalo zcela automaticky a bez jejich účasti, a také je nijak nezpomalovalo. Těmto požadavkům naštěstí není tak těžké vyhovět. Případné zotavení z výpadku jednoho disku již tak transparentní být nemusí. Může samozřejmě proběhnout také plně automaticky a „za chodu", ale je zřejmě únosné i to, aby odstavení vadného disku vyžadovalo zásah lidského operátora. Hlavně když to nebude trvat moc dlouho, a životně důležitá data budou co nejdříve opět k dispozici.