Terminálové sítě

Počítače, určené pro fungování v režimu sdílení času, musely nutně být vybaveny určitým počtem terminálů. Ty mohly být fyzicky umístěny v bezprostřední blízkosti počítače, nebo také poněkud dále, či dokonce hodně daleko. S postupem času se přitom zdokonalovaly jak schopnosti samotných terminálů, tak i způsoby jejich připojování, a mnohé velké počítače byly vybavovány celými složitými soustavami terminálů. Ne nadarmo se v této souvislosti začalo hovořit o tzv. terminálových sítích, které ale měly s dnešními počítačovými sítěmi jen málo společného - měly přísně "centralizovaný charakter" (v příslušném centru stál jediný centrální počítač), a smyslem celé terminálové sítě bylo co nejefektivněji dopravovat data mezi centrem a koncovými terminály.

Strategie budování terminálových sítí byly časem dovedeny až téměř k dokonalosti. Přišlo se například na to, jak maximálně odlehčit centrálnímu počítači, a všechny funkce spojené s obsluhou terminálů svěřit specializovaným zařízením (různým předřazeným procesorů, komunikačním řadičům a podobně koncipovaným zařízením). Snad nejvíce propracována byla strategie budování terminálových sítí, kterou si vyvinula firma IBM, pod poněkud nemístným názvem SNA (Systems Network Architecture). Nemístným proto, že místo o skutečnou počítačovou síť šlo jen o terminálové rozvody, a nikoli o sítě umožňující komunikaci kteréhokoli svého uzlu s kterýmkoli jiným uzlem (podobná možnost "rovnocenných komunikací" se do architektury SNA dostala až dodatečně).