Memento prvního záseku

Francouzská digitální gilotina má svůj první "zásek": k pokutě 150 € byl odsouzen muž za to, že něco neudělal. Že dostatečně nezabezpečil svou Wi-Fi přípojku před jinou osobu, konkrétně před svou manželkou, která si přes ni stáhla dvě písničky. Co to znamená pro budoucnost všech veřejných Wi-Fi přípojek?

Ve Francii si již před několika lety uzákonili systém na ochranu autorských práv na Internetu, kterému se říká "3-krát a dost", či zcela nepoetickým jménem HADOPI. To podle jména speciálního úřadu (Haute Autorité pour la diffusion des ?uvres et la protection des droits sur internet), který byl zřízen pro potřeby tohoto systému. Tomu se ale příhodně přezdívá také "digitální gilotina", protože má stínat: sice ne hlavy, ale připojení k Internetu. Má odpojovat uživatele od Internetu, po třetím varování že porušují něčí autorská práva. Tedy alespoň tak je to obvykle prezentováno.

Za co stíná gilotina?

Skutečnost je ale o dost jiná. Naplno to vyšlo najevo v nedávných dnech, kdy digitální gilotina poprvé potrestala konkrétní osobu: muž, jehož totožnost nebyla zveřejněna, byl odsouzen k pokutě 150 €. Nikoli ale za to, že by porušil něčí autorská práva - to mu soud ani nedokázal, ani nedokazoval. Autorská práva měla porušit jeho manželka, a to tím, že si měla stáhnout dvě písničky. Jí se ale nic nestalo, protože internetová přípojka, skrze kterou se tak mělo stát, byla psána na jejího manžela. A tak byl odsouzen on.

Celá konstrukce zákona, o který se francouzská digitální gilotina opírá, je totiž postavena na vcelku realistickém konstatování, že v praxi většinou není šance zjistit, natož pak prokázat, kdo konkrétně ovládal konkrétní počítač v okamžiku, kdy mělo dojít k porušení něčích autorských práv. Pokud bychom chtěli být přesní, nemusí se dát poznat ani to, o jaký počítač vlastně šlo. Šance je pouze na prokázání toho, přes jakou přípojku se tak mělo dít. A na tom také příslušný zákon ve Francii staví: viní toho, na koho je psána příslušná přípojka. Jenže ho nemůže vinit z něčeho, o čem není známo, zda to měl dělat on či někdo jiný. A tak skutkovou podstatou, za kterou francouzská digitální gilotina trestá, vůbec není porušování autorských práv. Je to právě a pouze to, že vlastník svou přípojku nezabezpečil takovým způsobem, aby nemohla být využita k porušování autorských práv. Přesně za to nyní byl první Francouz odsouzen, k již zmiňované pokutě 150 €.

Pomohlo to?

Řada komentářů v médiích se pozastavila nad tím, že jde o první výstup aktivity, která trvá již dva roky a stála přes 12 milionů €. A že toto první odsouzení je vlastně ilustrativním příkladem nesmyslnosti celé digitální gilotiny: byl odsouzen někdo úplně jiný, než kdo měl porušit autorská práva. Přičemž i toto porušení je diametrálně odlišné od toho, proti čemu velcí držitelé práv bojují nejvíce: proti masovému zneužívání jejich práv na komerční bázi. Nešlo zde o nikoho, kdo by stahoval ve velkém a pak cizí obsah nějak šířil dál, či ho jen zpřístupnil někomu jinému. Všechny dostupné zprávy se shodují na tom, že šlo jen o dvě písničky. A nikdo neřekl, že by je dotyčná (nikoli odsouzený dotyčný) nějak šířila dál, sama někomu zpřístupnila či dokonce někomu prodala. Použila je tedy pro vlastní potřebu? Poslechla si je sama? Nemělo by se pak jednat spíše o pořízení kopie pro vlastní potřebu, které znají i ve Francii, kde se stejně jako u nás vybírají nemalé autorské poplatky z nejrůznějších médií a zařízení?

Proti tomuto pohledu ale existuje i protiargument: že samotné "stínání" a odsuzování je vlastně jen jakou jakousi pomyslnou špičkou ledovce: to podstatné se může skrývat pod hladinou a spočívat v tlaku, vyvíjeném na ty, kteří dostali první, druhé či dokonce třetí varování. Údaje o jejich počtu se sice poněkud rozchází, ale všechny se shodují v jednom: zatímco prvních varování bylo hodně (nejvyšší odhad byl 1,15 milionu), druhých podstatně méně (kolem 100 000), a třetích jen asi 340. Znamená to tedy, že většina uživatelů se zalekla a přestala s tím, co je v rámci digitální gilotiny kvalifikováno jako porušování autorských práv? Splnila tedy digitální gilotina své skutečné poslání - odradit uživatele od porušování autorských práv -ještě dříve, než vůbec někoho odsoudila, jen skrze upozornění, či spíše odstrašení?

Zastánci digitální gilotiny to tak interpretují a nad uvedenými čísly jásají. Ale ne až tak moc nahlas. Zřejmě i oni si totiž uvědomují, že realita může být úplně jiná. Taková, že uživatelé Internetu po varování pouze přešli z toho způsobu sdílení, který je velkými držiteli práv monitorován (což je hlavně P2P provoz), na jiné způsoby sdílení a stahování. Včetně těch, které monitorovány být nemohou, protože probíhají v rámci sítí VPN a jsou zašifrované.

Za jakou cenu?

Celá věc ale má i příslovečnou druhou stranu mince. Tou je samotná skutková podstata francouzské digitální gilotiny: povinnost zabezpečit svou internetovou přípojku tak, aby ji nikdo nemohl využít pro porušování autorských práv. Dovedete si něco takového představit třeba v kontextu veřejných Wi-Fi přípojek, jaké jsou dnes k dispozici třeba v kavárnách, restauracích, hotelích, na úřadech, v obchodních centrech, na benzínových pumpách a kdoví, kde ještě?

První rozsudek v rámci francouzské digitální gilotiny všem provozovatelům takovýchto přípojek poslal jasný vzkaz: když si někdo přes vaši přípojku stáhne třeba jen dvě písničky, vinni budete vy. A nepomůže vám ani to, když budete schopni prokázat, kdo konkrétně si písničky stáhnul. Třeba který konkrétní host vaší kavárny či restaurace, kterému jste poskytli připojení až po sdělení jeho identity, přičemž jste průběžně monitorovali všechny jeho aktivity na vaší přípojce. Nepomohlo to ani prvnímu odsouzenému, když se v jeho případě prokázalo, že se jednalo o aktivitu jeho manželky. Odsouzen byl manžel, který podle vlastního vyjádření ani neumí cokoli z Internetu stáhnout.

Pravdou je, že s určitým řešením této situace se již od začátku zavádění celé digitální gilotiny ve Francii počítá: úřad HADOPI, který přijímá "podezření" od velkých držitelů autorských práv a na jejich základě pak rozesílá jednotlivá varování, má za úkol také poskytovat provozovatelům veřejných přípojek brány, které svým nastavením brání porušování autorských práv. Instalací takovéto brány je pak příslušný provozovatel "vyviněn" ze zákona o digitální gilotině.

Asi není těžké si domyslet, co je podstatou brány: je to vlastně jakýsi "omezovač", který vás pustí jen někam - na místa, která úřad HADOPI považuje za bezpečná, v tom smyslu, že na nich nemůžete porušovat ničí autorská práva. Jinak nikoli.

Lze si vůbec představit nějakou krystaličtější podobu omezení svobody vlastního výběru? Navíc pro úplně všechny uživatele, bez ohledu na to, zda vůbec mají cokoli společného s autorsky chráněným obsahem. A schválně: za jak dlouho dojde na požadavky zakázat sítě VPN a technologie šifrování, s argumentem že brání "účinnému dohledu" nad aktivitami uživatelů?