Dávkové zpracování

Výsledkem byla koncepce tzv. dávkového zpracování, při které každý uživatel předem připravil svůj program, připojil k němu jeho vstupní data, poskytnul i nezbytné instrukce typu "tato vstupní data patří tomuto programu", a vše pak "zabalil" do jednoho výsledného celku označovaného jako dávka. Jednotliví uživatelé takto připravovali své dávky a zadávali je ke zpracování - což ve skutečnosti znamenalo, že se všechny dávky hromadily na jednom místě (ve vstupní frontě) a zde čekaly, až na ně dojde řada. Jakmile se tak stalo, počítač se celou svou výpočetní kapacitou věnoval právě a pouze příslušné dávce, a teprve po jejím dokončení se začal věnovat další dávce.

V souvislosti s tímto dávkovým zpracováním pak vznikly celé propracované strategie plánování, které určovaly kdy má být ta která dávka skutečně zpracována. Cílem přitom bylo co možná nejefektivněji využít schopností počítacích strojů (především minimalizovat jakékoli prostoje), a současně s tím vyhovět i případným prioritám některých uživatelů a jejich úloh. Z pohledu samotných uživatelů však dávkové zpracování nebylo zrovna optimální - snad největším problémem bylo to, že uživatelé neměli bezprostřední kontakt se svými úlohami, a nemohli tudíž žádným způsobem reagovat na průběh jejich zpracování. Právě naopak, se všemi případnými variantami i nestandardními situacemi museli počítat předem, již při sestavování své dávky (a reakci na ně zapracovat do popisu své dávky). O jakékoli interaktivitě v dnešním slova smyslu si uživatelé mohli nechat pouze zdát.

Zajímavým momentem dávkového zpracování byla možnost oddělit přípravu dávek od jejich vlastního zpracování. K tomu, aby uživatel připravil svou dávku (například ve formě sady děrných štítků či svitku děrné pásky) nepotřeboval být ve fyzické blízkosti vlastního počítače, a stejně tak i výsledky zpracování své dávky (například různé tištěné výstupní sestavy) si mohl prohlížet kdekoli. Zde se tedy objevuje první zárodek toho, co se později vyvinulo ve skutečné počítačové sítě - uživatelé pracovali na jednom místě, zde zadávali své požadavky, ale jejich skutečné zpracování mohlo probíhat někde úplně jinde. Přenos dávek mezi oběma lokalitami sice ještě neprobíhal v elektronické formě (ale jako fyzický transport krabic s děrnými štítky, páskami apod.), ale i to se časem změnilo.