Co je neomezený Internet?

Léta se o tom vedou spory: jak má vlastně Internet fungovat? Když přenáší data, má brát ohled na to, co jsou ta data zač, odkud přichází a kam směřují - a podle toho s nimi zacházet různě? Třeba dávat jedněm přednost před druhým? Nebo to dokonce dělat na komerčním základě a upřednostňovat ta data, za která si někdo připlatí? Nebo se má ke všem přenášeným datům chovat stejně a nezajímat se, co jsou zač? V odborných kruzích se o tom mluví jako o otázce síťové neutrality. A dlužno říct, že na ni neexistuje jednoznačná odpověď. Protože tak jak to v životě bývá, nic není černobílé, a pro oba krajní přístupy existují vcelku racionální argumenty.

V praxi, a to i v tuzemsku, se poskytovatelé přístupu k Internetu, neboli tzv. internetoví provideři, obvykle rozhodují sami, podle vlastního uvážení. Sami si vybírají, které internetové služby a aplikace v rámci svých produktů nějak omezí, potlačí či dokonce zcela zakáží, a které nikoli. Případně na jaké stránky své zákazníky pustí a na které nikoli, s odkazem na svou povinnost znepřístupnit to či ono (jednou dětskou pornografii, jindy rasovou nesnášenlivost, či obecně nezákonnost apod.). A ještě si do svých smluvních podmínek dávají otevřená vrátka v podobě klauzulí, podle kterých mohou aplikovat taková další opatření, jaká uznají za vhodné.

Určité zlepšení by ale mohlo být na obzoru. Český telekomunikační úřad minulý týden otevřel veřejnou diskusi k popisované problematice. V ní se snaží nastavit určité mantinely pro to, co si internetoví provideři ještě mohou dovolit, a co již nikoli - aby své služby mohli i nadále označovat jako "neomezený Internet". Navrhuje například, aby takto pojmenovaná služba nesměla být zatížena žádnými objemovými limity či tzv. FUP (Fair Use Policy), jak jsou obecně označovány právě nejrůznější restrikce vůči různým druhům provozů, a také objemové limity. Stejně tak by nesměla blokovat fungování žádných aplikací a služeb, a ke všem druhům přenášených dat by se musela chovat stejně.

I když ten poslední požadavek je skutečně na diskusi, protože některé druhy provozu, pro služby fungující v reálném čase, si přeci jen zaslouží určitou přednost před těmi druhy provozu, které nejsou citlivé na rychlost přenosu a pravidelnost doručování. Jen by se to mělo dělat s rozumem a jen podle typu provozu (a nikoli podle toho, která služba či aplikace data právě používá). Protože rozlišovat podle aplikací by znamenalo otevřít providerům dveře k blokování jejich konkurence a čehokoli, co se jim nehodí do krámu. Třeba: pokud provider sám nabízí hlasové služby, mohl by chtít zablokovat třeba volání pomocí služby Skype či dalších obdobných služeb.

Nicméně jeden důležitý aspekt se v návrhu ČTÚ zdá být "bez diskuse": požadavek na to, aby internetoví provideři hráli s otevřenými kartami. Aby vždy a na rovinu říkali, co a jak dělají a co skutečně poskytují. Tedy jaké parametry doopravdy mají jejich služby, jak přesně fungují , i jaká technická opatření ve své síti aplikují. To vše způsobem srozumitelným pro zákazníka, a také férovým. Ne tak jako dosud, kdy se mnohý marketingový slogan ohání neomezeným charakterem poskytovaného připojení k Internetu, ale ve skutečnosti je na něm různých omezení habaděj.