IFPI: za nelegální stahování odpojení od internetu

Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI) si našla novou cílovou skupinu: internetové providery. Začala je vinit z toho, že ve svých sítích dopustili masové porušování autorských práv a požaduje po nich, aby monitorovali aktivity svých uživatelů a po neuposlechnutí dvou varování je odpojovali od Internetu.

Pokuď jste si  minulé úterý ráno pustili televizi, konkrétně program ČT1 a pořad Dobré ráno, mohli jste si místo přání dobré chuti ke snídani vyslechnout, z úst představitelky organizace jménem IFPI, jak by ráda odpojovala uživatele od Internetu:

Otázka:  ….mělo by to tedy být nařízení a jak by mělo fungovat? Tedy vy byste si přála, aby to bylo nařízení ….

Odpověď: .. tak, že pokud uživatel dejme tomu dvakrát, opakovaně, si bude stahovat nelegální hudbu, bude na to jednou upozorněn, podruhé upozorněn, a potřetí mu prostě bude zastaven přístup.

Q: Absolutně k Internetu ….

Odpověď: No, ne třeba na doživotí, já bych byla pro nějaké diversifikované postihy, dejme tomu třeba na měsíc, poprvé ...

Jistě, s nelegální hudbou - tedy s hudbou, která sama o sobě odporuje zákonu, třeba kvůli podněcování k rasové či jiné nesnášenlivosti ve svých textech apod. – netřeba mít žádné slitování. Jenže paní Petra Žikovská, šéfka české pobočky Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI), nejspíše neměla na mysli nelegální hudbu jako takovou, ale nelegální nakládání s takovou hudbou, která sama o sobě žádný problém se zákony nemá. A abychom si hned ujasnili, co tím může být a naopak nemůže být míněno, ocitujme si následující úryvek z webových stránek samotné organizace IFPI:

Podle policie neporušuje zákon ten, kdo si filmy, hudbu a programy z internetu pouze stahuje. Trestné je, když někdo soubory chráněné autorským právem někomu posílá.

Pravda, jde o úryvek z článku z MF Dnes. Ale když už si jej strážci zájmů velkých vydavatelských společností vyvěsili na svůj web, jako svou vlastní referenci (bez případného komentáře, který by konstatoval něco jiného), pak s jeho obsahem musí souhlasit. Takže, abychom v tom měli jasno: v ČR - i podle policie i podle IFPI - není pouhé stahování z Internetu trestné.

V rozporu se zákonem je až „přenechávání“ autorsky chráněného obsahu někomu jinému. V případě Internetu jeho vystavení či jiná forma zpřístupnění, umožňující jinému stáhnout si dané dílo (ať již z WWW stránky, z FTP archivu, v rámci nějaké P2P sítě apod.). Opět ale jen v tom případě, kdy ten, kdo tak činí, k danému dílu nemá příslušná autorská práva, resp. souhlas vlastníka těchto práv. Vystavovat a nabízet ke stažení například vlastní produkci je naprosto v pořádku.

Hovořit o „stahování nelegální hudby“ tak sice má logiku, byť  jen v kontextu boje proti šíření takové hudby, která je svým obsahem v rozporu se zákonem. Ten, kdo chce bojovat proti porušování autorských práv, by se ale měl soustředit na nedovolené zpřístupňování  autorsky chráněné hudby (vystavování, nabízení ke stažení, posílání, či přímo prodej atd.). A ne strašit před tím, co v rozporu se zákonem není.

K tomu si ještě připomeňme jednu důležitou skutečnost: právní úprava v jiných zemí může být jiná, a může stavět mimo zákon i samotné stahování (a nikoli jen zpřístupňování). Naše právní úprava na oplátku pamatuje na (některé) autory požadavkem na placení autorských poplatků. A jejich výše opravdu není zanedbatelná. Třeba na flash pamětích dnes dosahuje i 20% jejich koncové ceny, a  vzhledem ke své konstrukci má šanci procentuelně nadále růst a představovat stále větší a větší část ceny samotného produktu (podrobněji).

Nová cílová skupina: ISP

Organizace IFPI, alias Mezinárodní federace hudebního průmyslu (International Federation of Phonographic Industry), sdružuje „velká jména“ v hudebním průmyslu. Hlavní náplň činnosti před časem popsala sama Petra Žikovská takto:

Především ochrana práv výrobců zvukových a hudebních zvukově obrazových záznamů našich členů (v současné době je to 25 vydavatelských firem). V praxi to znamená protipirátskou činnost – spolupracujeme s policií, celníky a Českou obchodní inspekcí a vyhledáváme padělky a pirátské kopie hudebních děl v České republice.

Původně to obnášelo zejména boj proti padělkům na fyzických nosičích. Dovolím si předpokládat, že skuteční piráti, tak jak je chápe právo (ve smyslu Ženevské úmluvy o volném moři a jejího článku č. 15),  v našich „audiovizuálních vodách“ nepůsobí.

S postupem času se činnost IFPI rozšířila o boj proti porušování autorských práv v prostředí Internetu. Nechme nyní stranou to, zda to byl pouze boj proti neoprávněnému zpřístupňování  (poskytování), nebo boj proti stahování jako takovému, které odrazuje uživatele a „kazí byznys“ i těm službám, které při zpřístupnění svého obsahu žádná práva neporušují.

Povšimněme si naopak jiného aspektu: cílovou skupinou zde tradičně byli uživatelé Internetu. I česká IFPI se snažila vyhledávat a předávat policii ty jeho koncové uživatele, kteří na Internetu porušovali autorská práva.  Šéfka české IFPI Petra Žikovská se k tomu svého času vyjádřila takto:

Jak v podobných případech konkrétní uživatele odhalíte?

Máme pro ten účel speciální program od naší mezinárodní centrály, s jehož pomocí sledujeme tok dat na různých výměnných sítí P2P. Následně jednoznačně identifikujeme uživatele, kteří nabízejí značná množství dat, celý případ zdokumentujeme a předáme specializovanému oddělení policie. V případech, kdy jsou přímo nabízeny hudební soubory na webových stránkách, kontaktujeme přímo majitele těchto stránek, nebo poskytovatele webového prostoru, se kterým se snažíme dohodnout na odstranění nelegálního obsahu. V naprosté většině případů s námi spolupracují.

Proti tomuto modelu (zdokumentování skutečného porušování zákonů a předání policii) nelze nic namítat. Jenže sama IFPI nyní avizuje, že by tento model ráda změnila: ráda by „vtáhla do hry“ i poskytovatele přístupu k Internetu (internetové providery, ISP). A dokonce po nich chce, aby oni proaktivně monitorovali chování svých uživatelů, posílali jim varování, a v případě neuposlechnutí je dokonce od Internetu odpojovali. Viz v úvodu citovaná slova paní Žikovské.

Jedním z argumentů, kterým IFPI  podporuje tento svůj požadavek, jsou nedávné události z Francie. Poslechněme si nejprve paní Žikovskou, co k tomu v České televizi řekla:

Odpověď: Ve Francii je takový dobrý příklad, že se u jednoho stolu sešli poskytovatelé připojení, majitelé práv a spotřebitelé, to zdůrazňuji, a udělali dohodu: dohodli se tak, aby se ke spotřebitelům dostala co nejširší nabídka legální hudby a poskytovatelé připojení pochopili, že se do toho budou muset zapojit.

Otázka: A jde taková dohoda udělat i v České republice?

Odpověď: My v to doufáme, v současné době se to vyvíjí, vlastně první takové kontakty, kdy my za IFPI komunikujeme už dlouhodoběji s poskytovateli připojení a chtěli bychom připravit takovouto generální dohodu.

Otázka: Kdy by mohla být, alespoň odhadem?

Odhadem je to asi záležitost měsíců. Je možné se dohodnout třeba v rámci roku. Ale říkám: ta Francie je první vlašťovka, je to na velmi dobré cestě ve Švédsku a ve Velké Británii, takže my se budeme snažit opět dohnat tyto vyspělejší země.

O co tady jde?

Tato slova jsou ještě poměrně diplomatická a není z nich zcela patrné, o co vlastně IFPI usiluje. Nechme proto promluvit samotného šéfa celého IFPI, Johnna Kennedyho. Právě on se vyjádřil takto:

Rok 2007 byl rokem, kdy se odpovědnost ISP stala všeobecně akceptovaným principem.  Rok 20087 musí být rokem, kdy se stane realitou.

V předmluvě k nedávno vydané zprávě IFPI za rok 2007 to stejný John Kennedy rozvedl takto:

V loňském roce byly konečně prolomeny ledy dosavadních předpokladů ohledně role, kterou mají hrát internetoví provideři  (ISP) při ochraně copyrightem chráněného obsahu. Jejich odpovědnost se stává obecně přijímanou.

To je zásadní obrat, protože až dosud ISP žádnou takovouto roli nehráli. Pod rouškou technologického pokroku dopustili rozbujení krádeží copyrightu ve svých sítích. Některé odhady hovoří o tom, že copyright narušující přenosy souborů v rámci P2P sítí představují více jak 80 procent veškerého internetového provozu. ISP s tím povětšinou nic nedělali, čímž dopustili masivní devalvaci copyrightované hudby. To pak – přes veškeré přínosy z nárůstu digitálního prodeje – vyvolalo krizi v nahrávacím průmyslu, která má významné důsledky pro celý trh s digitálním obsahem a veškeré další podnikání, ve kterém hudba hraje významnou roli.

To jsou poměrně silná slova, která jakoby svalovala vinu za klesající výnosy a zisky nahrávacích společností na internetové providery. Možná jsou tak silná i proto, že mají přimět ISP, aby byli k IFPI vstřícnější a přistoupili na to, co ona od nich chce. Tak jako k tomu došlo ve Francii, jak už naznačovala ve svých výrocích i šéfka českého IFPI. Její „ …. a poskytovatelé připojení pochopili, že se do toho budou muset zapojit …“ podrobněji rozvedl nejvyšší šéf IFPI ve výroční zprávě takto:

Více než komukoli jinému v roce 2007 musí náš průmysl poděkovat francouzskému prezidentu Sarkozimu a předsedovi FNAC Denisi Olivennesovi za změnu přístupu. Tzv. Sarkozyho dohoda, oznámená v listopadu,  je dosud nejvýznamnějším milníkem v boji proti pirátství na Internetu. Dává vzniknout trojstrannému partnerství mezi kreativním sektorem, ISP a vládou. Posouvá ochranu duševního vlastnictví  na novou úroveň, tím že požaduje po ISP, aby odpojovali narušitele copyrightu, pomocí automatizovaného systému a ve velkém, a také aby testovali filtrovací technologie (v originále: „requiring ISPs to disconnect copyright infringers on a large-scale, using an automated system and to test filtering technologies“).

Opravme si tedy hned to, co paní Žikovská z českého IFPI dokonce explicitně zdůrazňovala: že šlo o dohodu se spotřebiteli. Její šéf žádné spotřebitele nezmiňuje, a nenajdeme je ani mezi subjekty, které jsou pod dohodu podepsány.  Místo spotřebitelů byli „třetími do hry“ ve Francii představitelé tamního státu.

Podstatou zmiňované dohody přitom je zřízení nového státního úřadu (ve Francii), který by z jedné strany shromažďoval oznámení  o porušování autorských práv, inicioval zasílání varování uživatelům, kteří se porušení dopouští, a soudní cestou (rozhodnutím soudce, nikoli nějak „automatizovaně“) zprostředkovával rozhodnutí o eventuelním odpojení konkrétního uživatele od Internetu (které by vykonávali poskytovatelé připojení). To je něco dosti jiného, než co naznačuje šéf IFPI, podle  kterého by snad měli ISP odpojovat své zákazníky od Internetu nějak automaticky, jako na běžícím pásu, a dokonce „ve velkém“. Osobně mi přijde, že se tím nic až tak zásadního nemění, proti obvyklé praxi: pokud soudce rozhodne a vydá předběžné opatření, požadující něčí odpojení (nebo odpojení něčeho), ISP se zavazují to respektovat. Dokonce mi to přijde jako určité změkčení v tom, že všemu budou předcházet dvě varování.

Filtrování?

Možná ale, že to šéf celého IFPI myslel trochu jinak. Dohoda totiž požaduje po internetových providerech, aby ve spolupráci  vlastníky autorských práv experimentovali s filtračními technologiemi (DPI, deep packet inspection) a s technologiemi pro rozpoznávání copyrightovaného obsahu a watermarking.  Ty by měly být nasazeny v sítích ISP a měly by průběžně monitorovat veškerý internetový provoz. Dohoda dává na toto experimentování čas v délce 24 měsíců, s tím že nasazeny mají být pouze v případě zjištění, že se příslušné technologie ukáží být funkční a také ekonomicky únosné.

Že by tedy šéf IFPI už předbíhal a vyjadřoval se již v intencích nasazení takovýchto řešení?

Osobně jsem přesvědčen, že ani jeden z uvedených předpokladů nemůže být splněn. Ne že by techniky filtrování (jdoucí libovolně „hluboko“ do zkoumaných dat) neexistovaly, naopak. Ale lze je velmi snadno eliminovat, zašifrováním přenášeného obsahu. Pak si „neškrtnou“. Nehledě na to, kolik budou stát. Samozřejmě zde platí, že čím mají být techniky filtrace výkonnější, aby méně zpomalovaly provoz, tím budou dražší. A kdopak je zaplatí? V konečném důsledku to těžko může být někdo jiný, než ten kdo pod popisovanou dohodou ve Francii není podepsán, a tedy zákazník/spotřebitel. Ať již ve vyšší ceně za své připojení k Internetu, nebo skrze své daně (pokud vše bude nějak dotovat stát).

Nehledě na jiné aspekty. Třeba na to, co vlastně bude cílem filtrace: identifikovat „dobrý provoz“ (tj. pocházející z legálně zpřístupněného obsahu), nebo naopak identifikovat „špatný provoz“ (porušující něčí autorská práva)? I kdyby bylo něco takového možné dělat nějak automatizovaně,  s vyloučením chybných detekcí, jak by tato informace byla využita? Znamenalo by to (v prvním případě) odpojování uživatelů kvůli přenosu takového provozu, který nebyl úspěšně identifikován jako „dobrý“? To by se pak každý, kdo chce něco nabízet po Internetu, musel nějak zaregistrovat u provozovatelů filtračních technologií a převzít jejich pravidla pro identifikaci „autorská práva nenarušujícího obsahu“, aby filtrační technologie jeho obsah propustily?

Ve druhém případě by princip musel být opačný: uživatelé by mohli být odpojováni za obsah, který by byl úspěšně identifikován jako „špatný“. Zde by ale tomu, kdo chce přenést jakýkoli „špatný“ obsah, stačilo jej vhodně zašifrovat, tak aby filtrační technologie neměly šanci jej ohodnotit jako „špatný“. Takže výsledný efekt by byl nulový.

Otázka účinnosti

Dalším zajímavým aspektem je spolehlivost filtračních technologií. V tomto ohledu je zajímavé poslechnout si názor IFPI, vyjádřený v jejich výroční zprávě za rok 2007, právě v části hovořící o francouzské dohodě a o odpovědnosti ISP:

Není pochyb o tom, že ISP mají prostředky, kterými lze čelit porušování copyrightu.  Stejně jako mohou ovlivňovat průchod jiných druhů nelegálního obsahu skrze své sítě, jako jsou spamy či viry.

Z toho si dovolím vyvodit, že si to v IFPI představují hodně naivně. Jistě, že existují technologie i organizační a smluvní opatření  pro boj proti spamu, virům, i dalším formám malwaru. Ty technické, jako třeba antispamové a antivirové filtry,  se sice se neaplikují při samotném přenosu skrze přenosové části sítě, ale až tam, kam data doputují (typicky na poštovních serverech a na počítačích uživatelů). Z dobrých důvodů, kvůli náročnosti jejich fungování. Ale to je jedno. Podstatný je ale výsledný efekt: opravdu se daří eliminovat problémy, například jen se spamem? Nebo tento problém naopak stále eskaluje? Pročpak asi nejnovější statistiky říkají, že objem spamu neustále roste (zdroj):

Podle nových průzkumů dosáhla v prosinci spamová úroveň 97,02 % a viry tvořily 0,11 % všech emailů.

„Rapidní nárust spamu za rok 2007 demonstruje, že zatím neexistují efektivní prostředky, které by spammery zastrašily před uskutečňováním jejich stále ještě dost lukrativních podniků.“

Takže takto nějak bych očekával, že by dopadl i boj proti porušování autorských práv cestou nasazení filtračních technologií.   V tom lepším případě, kdy by cílem bylo detekovat „špatný obsah“. V opačném případě, při snaze detekovat „dobrý obsah“ a nepropouštět ten ostatní, bychom se s dnešním Internetem asi mohli fakticky rozloučit.

Nehledě již na aspekty ochrany soukromí, které s filtrováním velmi úzce souvisí, či jen otázku tzv. síťové neutrality (tj. toho, zda  se ISP mají chovat ke všem přenosům stejně, resp. neutrálně, nebo se naopak mohou chovat k různým druhům provozu různě). To jsou otázky, jejichž rozbor  by vydal na samostatné články.

Win-Lose, nebo Win-Win?

Výše popisované aktivity „velkých jmen“ ze světa hudby pochopitelně souvisí s tím, že objemy výnosů z prodeje hudby celkově klesají, a to už delší dobu. V poslední době se ale tento pokles přeci jen zpomalil: například česká IFPI hlásí za první tři kvartály loňského roku pokles výnosů o 8 procent. Asi nejvíce se na poklesu podílí prodej CDček: třeba jen v ČR se v době největšího boomu prodalo na 9,5 milionu nosičů, zatímco v roce 2006 to bylo jen 3,11 milionu (zdroj). Naopak rostou prodeje hudby v elektronické podobě, a to výrazným tempem: meziroční nárůst mezi lety 2006 a 2007 odpovídá (podle výroční zprávy IFPI) 40% (ze 2,1 na 2,9 miliardy USD celosvětově), a pro rok 2007 hlásí  česká IFPI nárůst již o 88 procent. Celkově ale tento nárůst nestačí kompenzovat úbytek výnosů z prodeje klasických nosičů, takže celkově dochází k poklesu ročních výnosů (celosvětově) o cca 10 procent. I proto, že prodej hudby v digitální podobě zatím představuje jen asi 15 prodej veškerého prodeje hudby.

Není jistě těžké pochopit, jak moc se takovéto změny zajídají tomu, koho se dotýkají, a jak moc by chtěl zastavit vývoj a vrátit vše do původního stavu. Jenže právě to nejde, ani sebevětším tlakem, lobováním či přímo zastrašováním kohokoli. I jiná odvětví lidské činnosti byla vystavena zásadním změnám a musela se jim přizpůsobit a reagovat na ně. Tak proč by právě velký hudební průmysl měl být nějakou výjimkou?

No, možná si to už uvědomuje. Někteří jeho největší hráči už zjistili, že cesta represí a hrozeb není účinnou cestou boje proti porušování autorských práv – a že takovou cestou je pouze nabídnutí reálných a schůdných alternativ, respektujících jak autorská práva, tak i realitu dnešního světa i dnešních technologií. Jako třeba on-line prodej hudby v digitální podobě, bez DRM a bez omezení na „přehrávací platformu“, navíc podle skutečného výběru zákazníka (a nikoli jen „v balíčku“ s dalšími skladbami, které zákazník musí zaplatit také, aniž by o ně měl zájem). Dovolil bych si to shrnout tak, že musí jít o řešení, které bude výhrou i pro zákazníka. Nikoli o takové řešení, které by přineslo vítězství právě a pouze velkým jménům ze světa hudby, a ostatní porazilo.

Blíží se konec prostředníků?

Jenže je zde ještě jeden aspekt, který osobně považuji za ještě významnější. Jde o to, že svět hudby byl tradičně „tažen“ velkými společnostmi, které fungovaly jako prostředníci mezi autory a umělci na straně jedné, a „konzumenty“ (spotřebiteli, zákazníky) na straně druhé. Bylo to nutné proto, že náklady na pořízení nahrávek a jejich propagaci a distribuci byly velké, stejně jako organizační předpoklady a další náležitosti. Tomu pak odpovídala i dělba generovaných výnosů: jejich největší část zůstávala právě těmto prostředníkům. Stejně tam měli tito prostředníci asi největší „moc“ k rozhodování o tom, kdo, co a jak uspěje, prosadí se, či zda naopak skončí v propadlišti nezájmu.

Dnes je ale situace jiná. Díky technologiím i díky Internetu jsou oba „krajní  konce“ na prostřednících podstatně méně závislé. Autoři si dnes mohou nahrávat, vydávat i distribuovat svá díla plně ve vlastní režii. Dokonce velmi úspěšně. A žádné prostředníky, navíc zatížené obrovskou režií, k tomu nepotřebují. Hezky to nedávno zaznělo od samotných hudebníků:

„Gramofirmu dnes člověk nepotřebuje, všechno si uděláme sami,“ řekl Právu Zdeněk Vřešťál ze skupiny Nerez, která svá poslední alba vydala ve vlastním nákladu. V příštím roce takto vyjde například i nové album Dana Bárty. Gramofirmy budou umělci využívat především jako distributory.

Takže se asi nemůžeme moc divit těmto prostředníkům, že se ve své agónii chytají každého stébla, o kterém si myslí, že by jim pomohlo zastavit vývoj, vrátit vše zpět a vynutit si obnovení svých pozic. Někde možná mohou slavit nějaký dílčí úspěch,  jako třeba ve Francii. Ale v dlouhodobém výhledu nemají (podle mého názoru) šanci.