Vyšlo na Lupě, 14.6.2010
Vytištěno z adresy: http://www.earchiv.cz/b10/b0614001.php3

ICT a konkurenceschopnost ČR

Jaká je současná konkurenceschopnost České republiky a co bychom měli dělat, aby se naše konkurenceschopnost nesnižovala, ale naopak zvyšovala? Jakou roli přitom mají hrát ICT technologie a informační společnost? Co radí studie Digitální cesta k prosperitě, kterou připravili na VŠE, či Strategie ICT průmyslu, kterou představila ICT Unie?

Výsledky nedávných voleb určitým způsobem „rozdaly karty“ na politické scéně a umožnily zahájit vyjednávání o složení nové vlády České republiky. Jak se zdá, příslušná jednání mezi politickými probíhají skutečně intenzivně, a možná i poněkud nad rámec toho, co je nezbytné k samotnému sestavení vlády. Alespoň z mého pohledu mi přijde, že už v rámci těchto jednání (o koaliční spolupráci, složení vlády a jejím programovém prohlášení) jsou poměrně detailně rozhodovány nejzákladnější priority a stavěny hlavní mantinely důležitých a nezbytných reforem. Včetně takových věcí, jako je nová sazba DPH či výše školného na vysokých školách.

Na jedné straně je to dobře v tom, že to usnadní včasnou realizaci nezbytných reforem. Na druhé straně ale mám určité obavy z toho, že nynější rozhodování zcela zásadního významu probíhá za zavřenými dveřmi a v rámci mocenského boje mezi zúčastněnými politickými stranami. A to i v těch věcech, kde spíše než politická a mocenská kritéria by měla být zvažována kritéria ryze odborná.  Ale je to asi logický důsledek toho, jak volby dopadly.

Kdyby byl výsledek více asymetrický a dal silnější mandát jedné straně, ta by právě teď nejspíše nehledala nové mantinely pro důležité reformy, ale řešila by to, na kolik (a na co) ji přijde získání potřebné podpory menších koaličních partnerů. Na konkrétní „usazení“ mantinelů pro zásadní reformy by tak zbýval čas až po “usazení“ konkrétních lidí do konkrétních mocenských postů. Jenže když je výsledek více symetrický, a i vzhledem k počtu účastníků vznikající koalice, je asi nutné postup obrátit: nejprve je třeba nastavit zcela nové mantinely. A v rámci toho rozhodnout i ty nejzákladnější otázky, včetně konkrétního směrování nezbytných reforem.

Tato „změna časového plánu“ ale zasáhla i do nejrůznějších snah z oblastí mimo politiku, které měly (resp. mají) ambice poradit politikům, jak řešit ten či onen problém, a poskytnout jim k tomu podklady. V poslední době totiž vznikla celá řada různých „testamentů“, neboli dokumentů určených nové vládě a celé nové exekutivě, které míří právě tímto směrem. Často jde o velmi kvalitní díla, obsahující podrobné analýzy, zvažující možná řešení a diskutující jejich dopady a přínosy. A i kdyby se s jejich závěry a doporučeními politici nakonec neztotožnili, určitě by se s nimi měli alespoň seznámit. Aby získali lepší přehled o příslušné oblasti a jejím stavu, a vyslechli si názor zainteresovaných stran. Jenže: kdy?

Tyto „testamenty“ vesměs počítaly s časovým horizontem „po sestavení vlády“ (a obsazení klíčových postů), aby bylo komu je adresovat. A tak některé z nich jsou velmi čerstvé a ještě nebylo moc příležitostí se s nimi seznámit, a „zažít“ a promyslet to, co vlastně říkají. Nebo dokonce ještě nejsou zcela dokončeny. Jenže ti, kteří by se s jejich obsahem měli seznámit především, je už měli mít na stole dávno – protože ta nejpodstatnější rozhodnutí o směrování České republiky se nejspíše přijímají právě teď.

Digitální cesta k prosperitě

Zde na Lupě nás samozřejmě budou nejvíce zajímat takové koncepce a strategie, které se týkají oblasti ICT. Jedna z nich, s názvem „Digitální cesta k prosperitě“, byla představena minulý týden na 18. ročníku  konference Systémová integrace. Ta měla konkurenceschopnost – a roli ICT při zvyšování konkurenceschopnosti – dokonce jako své hlavní letošní téma. A vznik nového koncepčního materiálu zde přivítal i současný premiér Jan Fischer, který měl nad konferencí záštitu. Jeho vlastní slova, hodnotící příspěvek státu ke konkurenceschopnosti ČR ve vztahu k ICT, ale nebyla příliš  optimistická:

„Konkurenceschopnost ČR je otázkou bytí a nebytí. Cestou je budování znalostní společnosti.  Role státu je vybudovat infrastrukturu pro zvyšování konkurenceschopnosti postavenou na kvalitní pracovní síle, efektivním fungování veřejné správy a podpoře inovací a podnikání. Tedy prostředí, které nebude klást překážky inovativním podnikatelským aktivitám. V obojím však v tuto chvíli stát selhává.“

Samotný dokument s názvem  Digitální cesta k prosperitě připravil  tým odborníků z pražské Vysoké školy ekonomické, ve spolupráci se Společností pro systémovou integrací (ČSSI) a ICT Unií (ICTU). Dostupná je dnes v podobě výtahu ze dvou klíčových kapitol, takže možná ještě není zcela dokončena. Původně se přitom mělo jednat jen o koncepci zaměřenou výlučně na ICT. Autoři ale brzy seznali, že ani ICT se nevyvíjí ve vakuu, ale v prostředí ovlivněném mnoha dalšími faktory. A tak se rozhodli rozšířit svůj záběr i na „infrastrukturu státu“, a dále na školství a vědu.

V rámci takto rozšířeného záběru pak studie postupuje tak, že vymezuje konkrétní problémy (celkem jich je 27), formuluje cíle, kterých by mělo být dosaženo (celkem 34), a k jejich dosažení navrhuje jednotlivá opatřená (těch je celkem 66). Ukázat si to můžeme na následujícím příkladu:

  • Problém P9: Nízká úroveň e-znalostí v české populaci, zejména u zaměstnanců veřejné správy. Důsledkem je nízké % využití e-služeb v ČR a nekvalitní poskytování e-služeb veřejnou správou.

Řešením by mělo být dosažení následujících dvou cílů:

  • C14. Zvýšit úroveň e-znalostí u zaměstnanců veřejné správy, aby jejich nedostatečné znalosti nebyly bariérou poskytování e-služeb a návrhu nových služeb
  • C15. Posílit a zdokonalit celoživotní vzdělání, aby se školní systém podstatně podílel na rekvalifikaci těch, kteří ztratili uplatnitelnost na trhu práce a další vzdělání těch, jejichž obory prošly výraznou inovací

K dosažení prvního z cílů (C14) pak jsou navrhována následující opatření:

  • O32. Z prostředků MŠMT a MPSV, příp. EU financovat kurzy počítačové gramotnosti pro zaměstnance veřejné správy, kteří nemají požadované znalosti. Ve výuce využít e-learningové kurzy, které snižují náklady školení a zvyšují dostupnost kurzů.
  • O33. Periodicky testovat rozsah počítačových znalostí určených rolí ve veřejné správě. Část mzdy vázat na úspěšné absolvování testu.
  • O34. Při tvorbě koncepčních materiálů a zadávání veřejných zakázek spolupracovat s předními univerzitními pracovišti a tím přenášet jejich know-how do prostředí veřejné správy.

K dosažení druhého z cílů (C15) pak jsou navrhována dvě opatření:

  • O25. Motivovat VŠ ke zvýšení počtu distančně studovaných ICT oborů, aby se usnadnila rekvalifikace střední generace
  • znovu O32: Z prostředků MŠMT a MPSV, příp. EU financovat kurzy počítačové gramotnosti pro zaměstnance veřejné správy …..

Jak je již z tohoto příkladu patrné, jde o doporučení stále ještě dosti obecná, která někdo bude muset ještě detailněji rozpracovat, aby mohla být konkrétně naplněna. Ale to už by skutečně mělo být úkolem pro exekutivu, pokud se rozhodne takováto opatření realizovat.

Obdobným způsobem jsou ve studii postupně identifikovány problémy a navrhovány cíle a opatření z oblastí:

  • Kvalita veřejné správy a jejích služeb, informační infrastruktura
  • Telekomunikační infrastruktura
  • Vzdělání obyvatel/školství, demografický vývoj, trh práce
  • Výsledky vědy a výzkumu
  • Investiční prostředí
  • Právní a soudní systém – protikorupční opatření
  • Odvětví ICT
  • Odvětví školství a vědy

Vedle toho se studie Digitální cesta k prosperitě věnuje i tomu, jak „řídit“ konkurenceschopnost České republiky. Přitom vychází z předpokladu, že konkurenceschopnost (na úrovni státu) je něco, co nemá vznikat nějak „samo od sebe“ a živelně, ale musí být pečlivě budováno a řízeno, podle určitých záměrů a s jasně nastavenými cíly i pravidly. Proto druhou významnou částí celé studie (ještě před samotnými opatřeními) je návrh Rámce řízení konkurenceschopnosti České republiky.

Jak na Internet a jeho infrastrukturu?

Pokud jde oblast Internetu a telekomunikační infrastruktury, zde Digitální cesta k prosperitě identifikuje pouze jeden problém:

  • Problém č. 4:  Nízká penetrace vysokorychlostních přípojek k internetu snižuje možnost rychlé adopce e-služeb v ČR.

Pro jeho řešení identifikuje dva cíle:

  • Cíl č. 5: Zvýšit % domácností a organizací, které jsou připojeny k vysokorychlostnímu internetu.
  • Cíl č. 6: Zvýšit nabídku služeb připojení k vysokorychlostnímu internetu (s přijatelnými cenovými relacemi)

Opatření (č. 13) je zde navrhováno formálně jediné, zato ale poněkud komplexnější:

  • Upravit regulační rámec (zákon o elektronických komunikacích) s cílem zvýšit konkurenční prostředí a spektrum poskytovaných služeb. Rámec musí současně usnadnit podnikání v oblasti elektronických komunikací. (MPO ČR, 2010):
    • snížení poplatků za využívání rádiových kmitočtů pro vysokorychlostní přístup k internetu
    • uvolnit kmitočtové pásmo 790-862 MHz pro využívání sítěmi pro vysokorychlostní přístup k internetu

Strategie ICT průmyslu

Právě u telekomunikační (a internetové) infrastruktury ale Digitální cesta k prosperitě nejde příliš do hloubky, a místo toho se odvolává na jinou strategii, která tuto oblast řeší detailněji. Jde konkrétně o Strategii ICT průmyslu v ČR, kterou připravila ICT Unie (vzniklá nedávným spojením sdružení SPIS a asociace APVTS). Je tedy více „hlasem průmyslu“, zatímco výše popisovaná Digitální cesta k prosperitě je zase více „hlasem akademické obce“. Sympatické přitom je, že oba materiály vznikaly ve vzájemné koordinaci a spolupráci, a také se na sebe vzájemně odkazují.

ICT Unie představila svou strategii také minulý týden, na tiskové konferenci, která se konala v opravdu netradičních prostorách: ve staré a dnes již opuštěné tovární hale bývalého ČKD v Praze. Podtitul tiskové konference („Mozkovna nebo montovna“) tomu odpovídal a měl zdůraznit potřebu orientace na obory s přidanou hodnotou (vytvářené v „mozkovně“), místo na mechanické montování z dodaných součástek, s nulovou či jen minimální přidanou hodnotou.

Samotné zaměření studie ICT Unie je přitom poplatné tomu, že jde primárně o hlas  průmyslu: již tolik nesměřuje do veřejné správy a školství (vzdělávání), ale soustřeďuje se hlavně na oblast ICT průmyslu a akcentuje především to, co pálí kapitány tohoto průmyslu. Má to ostatně i ve svém názvu (Strategie ICT průmyslu), který by ale zase mohl naznačovat jen jakési „interní“ směrování (dovnitř samotného průmyslu).  Tak tomu ale není, protože většina navrhovaných opatření naopak směřuje „ven“ z ICT průmyslu a je adresována státu a jeho orgánům, včetně orgánů regulačních.

Podobně jako výše popisovaná studie  přitom i tato strategie nejprve hodnotí postavení ČR oproti ostatním zemím. A také ona zjišťuje nelichotivý pokles v různých žebříčcích konkurenceschopnosti. Hlavních příčin či přímo bariér přitom vidí pět, a to včetně příčin na straně veřejné správy i školství:

  1. Neuspokojivý rozvoj vysokorychlostního internetu
  2. Neadekvátní zhodnocení významu ICT průmyslu pro ekonomiku celé země
  3. Omezené využití potenciálu ICT ve službách poskytovaných sektorem veřejné správy
  4. Omezený počet vysoce kvalifikovaných lidských zdrojů
  5. Globalizace a její hrozby pro ICT v ČR – především odliv služeb s vysokou přidanou hodnotou mimo ČR

Pro jejich odstranění pak navrhuje řadu konkrétních opatření, jako například:

  • Podpořit budování přístupových sítí nových generací (NGA), a to vládou ČR i místními samosprávami. Odstranění legislativních překážek souvisejících s výstavbou sítí a tím snížení nákladů na jejich budování.
  • Vytvoření koncepce ochrany národních zájmů pro oblast ICT
  • Iniciovat definování realistické Exportní strategie ČR (MPO)
  • Zlepšit komunikaci ICT ke „zbytku“ průmyslu

Stejně tak ale strategie navrhuje lépe zhodnotit přínosy ICT pro ekonomiku i celou společnost, a ty „lépe prodat“, s cílem zlepšit vnímání ICT a jeho role. Včetně obnovy investičních pobídek, které svého času přilákaly do ČR řadu zahraničních subjektů, ale které posléze ustaly a s nimi se obrátil i „tok“ zahraničních investorů, kteří ČR nyní spíše opouštějí, než aby  přicházeli. Což ale souvisí i s dostupností dostatečně a vhodně kvalifikovaných pracovních sil, s cenou pracovní síly, s úrovní legislativy, s mírou korupce i celkovým klimatem ve společnosti a dalšími faktory.

Mezi konkrétními opatřeními, které strategie ICT Unie navrhuje, jsou i některé docela zajímavé, jako třeba:

  • Rozšíření počtu veřejně přístupných registrů. Jen informativní charakter výstupů z registrů změnit na „právně závazný charakter“. Přístup ke službám eGovernance nejen z terminálů CzechPOINT, ale odkudkoliv
  • Nalezení „tváře ICT“ - přirozené autority, která by propagovala ICT průmysl
  • Ministerstvo školství ve spolupráci se zástupci ICT průmyslu by mělo upravit koncepci vzdělávání tak, aby přiblížilo výuku reálným potřebám trhu. Na úrovni ICT průmyslu vytvořit koncepci firemního vzdělávání, definovat kompetence pro jednotlivé role a vytvořit systém přenositelnosti vzdělávání mezi firmami.

Další zdroje k problematice konkurenceschopnosti

Problematikou konkurenceschopnosti, byť ne pouze v zaměření na ICT, se naštěstí zabývají i orgány státu. Konkrétně Ministerstvo průmyslu a obchodu před časem připravilo a v únoru letošního roku zveřejnilo svou vlastní  Analýzu konkurenceschopnosti České republiky. Ta obsahuje i SWOT analýzu, ve které mezi slabé stránky řadí například:

  • Nízkou podporu ICT ve veřejném sektoru, absenci vize, nedostatečnou efektivitu, nevýrazné online služby veřejného sektoru
  • Slabou dostupnost vysokorychlostního internetu

Jako hrozbu uvádí nízkou pružnost a dosavadní orientaci na „montovny“, místo na „mozkovny“:

  • Zaostávání ve schopnosti zavádět vlastními silami nové technologie do výroby
  • Přílišná koncentrace na některé sektory zpracovatelského průmyslu (automobilový) – tj. nižší diverzifikace hospodářství.

Užitečným zdrojem pro hodnocení naši konkurenceschopnosti (či naopak „nekonkurenceschopnosti“) pak jsou i nejnovější statistiky, které připravil a v minulých dnech zveřejnil Český statistický úřad. Konkrétně jde o:

Místo závěru

Za sebe si k popisovaným koncepcím a strategiím dovolím jeden postřeh: poněkud v nich postrádám zohlednění faktorů z některých „netradičních“ oblastí, které ale začínají stále intenzivněji zasahovat do ICT technologií a způsobu jejich využívání, zejména v prostředí Internetu. Na mysli mám například problematiku ochrany práv duševního vlastnictví, ve všech jeho formách.

Čtenářům Lupy asi není třeba připomínat, co a jak se dnes odehrává, ať již otevřeně (viz například francouzské snahy o prosazení digitální gilotiny), či v utajení (viz smlouva ACTA). I k čemu by takového věci mohly vést – třeba k úplné ztrátě anonymity na Internetu (každý by se musel jednoznačně identifikovat), či ke kriminalizaci otevřeného připojení k Internetu (viz nedávná pokuta v Německu za otevřené WiFi).

Ostatně, na čem se na poslední chvíli „kouslo“ projednávání celého telekomunikačního balíčku, jako nového regulačního rámce  elektronických komunikací c EU? Na žádné „klasické“ telekomunikační otázce, ale právě na odpojování uživatelů od Internetu. A dodnes není zcela jasné, jak to vlastně dopadlo. A tak bude nesmírně záležet na jednotlivých národních implementacích. Nicméně žádná z výše popisovaných strategií se těmito otázkami nezabývá. Stejně jako třeba stále většími ambicemi státu či dokonce privátních subjektů rozhodovat o tom, který obsah je vhodný k tomu, aby byl přístupný, a který už je naopak „nevhodný“ a je těmito subjekty blokován. Či otázkami ochrany spotřebitele, který je stále více vydáván na milost a nemilost poskytovatelům, s jejich stále nepřehlednějšími a stále méně vyváženými smlouvami.  Což bude o to významnější v situaci, pokud se podaří prosadit to, čím hrozí smlouva ACTA: zavedení odpovědnosti 3. stran (zde konkrétně internetových providerů) za aktivity jejich zákazníků. Tam by se nevyváženost smluvních vztahů projevila opravdu zásadně.

O to více se domnívám, že všechny uvedené oblasti (dnes stále častěji zahrnované pod pojem „digitální agenda“) by měly být řešeny komplexně jedním subjektem, který by za ně také zodpovídal  – a nikoli "per partes" několika různými subjekty, které  by si ty nejpalčivější otázky mohly vzájemně přehazovat jak horkou bramboru a samy je odmítat řešit s poukazem, že nepatří do jejich gesce. V tomto ohledu asi mám jiný názor než obě popisované strategie, které sice také volají po centralizované gesci na co nejvyšší úrovni, ale odděleně pro ICT a pro oblast eGovernmentu. Asi je to realističtější, ale nahrává to právě tomu, že některé kontroverznější (ale o to důležitější) oblasti zůstanou bez gesce, a nikdo se jimi nebude seriózně zabývat.