Je libo neomezený mobilní tarif za 135 Kč měsíčně?

Registry smluv a důsledné zveřejňování mají bojovat proti přemrštěným cenám. V telekomunikacích ale mohou být problémem naopak nízké ceny, o kterých vypovídají již zveřejněné smlouvy.

Snaha zřídit registr smluv a zveřejňovat nejlépe úplně všechny smlouvy, uzavírané subjekty z veřejné sféry, se v poslední době stává jakýmsi hitem naši politiků. Skoro jako kdyby se jednalo o něco úplně nového, co je napadlo teprve teď.

Není tomu tak. Nápad je to již letitý. Řada subjektů dokonce ani nečekala na uzákonění povinnosti smlouvy zveřejňovat, ani na všelijaké „apely shůry“ (jako třeba na nedávnou výzvu premiéra Sobotky), a některé své smlouvy již zveřejňují. Příkladem může být i Český telekomunikační úřad.

Stejně tak není úplně pravdou, že registr smluv bude třeba nejprve vybudovat, nejspíše na zelené louce. On totiž už nejméně jeden takový (obecný, univerzální) registr smluv existuje, na Portále veřejné správy – a právě zde řada subjektů (včetně již zmiňovaného ČTÚ) své smlouvy skutečně publikuje. Třeba právě ČTÚ zde má (za posledních cca 10 měsíců) celkem 8 smluv.

Co nedokáži posoudit, je kapacitní dimenzování tohoto řešení a jeho vhodnost pro skutečně „masové“ využití – a ne pouze pro nynější „občasné“ publikování jen ze strany těch subjektů, které na nic nečekaly a alespoň něco již publikují. Otázkou je také vhodnost zvoleného způsobu publikování, které využívá datových schránek (dokument, určený ke zveřejnění, se na Portál posílá přes datové schránky).

Pravdou je, že první návrh zákona, který chtěl zavést registr smluv, a který ještě v roce 2012 předložil poslanec Jan Farský (TOP 09) spolu s dalšími tehdejšími poslanci, chtěl svěřit provozování registru smluv Úřadu vlády. Takže by asi musel být nejprve vytvořen na zelené louce.

Teprve druhý návrh z konce roku 2013, pod kterým jsou kromě Jana Farského podepsáni i současní poslanci (včetně třeba Andreje Babiše), již bere v úvahu existenci Portálu veřejné správy a konstatuje, že:

Zřizuje se veřejný Registr smluv jako součást portálu veřejné správy.

Snad to tedy znamená, že se nějak naváže na již existující řešení.

Dnes přitom řada subjektů, které své smlouvy dnes již publikují, jde svou vlastní cestou – když své smlouvy zveřejňují tam, kde se jim to zrovna hodí. Vytváří si své vlastní registry smluv, jako třeba Úřad vlády. Nebo hlavní město Praha, v jehož vlastním registru najdete například starší smlouvy s firmou Haguess na projekt Opencard, viz obrázek:

V případě Prahy ale jde zřejmě jen o smlouvy, u kterých obě strany explicitně souhlasily s takovýmto zveřejněním, viz obrázek. 

Právě souhlas se zveřejněním je tím asi nejzásadnějším, co by nová právní úprava zveřejňování smluv měla změnit: možnost, kterou dnes musí obě strany odsouhlasit, by se stala povinností, zakotvenou přímo v zákoně. Dokonce možná i s tím, že bez zveřejnění by smlouva nebyla platná a účinná.

Nicméně: zde si musíme počkat na výslednou podobu zákona, protože jde o věc, která se „teprve vaří“ a podle očekávání se objevují nejrůznější nové nápady a snahy prosadit takovou či onakou výjimku. Ať již směřující k tomu, aby celá myšlenka zveřejňování mohla být naplněna efektivně a s nízkými náklady, nebo naopak směřující k tomu, co naznačuje známé přísloví: aby se vlk nažral, ale koza zůstala celá.

Stále ve hře se zdá být celá řada aspektů, včetně přesného vymezení toho, kterých subjektů by se povinnost zveřejňování smluv týkala a kdo by měl výjimku. Či jakých smluv by se povinné zveřejňování týkalo, a jakých již nikoli. Nebo zda a jak reagovat na to, když některá ze smluvních stran považuje něco za obchodní či jiné tajemství, které podle jejího názoru brání zveřejnění.

Co je vlastně cílem?

Zastavme se ale ještě u jednoho zajímavého aspektu: co je vlastně cílem zveřejňování smluv? Určitě větší transparentnost, a skrze ni pak větší tlak na to, aby se subjekty z veřejné správy nenechávaly „brát na hůl“ a nesjednávaly pro ně nevýhodné podmínky. Právě tomu by možnost veřejné kontroly mohla výrazně napomoci. Současně je to něco, čeho se některé subjekty mohou významně obávat, a bojovat proti tomu.

Paradoxně ale obavy mohou mít i opačnou podobu. Konkrétně tam, kde věci fungují jakoby „obráceně“ než obvykle – jako třeba v telekomunikacích. Protože zatímco v jiných oblastech mohou panovat obavy z prozrazení předraženého nákupu, v telekomunikacích naopak může vadit zveřejnění informací o příliš levném prodeji.

Čtenářům Lupy asi netřeba podrobněji vysvětlovat, jaké poměry panují zejména u mobilních služeb, kde „malí“ musí nakupovat za ceníkové ceny, zatímco firemní zákazníci (či subjekty z veřejné sféry) jsou schopni operátory dotlačit k podstatně nižším cenám. 

Dva příklady

Ostatně, zkusme zapátrat v již existujících registrech smluv. Najdeme zde sice převážně smlouvy s Vodafone, ale i to stačí k možnosti udělat si vlastní obrázek o propastných rozdílech v cenách.  A srovnat si je s cenovými hladinami v roce 2011, kdy jsem zde na Lupě  naposledy popisoval rozdíly mezi oficiálními ceníky a individuálními cenami pro firemní zákazníky.

Podívejme se třeba na tuto nabídku od Vodafone pro statutární město Opava, z počátku letošního roku:

Je libo flat rate (neomezený tarif) s 1 GB dat za 135 Kč měsíčně? Nebo „měřený“ tarif bez volných minut, a paušálem ve výši 10 haléřů a minutou volání i SMSkou za 25 haléřů? Navíc s tarifikací hovorů 1+1, a s hovory v rámci VPN zcela zdarma?

Velmi podobné ceny si vloni v létě vysoutěžilo město Ždár nad Sázavou, viz následující obrázek: neomezený flatrate za 140 Kč, tarif bez volných minut za 1 Kč měsíčně a každá minuta a SMSka za 30 haléřů.

Na smlouvě, kterou v registru smluv na Portále veřejné správy zveřejnil Žďár, lze najít i zápis z průběhu elektronické aukce. Z něj je patrné, že spolu reálně soutěžili jen Vodafone a T-Mobile, kteří své ceny v elektronické aukci opravdu výrazně snižovali, zatímco O2 se k razantnímu snižování cen moc nemělo.

K výše uvedeným cenám se sluší dodat, že jsou to ceny bez DPH, které navíc předpokládají určitou spoluúčast firemního zákazníka (resp. orgánu veřejné moci) na „obsluze“ koncových uživatelů, hlavně pokud jde o fakturaci a výběr peněz. Nicméně: takovouto „obsluhu“, dokonce ještě ve vyšší míře, jsou ochotni poskytovat i virtuální operátoři – ale jejich nabídky nesvědčí o tom, že by měli alespoň srovnatelné podmínky od operátorů s vlastní sítí, jako zde uváděné subjekty z veřejné sféry (srovnatelné s firemními zákazníky). Ale to by bylo zase na jiné povídání.

Doba se mění

Ukažme si ale ještě jeden příklad, tentokráte z října 2013. Tedy z doby již po zavedení neomezených tarifů Free. Jde konkrétně o smlouvu mezi Ministerstvem financí a tehdejší Telefónikou – přičemž zde uváděné ceny nejsou zdaleka tak nízké jako u předchozích ukázek z pozdější doby.

Buďto tedy v mezidobí ceny pro firemní (resp. veřejnoprávní) zákazníky tak výrazně klesly, nebo v roce 2013 Ministerstvo financí ještě na operátory moc netlačilo, aby ceny více srazilo. Nejspíše ale jde o kombinaci obojího.

Nicméně ještě jeden postřeh: naši mobilní operátoři dnes rádi argumentují tím, jak jejich výnosy klesají a jak cena minuty hovoru rapidně klesá. Přitom statistiky a grafy, včetně těch od ČTÚ, to potvrzují. Na druhou stranu „malí“ koncoví zákazníci takovýto pokles nevnímají, protože jim nabízené ceny jsou v poslední době (cca dva roky, od zavedení tarifů Free) víceméně konstantní.

Po předchozích ukázkách je ale vysvětlení zřejmé – k výraznému poklesu cen a skutečné konkurenci mezi mobilními operátory skutečně dochází. Skoro by se dalo říci, že u nás konkurence přímo zuří. Ale opravdu jen v segmentu firemních a veřejnoprávních zákazníků.