Kam směřují mobilní sítě?
Je budoucnost mobilních sítí spíše ve znamení jejich konvergence s pevnými sítěmi, nebo se budou nadále snažit pevné sítě spíše nahradit, ve znamení mobilní substituce? Jak do toho zapadají takové koncepty, jako UMA (Unlicensed Mobile Access) a tzv. femto buňky? A jak se k těmto trendům staví mobilní operátoři v ČR?
Když se dnes mluví či píše o mobilních sítích a jejich technologickém řešení, snad vždy to sklouzne do diskuse nad tím, zda je výhodnější ta či ona technologie a technologické řešení. Například zda je výhodnější princip frekvenčního duplexu (FDD, Frequency Division Duplexing), který ve své síti třetí generace použil Eurotel, nebo naopak princip časového duplexu (TDD, Time Division Duplexing), který naopak použil český T-Mobile. Přitom se už obvykle vychází z předpokladu, že jde hlavně o přenos dat – a tak se hovor dále stáčí na to, která z mobilních technologií je nejvýhodnější a nejefektivnější, a umožní mobilním operátorům nabízet co možná nejrychlejší datové přenosy skrze jejich sítě. Je to technologie HSDPA (High-Speed Downlink Packet Access), kterou už i Eurotel doplnil do své sítě 3G/UMTS, aby dostál původním slibům, které hlásaly že sítě 3G nabídnou až 2 Mbit/s? Teprve později se ukázalo, že to není tak docela pravda, a že bez „dodatečné forsáže“ v podobě HSDPA dokáží přenášet data rychlostí nejvýše 384 kbit/s. Nebo je tou „správnou“ technologií ještě stará a dobrá CDMA 2000 1xEVDO, kterou Eurotel již delší dobu provozuje v pásmu 450 MHz, a má na ní už na 100 000 zákazníků? Nebo technologie na bázi TDD, nasazené českým T-Mobile?
 |
Jenže co když zákazníky zajímá něco úplně jiného? Co když to je pouze rychlost, kterou budou mít reálně k dispozici, bez ohledu na to, skrze jakou technologii jí bude dosaženo? Co když zákazníky zajímá především dostupnost koncových zařízení, které dokáží inzerovaných rychlostí skutečně využít? A pak hlavně: co když zákazník není „čistě mobilní fanda“, který sází výhradně na mobilní řešení, ale místo toho se racionálně ptá, co a za jakou cenu mu nabídne pevná síť, co síť mobilní, a teprve na základě jejich vzájemného porovnání se rozhoduje?
Fixně-mobilní substituce vs. konvergence
Pravdou je, že pevné sítě a sítě mobilní představují dva odlišné světy, které dnes existují a fungují vedle sebe, a každý z nich má své přednosti a své nevýhody. Každý z nich dokáže něco dělat lépe a efektivněji, a něco naopak jen příliš draho a neefektivně. Tak třeba pevné sítě, se svými metalickými a optickými vedeními, přeci jen mají podstatně větší kapacitní potenciál než mobilní sítě, které musí z principu sázet na co nejdokonalejší využití apriorně omezených přírodních zdrojů (frekvencí ). Na druhou stranu mobilní sítě jsou nepřekonatelné právě v tom, že mohou koncovému uživateli nabízet mobilitu.
Ve světě mobilních sítí a jejich operátorů přitom existují dva základní názory a „filosofické přístupy“ ke koexistenci mobilních a pevných sítí. Jeden z nich charakterizuje termín „substituce“, přesněji „fixně-mobilní substituce“ (FMS, Fixed Mobile Substitution). Jeho podstatou je představa, že mobilní sítě zcela převálcují sítě pevné a zcela je nahradí. Mají to dokázat díky tomu, že za všechny služby pevných sítí nabídnou adekvátní, čistě mobilní a pro uživatele ještě atraktivnější náhradu, resp. substituci.
Alternativou pak je druhý přístup, označovaný jako fixně-mobilní konvergence (FMC, Fix-Mobile Convergence). Jeho základem je přesvědčení, že oba světy mají co nabídnout, a každý je v něčem lepší než ten druhý. Tak proč nevzít to nejvýhodnější a nejšikovnější z obou, to spojit dohromady a prezentovat jako novou (konvergovanou fixně-mobilní) službu?
Český T-Mobile: ve znamení substituce
Pokud se podíváme na náš tuzemský mobilní trh, pak je zde vidět docela zajímavé dělení: zatímco O2 a Vodafone vydávají signály spíše ve smyslu fixně-mobilní konvergence, T-Mobile naopak dává najevo, že chce sázet na substituci. Ostatně, už s tím začal poměrně dávno, když nabídnul své tarifní zvýhodnění Pevná+. To umožňuje volat na pevné linky za výrazně snížený tarif, na úrovni hovorného z pevné sítě. Reklamní kampaň pak toto řešení propaguje jako něco, co činí pevné linky zbytečnými (a mohou být odhlášeny) - když z mobilu lze na pevné linky volat za stejnou cenu a s větším komfortem (odkudkoli).
Jenže to není úplná substituce, resp. není dlouhodobě udržitelná. Pokud by všichni přešli na takovouto službu a své pevné linky skutečně odhlásili, kam potom budou všichni volat za zvýhodněnou (pevnou) sazbu?
Jak vypadá skutečná fixně-mobilní substituce?
Skutečná a dlouhodobě udržitelná služba fixně-mobilní substituce vypadá poněkud jinak. Například tak, jak ji v Německu nabízí tamní O2 v podobě služby Genion. Je založena na principu tzv. domácí zóny (homezone): zákazník oznámí svému mobilnímu operátorovi, kde je jeho domov (byt, kancelář atd.), a operátor kolem tohoto místa vytyčí pomyslný okruh, o průměru cca 300 až 500 metrů. Když pak uživatel volá ze svého mobilu, a přitom se nachází ve své domácí zóně (homezone), je jeho hovor zpoplatněn jako hovor z pevné sítě (tj. výhodněji). Pokud volá odjinud, je jeho hovor zpoplatněn jako klasický hovor z mobilní sítě (tj. je dražší).
Funguje to ale i obráceně: zákazník dostává dvě telefonní čísla, z nichž jedno „patří“ do mobilní sítě, a druhé do sítě pevné. Na prvním čísle, a za tarif odpovídající volání do mobilní sítě, lze volaného zastihnout kdekoli se nachází se svým mobilem. Naopak na druhém čísle, které odpovídá pevné síti, je zákazník k zastižení jen když se nachází ve své domácí zóně (nebo když si sám hradí náklady na přesměrování hovoru z druhého čísla na první).
 |
Výsledný efekt je pak skutečně takový, jako kdyby zákazník měl dva telefony, jeden pevný a druhý mobilní, včetně dvou různých čísel. Ve skutečnosti ale má jen jeden (mobilní) telefon.
TO2 CR a Vodafone: ve znamení konvergence
Podstata fixně mobilní substituce je tedy v tom, že operátor poskytuje službu pomocí své mobilní sítě, a tudíž za náklady odpovídající mobilní službě, ale nechává si za ně platit způsobem, který odpovídá pevné službě, resp. pevné síti. Alternativní strategie fixně mobilní konvergence je zase založena na tom, že operátor optimalizuje své náklady tím, že službu poskytuje takovým způsobem, jaký je pro něj právě nejvýhodnější.
Například, pokud se jeho volající zákazník bude nacházet „v dosahu“ pevné sítě, bude se operátor snažit vést hovor přes pevnou síť, typicky v datové podobě. Pouze pokud se zákazník nebude nacházet v dosahu pevné sítě, bude hovor veden skrze dražší mobilní síť. Stále však bude platit, že zákazník je dostupný všude a na stejném čísle, bez ohledu na to, jaká technologie byla použita pro jeho dosažení (proto se hovoří o konvergenci technologií).
Nutným předpokladem pro možnost nabízet konvergované služby je „vláda“ operátora jak nad mobilní sítí, tak i nad sítí pevnou, resp. nad pevným připojením svého zákazníka (po kterém je možné přenášet hovor v datové podobě). Proto k této variantě směřují hlavně operátoři, kteří vlastní a provozují jak pevnou síť, tak i síť mobilní. To je u nás případ Telefóniky O2 Czech Republic, vzniklé spojením bývalého (pevného) Českého Telecomu a (mobilního) Eurotelu. Stejně tak se ale konvergenci nejspíše směřuje i český Vodafone, který (stejně jako zahraniční matka a sestry) pošilhává i po poskytování pevného broadbandu a jeho konvergenci s mobilními službami. Pravdou ale je, že co do deklarací svých záměrů je O2 zatím podstatně dále, protože o záměru nabízet konvergované fixně–mobilní služby mluví již dva roky.
UMA, alias Unlicensed Mobile Access
Také služby fixně-mobilní konvergence jsou typicky založeny na principu domácí zóny (homezone), podobně jako služby charakteru substituce. Ovšem oproti substituci, kde je rozdíl pouze ve způsobu zpoplatnění hovoru uvnitř a mimo domácí zóny, je zde rozdíl i v tom, jak je hovor veden. Pokud se totiž volající zákazník nachází uvnitř své domácí zónu, je jeho hovor veden skrze pevnou síť, resp. jeho pevné připojení (a mimo domácí zónu přes mobilní síť).
Technická realizace této jednoduché představy už ale tak snadná není. Většinou počítá s tím, že volající zákazník (uživatel) používá jediné koncové zařízení (terminál), schopné fungovat se stejným uživatelským komfortem jak uvnitř domácí zóny, tak i mimo ni. Tedy nějaké bezdrátové zařízení, charakteru mobilního telefonu. Jenže uvnitř domácí zóny se toto zařízení nemůže připojovat k základnovým stanicím klasické mobilní sítě. Místo toho musí být domácí zóna vybavena nějakou vlastní základnovou stanicí. Koncové zařízení, nacházející se právě v domácí zóně, se tedy bude připojovat k této domácí základnové stanici, a přes ni budou jednotlivé hovory pokračovat skrze pevnou síť, místo skrze síť mobilní.
 |
Otázkou ale stále zůstává způsob, jakým bude koncové zařízení komunikovat s domácí základnovou stanicí. Zde připadají v úvahu dva základní přístupy. Prvním z nich je komunikace „jinak než v mobilní síti“, a druhým komunikace „stejně jako v mobilní síti“.
Začneme-li první variantou, pak se pro komunikaci mezi domácí základnovou stanicí nabízí například technologie Wi-Fi či Bluetooth. Jenže to také znamená, že zákazník musí dostat do ruky poměrně specifické koncové zařízení, které bude jakýmsi hybridem: kromě funkčnosti klasického mobilního telefonu (GSM či 3G/UMTS) bude umět „volat“ i po Wi-Fi, resp. Bluetooth apod. Takže zde nebude využitelný obecně jakýkoli mobilní telefon, ale jen ten, který současně podporuje příslušnou další technologii.
O celé této variantě se pak hovoří jako o konceptu UMA (Unlicensed Mobile Access). Za přívlastek „unlicensed“ vděčí tomu, že pro komunikaci mezi koncovým zařízením a základnovou stanicí používá tzv. bezlicenční pásma, na která není potřeba mít individuální licenci. Nejčastěji jde 2,4 GHz, které využívají technologie Wi-Fi a Bluetooth).
Celý koncept UMA vyvinuli jej a nechali standardizovat sami mobilní operátoři, původně ve snaze rozšířit a „zahustit“ pokrytí svých mobilních sítí. Později pochopili, že se tento koncept dá využít i pro fixně-mobilní konvergenci. A nepochopili to pouze mobilní operátoři, ale i jejich „pevní“ konkurenti, kteří využili koncept UMA jako nástroj pro konkurování mobilním operátorům. V ČR takovouto službu nabízí například Volný či Broadnet. Jejich služby však nabízí zvýhodněné telefonování jen v dosahu domácí zóny (domácí základnové stanice), zatímco mimo ni už je volající odkázán na služby jiného poskytovatele (mobilního operátora).
Asi nejznámějším příkladem popisované varianty služby fixně-mobilní konvergence je služba, kterou ve Velké Británii nabízí tamní BT, pod názvem BT Vision. Původně ji vyvíjel pod označením BluePhone, kvůli tomu že využívá technologie Bluetooth. Ta se ale ukázala jako ne zcela ideální, hlavně kvůli malému dosahu, a tak nyní celá služba přechází na technologii Wi-Fi.
Femto buňky
Druhá možná varianta, jak realizovat popisované služby fixně-mobilní konvergence, je nechat fungovat domácí základnovou stanici stejným způsobem, jako základnovou stanici (BTS) klasické mobilní sítě. Tedy na stejných (a to licenčních) frekvenčních kanálech, jaké používá příslušný mobilní operátor, a samozřejmě s dodržením buňkového principu (že žádné dvě sousední buňky nesmí používat stejné frekvence, aby se nerušily). Možné to je, byť to vyžaduje poměrně složité frekvenční plánování na straně mobilního operátora. Dnes již existují prototypy zařízení, které zajišťují vše potřebné (kromě domácí základnové stanice fungují například i jako domácí firewall pro připojení k Internetu atd.). Dokonce se objevilo i nové označení pro takovéto „velmi malé“ buňky mobilní sítě, kolem domácí základnové stanice. Říká se jim femto buňky, ve smyslu „ještě menší než piko buňky“.
Hlavní předností této varianty pak je skutečnost, že zákazník nepotřebuje žádné speciální koncové zařízení. Vystačí s jakýmkoli běžným mobilním telefonem (GSM či 3G/UMTS), a tak si může vybírat na trhu bez jakéhokoli omezení. V praxi zatím takto koncipovaných služeb ještě mnoho nasazeno není, ale někteří operátoři se na ně již pilně chystají, Například britský O2 už novinářům předváděl prototypy domácích základnových stanic, od společnosti Ericsson. Dokonce ve dvou variantách, pro sítě GSM i pro sítě 3G/UMTS. No a od britského O2 není až tak daleko k jeho tuzemskému jmenovci, že?