ACTA místo vánočního kapra

Ministři přes zemědělství a rybolov, kteří se před vánočními svátky sešli v rámci Rady EU, odsouhlasili obchodní dohodu proti padělatelství, známou pod zkratkou ACTA. S paděláním kaprů pro vánoční stoly to ale moc nesouviselo.

Rada Evropské Unie, aktuálně jednající o problematice zemědělství a rybolovu (a tudíž složená z příslušných resortních ministrů) nadělila krátce před vánočními svátky celé Unii a jejím občanů značně sporný prezent: svůj souhlas s dohodou ACTA. Tedy s obchodní dohodou proti padělatelství (Anti-Counterfeiting Trade Agreement).

Ve skutečnosti ale tato dohoda chce bojovat spíše proti fenoménu pirátství. A tak volba „zemědělství a rybolovu“ může na první pohled vypadat docela logicky: jsou to přeci i rybáři, kteří potřebují lovit v klidných vodách, kde je nebudou ohrožovat žádní piráti.

Jenže jak asi tušíte, zde se jedná o poněkud jiné „pirátství“: takové, které se týká práv duševního vlastnictví. Nikoli ovšem ve smyslu toho, kam až chtějí zajít velcí držitelé těchto práv, ve snaze vymoci si jejich dodržování, a co všechno jsou ochotni přitom obětovat, samozřejmě z cizí kapsy - protože i to mnohdy připomíná nefalšované pirátství.

Dohoda ACTA, umně maskovaná jako obchodní dohoda, ve skutečnosti míří proti porušování práv duševního vlastnictví v on-line prostředí. A v tomto kontextu působí její odsouhlasení na nejvyšší unijní úrovni, skupinou nejvyšších představitelů resortů zemědělství a rybolovu, přeci jen dosti nepatřičně.

Jak se ACTA bude schvalovat v EU?

Dost už ale jisté ironie: hlavní pointa není ani tak v tom, že souhlas nakonec přišel od zemědělců a rybářů. Podstatné jsou jiné věci – a abychom jim porozuměli, připomeňme si, jakým způsobem musí Evropská unie postupovat, aby dohodu mohla schválit. Tedy pokud se tak rozhodne.

Již v dřívějších článcích zde na Lupě jsem popisoval, jak sama Komise seznala, že dohoda ACTA není pouhou obchodní dohodou. Což je důležité – protože kdyby šlo o čistě obchodní záležitost, jak je to ostatně stále prezentováno, pak by postup schvalování ze strany EU vypadal úplně jinak. Zjednodušeně řečeno u skutečně obchodní dohody by vše mohl dohodnout (formálně: podepsat a uzavřít) sám Brusel, protože v této oblasti mu členské státy již předaly potřebné kompetence.

Jenže ACTA je dohodou tzv. smíšenou, která již zasahuje i do trestněprávní oblasti. A to je oblast, ve které příslušné kompetence na Unii ještě nepřešly. A tak Unie sama navrhla, aby dohodu ACTA podepsala (a uzavřela, ve smyslu ratifikace) jak ona sama, tak i jednotlivé členské země.

Pro Unii jako celek to znamená, že kromě Komise, která dohodu sjednávala, musí svůj souhlas s jejím podpisem a uzavřením udělit Rada EU, a pak také Evropský parlament. Vedle toho bude muset proběhnout podpis a uzavření (ratifikace) ještě ve všech členských zemích. Podrobnější popis celého postupu najdete zde.

Proč právě zemědělci a rybáři?

To, čeho jsme byli svědky před vánoci, byl souhlas jednoho z orgánů Unie: Rady Evropské unie (Rady EU), dříve známé jako Rada ministrů. Proto i její složení: je to orgán, ve kterém jsou zastoupeni představitelé exekutivy členských států (většinou resortní ministři nebo jejich náměstci), a to vždy v určitém „tematickém zaměření“ podle toho, co je právě na jednacím stole.

Pro náš  konkrétní případ je důležité i to, že zástupci jednotlivých států (příslušní ministři či náměstci) obecně nemají volné ruce k odsouhlasení čehokoli, co sami uznají za vhodné, ale musí respektovat také konkrétní mantinely a omezení, pokud jim jsou stanoveny. A to jak příslušnou národní exekutivou, tak třeba i národními parlamenty. A právě to sehrálo důležitou roli v popisovaném případě.

Vyjádření souhlasu Rady EU s dohodou ACTA bylo totiž původně na programu té Rady, která se měla zabývat záležitostmi obchodu a zahraničních věcí, a která se konala 14. prosince 2011 (viz její program, jde o poslední bod). Za ČR se jí účastnil pan Martin Tlapa, náměstek ministra průmyslu a obchodu. Právě tento resort (průmyslu a obchodu) přitom má v ČR dohodu ACTA ve své gesci.

Zpět ale k Radě EU: zajímavé a příznačné je, že svůj souhlas s dohodou ACTA měla Rada vyjádřit bez diskuse. Mělo se jednat o tzv. A-bod, ke kterému se žádná diskuse neplánuje (byť se nikomu nezakazuje se k problematice přeci jen vyjádřit). Jenže, jak vyplývá i ze zápisu z jednání, na tento bod nakonec nedošlo.

Důvodem byla aktuální situace v Nizozemí: tamní parlament právě projednával bod, který měl jejich představiteli v Radě vyjádření souhlasu zakázat. Nizozemský zástupce v Radě EU proto korektně čekal, až jak se situace doma vyvine – a do té doby nepodnikal nevratné kroky. Jenže než se situace v Nizozemí „vyvinula“, jednodenní jednání Rady (14.12.2011) skončilo. S tím, že vyjádření souhlasu bylo odloženo.

Vývoj v nizozemském parlamentu měl ale poměrně rychlý spád: potřebnou podporu k přijetí takové rezoluce, která by jejich zástupci zakázala vyjádření souhlasu s dohodou ACTA, se nakonec získat nepodařilo.

Své ANO dohodě ACTA tak mohla vyjádřit hned následující Rada EU, konaná 15. a 16. prosince. Shodou okolností to byla Rada, zabývající se právě problematikou zemědělství a rybolovu, která svůj souhlas s dohodou ACTA vyjádřila 16. prosince. ČR na této Radě zastupoval jak ministr zemědělství Petr Bendl, tak jeho náměstek Juraj Chmiel.

V tomto ohledu se tedy nejedná o žádné předem připravené „podstrčení“ ze strany Unie, která by schválně nechala celou dohodu ACTA odsouhlasit „věcně nepříslušné“ Radě. Jednalo se o nouzové opatření, které bylo zvoleno v důsledku aktuálního vývoje (daného spíše odpůrci dohody ACTA v Nizozemí). A pravidla jednání Rady EU očividně umožňují, aby konkrétní „Rada“ projednávala i to, co je zcela mimo její věcný záběr.

I když v daném případě „projednávala“ je poněkud nadnesené: připomeňme si, že na programu jednání (a to obou Rad) byla dohoda ACTA zařazena bez diskuse. Takže vyjádření souhlasu nejspíše probíhalo nějak takto:

Jako další bod tady máme souhlas s dohodou ACTA. Je to bez diskuse. (… chvíli ticho… ) Takže přejdeme k dalším bodu ….

Kdo posoudí dohodu ACTA?

Snaha zakázat souhlas s dohodou ACTA v nizozemském parlamentu souvisela s tím, že část tamních zákonodárců chtěla znát všechny aspekty této dohody, a to včetně dosud utajovaných materiálů z doby jejího sjednávání. Což má svou logiku: výsledná podoba dohody ACTA je přeci jen dosti odlišná od původně navrhované podoby (která „unikla“ do médií), a dnes je proto velkým otazníkem to, jak vlastně budou interpretovány ony „opatrné“ formulace, které se nakonec prosadily do výsledného textu, jako výsledek nejrůznějších kompromisů.

Asi nepřekvapí, že v praxi se takovéto interpretace diametrálně rozcházejí. Kdo chce, dokáže v dohodě ACTA vidět něco, co nijak nemění ani nepřekračuje stávající acquis EU, a jen „slaďuje“ některé postupy. Ale stejně tak se řada lidí obává toho, že ACTA jde za hranice stávajících pravidel fungování Evropské unie a bude vyžadovat  poměrně zásadní změny stávajících zákonů, protože bude celkově měnit „pravidla hry“ v oblasti vymáhání práv duševního vlastnictví.

Nizozemští zákonodárci proto chtěli posuzovat dohodu ACTA v celém jejím historickém kontextu, v naději že se tak dokáží dobrat toho, jak rozumět její výsledné podobě. Že to není jednoduché, dokládá i následující „drobnost“: chtěla, či chce (stále ještě) dohoda ACTA zavést trestání uživatelů formou jejich odpojování od Internetu, na principu francouzské digitální gilotiny?

Jak si ve svém hodnocení všímá švédský europoslanec Christian Engström, zvolený za pirátskou stranu:

• když vrcholný představitel Evropské komise (komisař Karel de Gucht) odpovídal na jeho interpelaci ohledně dohody ACTA, dušoval se, že odpojování uživatelů rozhodně nikdy nebylo na stole.
• nově zveřejněná analýza právního servisu europarlamentu (strana 5, bod 32) naopak konstatuje, že odpojování uživatelů původně bylo navrhováno, ale z výsledného textu bylo odstraněno.

Skutečnost je přitom taková, že dohoda ACTA obecně požaduje spolupráci mezi držiteli práv, internetovými providery a celou širší podnikatelskou komunitu. To zůstalo beze změny i ve výsledné podobě dohody. Původně ale byla forma této spolupráce upřesněna poznámkou pod čarou, která explicitně uváděla odpojování uživatelů jako konkrétní příklad takovéto spolupráce. Později ale byla tato poznámka pod čarou odstraněna. Znamená to, že se změnil i charakter „požadované spolupráce“ mezi držiteli práv a providery? Právě to dnes není jasné.

Posoudí dohodu ACTA Soudní dvůr EU?

Řečeno velmi lapidárně je dnes největší neznámou to, jak by byla výsledná podoba dohody ACTA interpretována a prakticky naplňována, pokud by nakonec byla i v Evropské unii podepsána a uzavřena (ratifikována). A to hlavně na úrovni jednotlivých členských zemí Unie: budou ty muset kvůli ní měnit svou legislativu? Pokud ano, jak? Nebo ji nebudou muset měnit?

Tato otázka očividně trápí jak nizozemský parlament, tak především evropský parlament. A právě tam nyní usilují o to, aby dohodu ACTA nejprve posoudil Soudní dvůr Evropské unie. Tím by vyjasnil její interpretaci, včetně toho zda je ACTA v souladu s právem Unie či nikoli. Stejně tak by ale soudní dvůr poskytl jasné a závazné vodítko i k tomu, jak by tato dohoda měla být prakticky naplňována. Jenže: soudnímu dvoru by asi nějakou dobu trvalo, než by dohodu dokázal náležitě posoudit. Podle dostupných odhadů by to mohlo zabrat až dva roky.

A tak se dnes v evropském parlamentu střetávají dva odlišné „zájmové proudy“: jeden požaduje co nejrychlejší schválení dohody ACTA europarlamentem, a její posouzení soudním dvorem odmítá, formálně s argumentem, že nelze čekat dva roky. Druhý „proud“ naopak usiluje o to, aby se dohoda nejprve dostala před Evropský soudní dvůr a ten ji zevrubně posoudil. A teprve pak by se k dohodě vyjádřil evropský parlament.

V mezidobí je k dispozici alespoň právní posouzení, které si nechali udělat europoslanci od právního servisu evropského parlamentu. Výsledek byl nejprve prohlášen za neveřejný, ale nakonec, nejspíše pod tlakem samotných poslanců, byl přeci jen uvolněn ke zveřejnění (plný text). Celkový závěr je ale i zde poněkud „neurčitý“ a také zabalený do vágních právních formulací. Autoři například opatrně říkají:

Zdá se, že Dohoda sama o sobě neukládá žádné povinnosti, které by byly zjevně („manifestly“) nekompatibilní se základními právy

Náš Senát problém neměl

Na závěr si ještě připomeňme, že očekávaný postup schvalování dohody ACTA v rámci Unie je vlastně dvoukolejný (hybridní): dohodu bude podepisovat a uzavírat (ratifikovat) jak Unie jako taková, tak i všechny její členské země.

Výše popisované dění se zatím týkalo jen první „koleje“, neboli podpisu a ratifikace za Unii jako takovou. Nutnou podmínkou k tomu byl souhlas Rady EU, ke kterému již došlo, a to 16.12.2011. Druhou nutnou podmínkou je souhlas Evropského parlamentu. Ten je zatím očekáván někdy v květnu či červnu příštího roku. Ale asi jen za podmínky, že zvítězí ten „zájmový proud“, který odmítá posouzení dohody Soudním dvorem EU.

Posuzování dohody (a její podpis a uzavření) v jednotlivých členských zemích bude zřejmě probíhat paralelně. Informace o tom, zda někde již začali, ale zatím nemám k dispozici. I výše popisované jednání  v nizozemském parlamentu se totiž zřejmě týkalo jen souhlasu v rámci Rady EU (tedy toho, zda Rada EU, resp. nizozemský představitel v ní, smí vyjádřit souhlas s dohodou). Nejednalo se ještě o „národní“ podpis a uzavření.

Mimochodem, souhlas na úrovni Rady EU posuzoval i tuzemský Senát: v červenci tohoto roku měl na stole Návrh rozhodnutí Rady o podpisu a uzavření dohody ACTA. Nakonec se tímto návrhem vůbec nezabýval. Což ale neznamená, že by s obsahem návrhu nějak bytostně nesouhlasil (a proto se jím odmítnul zabývat). V případě Senátu to naopak znamená faktický souhlas s návrhem.