POTS, neboli starý dobrý telefonní systém

Největší pýchou světa spojů ve veřejná telefonní síť - skutečně celoplanetární síť, která mohla být za dlouhá desetiletí své existence dopiplána do spolehlivě fungujícího stádia - i když lokálně můžeme někdy mít dojem o pravém opaku.

Veřejná telefonní síť je samozřejmě zajímavá i z pohledu počítačových sítí a potřeb přenosu dat - ne snad kvůli tomu, že byla pro přenos dat nějak zvlášť vhodná, ale kvůli tomu, že existuje, a lze se k ní připojit (téměř) odkudkoli.

Možnost přenosu dat po telefonní síti však naráží na jedno principiální omezení: klasická veřejná telefonní síť (rozuměj: analogová) má uměle omezenou šířku přenosového pásma, od 300 do 3400 Hz. Důvodem je snaha "poskládat" co možná nejvíce hovorů na ty přenosové cesty, které vedou mezi jednotlivými telefonními ústřednami - čím menší bude přenosové pásmo vyhrazené každému jednotlivému hovoru, tím lépe. Magický interval 300 až 3400 Hz byl zvolen tak, aby ještě zachovával dostatečnou srozumitelnost telefonního hovoru.

Jakmile ale někdo bude chtít po takto uměle "zúženém" přenosovém kanálu přenášet data, bude mu v tom zmíněné omezení bránit. Ne úplně, ale znemožní mu dosáhnout libovolně vysoké přenosové rychlosti. Existuje dokonce i teoretické odvození, které říká že při obvyklé kvalitě (přesněji: odstupu signálu od šumu) a zmíněném intervalu 300 až 3400 Hz nelze přenášet data rychleji, než rychlostí cca 30 kilobitů za sekundu. Tento výsledek (daný tzv. Shannonovým teorémem) je teoretickým limitem, který z principu nelze překročit (tak jako nelze překročit například závěr fyziky o tom, že nemůže existovat perpetuum mobile). Co ale lze změnit, jsou výchozí podmínky, konkrétně umělé omezení šířky přenosového pásma.

Veřejná telefonní síť fungovala původně zcela na analogové bázi, a z této doby také pochází i výše popisované umělé omezení šířky přenosového pásma. V angličtině se pro takto fungující telefonní síť vžil termín POTS (Plain Old Telephone Systém, ve smyslu: starý dobrý telefonní systém). Časem ale byly analogové telefonní ústředny nahrazeny ústřednami digitálními, a ty se mezi sebou dorozumívaly také digitálně, tj. spoje mezi jednotlivými ústřednami již nebyly analogové, ale digitální. Jednotlivé hovory byly mezi těmito ústřednami samozřejmě přenášeny také v digitální podobě, byť nepříliš úsporným způsobem: na každý jednotlivý hovor byl vyhrazen jeden digitální přenosový kanál 64 kbps (zatímco například dnešní buňkové telefony dokáží vystačit s přenosovými rychlosti těsně nad 10 kbps).