Etika versus neetika v době e-businessu

Otázka, naznačená v podtitulku tohoto příspěvku, je otázkou nesmírně citlivou a složitou. Jde spíše o celý rozsáhlý problém, jehož řešení určitě nebude existovat v podobě nějakého jednoduchého a přímočarého návodu, který někdo tuze osvícený jednou provždy zformuluje. Spíše půjde o proces postupného hledání, na kterém se budou podílet všechny subjekty přímo zúčastněné či jinak participující na e-businessu. Autor tohoto příspěvku by rád přispěl k celému procesu hledání a formování nové on-line etiky v éře e-businessu nastolením některých otázek a naznačením určitých souvislostí.

Jak tomu bylo dříve

Internet, který je základem dnešního on-line světa, má poměrně bohatou akademickou minulost. Během ní se stačily zformovat zásady "etiky v prostředí sítě" (či: síťové etiky, v angličtině: netiquette, počeštěle: netikety), které ale nutně byly poplatné tehdejší "akademické realitě" - zejména skutečnosti, že Internet byl financován z vnějších zdrojů a nepotřeboval si na sebe sám vydělávat. Proto také tehdejší zásady síťové etiky jednoznačně zakazovaly jakékoli komerční aktivity směřující ke generování výnosů a zisků. Stejně tak bylo hodnoceno jako nevhodné i jakékoli osobní prosazování či výraznější asertivní chování, neslučující se s akademickými ideály, stejně jako politická agitace, či aktivity zaměřené rasisticky apod.

Co se změnilo?

Základním východiskem pro síťovou etiku, zformulovanou v době akademického Internetu, samozřejmě byl požadavek na všeobecnou lidskou slušnost, ohleduplnost, korektnost. Z toho pak také vycházely některé konkrétní požadavky, například na korektnost vyjadřování (absence vulgárností). U těchto výchozích předpokladů samozřejmě k žádným změnám nedochází, a tak by ke změnám nemělo docházet ani v příslušných částech etiky v době e-businessu. Co se ale výrazněji změnilo, je vztah Internetu ke komerci a celé komerční sféře. Počátkem devadesátých let se totiž Internet začal otevírat komerčnímu světu, pro který byl do té doby uzavřen, a postupně se začal sám měnit z Internetu ryze akademického na Internet převážně komerční. Dnes je Internet komerční záležitostí zejména v následujících ohledech:

• vnější financování (z různých grantů a rozvojových projektů) skončilo a Internet si na sebe musí vydělat sám,
• k Internetu má přístup kdokoli kdo je ochoten a schopen za to zaplatit,
• výdělečným aktivitám přímo v prostředí Internetu či za jeho přispění resp. využití atd. se nekladou žádná principiální omezení (právě naopak, tyto aktivity sílí a ústí v dnešní rozvoj e-businessu).

Co se nezměnilo!

Pro správné pochopení problémů, které vyvstávají v souvislosti s hledáním nové síťové etiky, je nutné si zdůraznit i to, co se od dob akademického Internetu nezměnilo. Jde zejména o kooperativní způsob financování provozu Internetu, vycházející z předpokladu že všichni mají stejný zájem na tom aby Internet fungoval, a tak se všichni podílí alikvótní částí na jeho fungování. Problém je ale v tom, že tato "alikvótní část" se stanovuje způsobem, který má spíše paušální charakter (je nejčastěji závislý na potenciálních možnostech příslušného uživatele, např. na propustnosti linky kterou je připojen k Internetu), a naopak nezávisí na tom, kolik toho příslušný uživatel skutečně "spotřebovává".

Praktický důsledek lze přirovnat k takové variantě klasické pošty, ve které by nikdo neplatil poštovné za jednotlivé zásilky, ale každý by pouze platil poštovnímu doručovateli za donášku vlastních zásilek až do domu nebo za jejich "odnos" (při odesílání). Když pak někdo někomu něco pošle, neplatí celé náklady na doručení ve formě poštovného, ale zaplatí svému doručovateli pouze za to, že si zásilku převezme k doručení. Samotné doručení pak hradí příjemce, za to že mu jeho doručovatel přinese zásilku až do domu.

Pokud vám takováto představa připadá nesmyslná a snadno zneužitelná, pak vězte že v Internetu je to dokonce ještě horší: jeden odesilatel může poslat jednu zásilku prakticky libovolnému počtu příjemců současně, s tím že on platí "svému doručovateli" stejně jako za odeslání jedné jediné zásilky, a stejně tak každý příjemce platí "svému doručovateli" za přijetí svého exempláře zásilky. Navíc, a to je důležité si uvědomit, příjemce takovéto zásilky v praxi většinou nemá možnost ji odmítnout dříve, než je mu doručena (a on již vynaložil příslušné náklady na svého "doručovatele").