Skončí praxe data retention, neboli uchovávání provozních a lokalizačních údajů?

S unijní legislativou je to někdy jako s ropnými produkty: jakmile stoupne cena ropy na světových trzích, ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích okamžitě vyletí vzhůru. Každý přeci musí pochopit, že jejich ceny jsou přímo odvozeny z ceny ropy. Jenže když ropa na světových trzích naopak zlevní, najednou se zjistí, že všechno je složitější, že do hry vstupuje řada dalších faktorů - no zkrátka že je v pořádku, když ceny ropných produktů jen tak neklesají, a že jejich ceny si "žijí vlastním životem".

Podobně je tomu i s legislativou Evropské unie: jakmile v Bruselu vydají nějakou novou směrnici, členské země jsou povinny ji v předepsaném termínu zavést do své národní legislativy (tzv. je transponovat). Jenže když se pak ukáže, že ona původní směrnice nebyla v pořádku - dokonce tak moc, že byla soudní cestou zrušena - najednou se ukazuje, že to není důvodem pro zrušení odpovídající právní úpravy v jednotlivých členských zemích. Protože ty si prý samy volí cestu a způsob, jakým naplnit požadavky původní směrnice.

Nedávno se to hezky ukázalo na povinnosti tzv. data retention, alias uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Ano, to je ona často kritizovaná povinnost, ukládaná telekomunikačním operátorům, aby plošně a "dopředu", pro policejního strýčka Příhodu, uchovávali data o tom, komu a kdy jste volali či kdy a jak jste se připojovali k Internetu (proto "provozní údaje"). A také kde jste se přitom nacházeli (proto "lokalizační údaje"), což je zvláště zajímavé u mobilních telefonů. Velmi nedávno, konkrétně 8. dubna 2014, však Soudní dvůr Evropské unie zrušil (učinil neplatnou) tu unijní směrnici, která předmětnou povinnost zavedla a upravila (směrnici 2006/24/ES). A ačkoli by zdravý rozum říkal, že v důsledku toho by měly být zrušeny i příslušné národní úpravy data retention (uchovávání provozních a lokalizačních údajů), a operátoři by měli přestat příslušná data shromažďovat a uchovávat, není tomu tak.

Najednou se ukazuje, že zrušení národních právních úprav vůbec není jakkoli automatické, a dokonce ani doporučené či očekávané. Tedy alespoň v případě unijní směrnice, která není tzv. přímo účinným předpisem, a musí se nejprve transponovat do národních legislativ. To u nařízení a rozhodnutí, která se netransponují do národních legislativ, ale platí (jsou účinná) přímo, by tomu zřejmě bylo jinak, pokud by je soud prohlásil za neplatné. Ale u směrnice prý její zrušení (zneplatnění) automaticky naznamená zrušení příslušných národních právních úprav. To má být ponecháno na jednotlivých členských státech, které sice měly povinnost zavést to, co ze směrnice vyplývalo - ale nyní, když je směrnice soudem prohlášena za neplatnou, nemají povinnost na to reagovat a odpovídající národní úpravu zase zrušit. Mohou tak učinit, ale také nemusí - je to na jejich rozhodnutí.

Konkrétně v případě data retention, alias uchovávání provozních a lokalizačních údajů, se čekalo i na nějaké doporučení či stanovisko Evropské komise. Ale ani ona se na nedávné schůzce se zástupci členských zemí a velkých telekomunikačních operátorů nevyjádřila. Jen dala najevo, že vše ponechává na členských zemích, a že sama nehodlá dávat nějaké vlastní doporučení ohledně národních právních úprav data retention.

Zde v ČR tak bude záležet na tom, jaký přístup zvolí resort průmyslu a obchodu, pod který celá problematika spadá. Zda se rozhodne tuzemskou právní úpravu uchovávání provozních a lokalizačních údajů zcela zrušit, případně jen nějak modifikovat. Nebo zda ji nechá beze změny. První, zatím zcela neoficiální signály, zatím nenaznačují, že by MPO chystalo jakékoli změny.

Co je ve hře?

Celá situace je o to nepříjemnější, že samotná problematika data retention je opravdu hodně kontroverzí. Je dlouhodobě silně kritizována ze strany širší uživatelské veřejnosti, které se nelíbí plošné shromažďování hodně citlivých údajů, spojené s ne zcela jasnými a nedostatečně přísnými pravidly jejich "skladování" a využívání. Nadšeni z toho všeho nejsou ani telekomunikační operátoři, pro které je to povinnost navíc, byť částečně kompenzovaná úhradou nákladů ze strany státu. Vše se líbí snad jen policii a dalším složkám, které mají právo uchovávaná provozní a lokalizační data získávat a využívat pro boj s kriminalitou, proti terorismu atd.

Jako obvykle tedy jde o něco, co má jak své přínosy, tak i své problémy a negativní dopady - a u čeho je třeba usilovat o dostatečné vyvážení celého složitého systému, který kolem data retention vzniká. Jakmile se více vyhoví jedné straně, na úkor té druhé či druhých, je z toho nevyvážený stav, který obvykle dlouho nevydrží. I u nás do tohoto "vyvažování" již jednou zasáhl soud, konkrétně Ústavní soud, když v březnu 2011 zrušil relevantní část zákona o elektronických komunikacích (§97/3+4 zákona č. 127/2005 Sb.), který tuto problematiku upravoval, a také příslušnou prováděcí vyhlášku č. 485/2005 Sb.

Ústavní soud ale neshledal protizákonnou samotnou podstatu uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Nelíbily se mu jen konkrétní aspekty právní úpravy. Například to, že možnost získávání provozních a lokalizačních údajů ze strany policie a dalších složek není vázána jen na řešení závažné trestné činnosti. Stejně tak se soudu nelíbil příliš široký okruh subjektů, oprávněných údaje získávat, i poměrně benevolentní postup jejich praktického získávání.

Podobně přitom rozhodl i Soudní dvůr Evropské unie, když prohlásil za neplatnou samotnou unijní směrnici o data retention. Také neřekl, že jakékoli uchovávání provozních a lokalizačních údajů nepřipadá z principu v úvahu. Místo toho odsoudil konkrétní aspekty právní úpravy, vyžadované směrnicí. Především plošnost a "dopředný charakter" sběru (ještě bez jakéhokoli podezření), i nedostatečná či úplně chybějící pravidla pro manipulaci s takto citlivými daty, i pro přístup k nim a jejich využití.

U nás, v mezidobí od verdiktu našeho Ústavního soudu v roce 2011, již došlo na "lepší vyvážení" a novou úpravu celé problematiky uchovávání provozních a lokalizačních údajů, která již respektuje námitky Ústavního soudu (a která platí od konce roku 2012). Dopadne to stejně i na úrovni celé Unie? Bude připravena nová unijní směrnice o data retention, případně rovnou nařízení, již respektující námitky Soudního dvora? Nebo to Unie "nechá být", žádnou novou úpravu na unijní úrovni nepřipraví a nechá členské státy, ať si vše vyřeší samy? Uvidíme.