Televize po drátě, aneb: IPTV
Svět televizního vysílání se v poslední době zásadním způsobem mění. Jakoby si všechny jeho změny počkaly na stejný okamžik, a teď se prosazují nejednou. A tak jsme svědky digitalizace zemského, kabelového i satelitního vysílání, na dveře nám klepe televize s vysokým rozlišením, a živé obrázky se snaží dostat už i do našich mobilů. Ale snad nejzásadnější inovací je „televize po drátě“, častěji známá pod zkratkou IPTV. Má několik zásadních odlišností od klasického televizního vysílání, a asi největší potenciál individualizace, neboli přizpůsobení příjmu konkrétním požadavkům jednotlivých diváků. A vedle toho má i jednu zásadní přednost: už je skutečně tady. Například v podobě služby O2 TV od Telefóniky O2 Czech Republic, která ji dnes nabízí v největším počtu lokalit. Ovšem pozadu nechtějí zůstat ani ostatní operátoři.Co je IPTV?
Pojďme si nejprve odpovědět na otázku, co vlastně je IPTV, a čím naopak není. Začít můžeme rovnou od jejího názvu, resp. od zkratky IPTV. Ta znamená „Internet Protocol TeleVision“, a vyjadřuje skutečnost, že „živé obrázky“ jsou zde přenášeny v digitální podobě (tj. jako data) prostřednictvím protokolu IP (Internet Protocol). Nikoli tedy „éterem“, jako u klasického zemského (terestrického) vysílání, nebo u vysílání satelitního. Případně po kabelu, jako u kabelových televizí. U IPTV jsou „živé obrázky“ šířeny po datové síti, prostřednictvím stejného protokolu, jaký se dnes používá v celosvětovém Internetu pro přenos všech jeho dat – od emailů, přes WWW stránky, až třeba po psanou konverzaci (tzv. chat), či hlas (VOIP, Voice over IP).
Bylo by ale zásadní chybou myslet si, že IPTV je něco jako „televize šířená po Internetu“, ve smyslu veřejného Internetu. To není pravda, a je velmi důležité pochopit proč. Dnešní Internet totiž není stavěn na to, aby přenášel data s dostatečnou pravidelností a v potřebném objemu a kvalitě k jednotlivým příjemcům. Nebo by vám snad nevadilo, kdyby obraz co chvíli zamrzl či alespoň „zkostičkoval“, protože nejsou právě k dispozici další data ke korektnímu zobrazení, a pokračoval až za chvíli, až potřebná data konečně „přitečou“?
Asi ne, a tak IPTV vyžaduje dostatečně kvalitní přípojku, vyhrazenou pouze pro vás jako konkrétního příjemce, a s dostatečnou přenosovou kapacitou. V praxi to znamená, že služby IPTV vám může nabídnout jen ten operátor, který je schopen k vám přivést svou vlastní přípojku a garantovat její přenosové parametry. Optimální jsou přípojky realizované pomocí optických vláken, které nabízí dostatek přenosové kapacity. Jenže ty jsou stále hodně drahé. Přesto se s nimi lze v některých lokalitách již setkat – a stejně tak s operátory, kteří po nich poskytují své IPTV služby.
Příkladem mohou být služby 802.TV, poskytované v okolí Frýdku Místku, Frýdlantu nad Ostravicí a Frenštátu pod Radhoštěm společností Mattes AD, či služby ViaTV, poskytované společností T-Systems PragoNet, v nových obytných komplexech v Praze (vybudovaných developerskou společností Central Group).
IPTV přes ADSL
Častější však jsou služby IPTV, realizované pomocí ADSL. Přesněji: na pevných telefonních linkách, osazených vylepšenou verzí technologie ADSL, konkrétně ADSL2+. Alespoň taková je situace v České republice, kde své IPTV služby poskytuje tímto způsobem Telefónika O2 Czech Republic, v podobě služby O2 TV. Stejný záměr pak má i další operátor, a to VOLNÝ. Ten ohlásil své IPTV služby na konec letošního roku, a hodlá je nabízet v lokalitách, kde provozuje své vlastní ADSL2+, na tzv. zpřístupněných místních smyčkách. Na podobně zaměřenou službu pak perspektivně pomýšlí i další operátoři, jako třeba České radiokomunikace.
Ve všech případech ale stále platí, že „živé obrázky“ po protokolu IP necestují přes veřejný Internet. Příslušnou přípojku využívají pouze k tomu, aby se dostaly ze sítě „svého“ operátora až ke koncovému příjemci. Nepleťme si to s klasickým internetovým připojením, které nutně vede až do veřejného Internetu.
 |
Asi nejlepší je vyjít z představy, že technologie ADSL, nasazená na pevné telefonní lince, vytváří jakýsi základní mechanismus přenosu dat, nad kterým lze realizovat několik samostatných a na sobě nezávislých přenosových kanálů (resp. virtuálních sítí, alias VPN). Jeden takovýto kanál může sloužit potřebám IPTV, a druhý potřebám přístupu do Internetu. Oba jsou přitom odděleny jak logicky (aby se data mezi nimi nemíchala), tak i kapacitně, s tím že přenos pro potřeby IPTV má vždy přednost. Kdyby tomu bylo obráceně, mohla by se kvalita sledovaného televizního obrazu měnit podle toho, zda právě něco stahujete z Internetu.
Navíc mohou být oba přenosové kanály odděleny i „komerčně“. Alespoň u služby O2TV od Telefóniky O2 Czech Republic platí, že si můžete objednat jak obě služby najednou (tj. O2 Internet Expres i O2TV), tak i jen jednu z nich (tedy jen O2 Internet Expres , nebo jen O2TV). Bohužel ale vždy musíte platit také některý hlasový tarif, i když vůbec nechcete přes svou pevnou linku telefonovat.
Zřízení a náležité placení za hlasové služby je u Telefóniky O2 Czech Republic bohužel podmínkou pro zřízení ADSL na vaší pevné telefonní lince. A má to ekonomické, resp. obchodní důvody, po technické stránce by ADSL samozřejmě mohlo existovat i bez hlasu. V odborném žargonu se pro tuto variantu ujal termín „nahé ADSL“ (ve smyslu: „holé ADSL“, bez hlasu). V ČR ale Telefónika O2 Czech Republic žádné „nahé ADSL“ nenabízí.
Určitou malou náplastí je alespoň to, že v případě souběhu IPTV a Internetu se případná Fair Use Policy (zavádějící objemové limity pro stahování z Internetu) týká pouze přístupu k Internetu a nikoli služeb IPTV. Ostatně, ani by to nemělo smysl. V opačném případě, pokud by i přenosy pro IPTV podléhaly objemovým limitům v rámci FUP, byste se nestihli podívat snad ani na jeden celý televizní pořad.
Rychlosti, kapacity a vzdálenosti
Zpět ale ke koexistenci IPTV a Internetu: nasazením ADSL (resp. ADSL2+) na pevnou telefonní linku vznikne určitá přenosová kapacita, o kterou se dělí obě služby (samozřejmě pokud si zákazník objedná obě dvě, a ne jen jednu z nich). Důležité pak je, jak velká tato celková kapacita je, a jaké nároky mají obě jednotlivé služby (IPTV a Internet).
Technologie ADSL2+ teoreticky nabízí až 25 Mbit/s směrem k uživateli. Ovšem v praxi jsou tyto hodnoty spíše podstatně nižší, a navíc významně klesají se vzdáleností uživatele od ústředny (neboli s délkou jeho místní telefonní smyčky). U služeb IPTV záleží hlavně na tom, jaké je použito kódování přenášeného obrazu a azvuku. U služby O2TV od TO2 CR jsou zapotřebí necelé 3 Mbit/s. Pokud si současně se službou IPTV zákazník nechá zřídit ještě i Internet (službu O2 Internet Expres), záleží na tom, jakou rychlost si objedná. Pokud se rozhodne například pro rychlost 2 Mbit/s (stále vše na tzv. downstreamu, neboli směrem k sobě), pak to spolu s IPTV vychází na cca 5 Mbit/s.
Ve většině případů (resp. pro většinu zákazníků, s jejich průměrnou vzdáleností od ústředny) nabízí ADSL2+ dostatečnou kapacitu a ještě určitou rezervu. Takže zákazník se nemusí omezovat v tom, jak rychlé připojení k Internetu si může objednat souběžně se svým IPTV. Ale může se stát, v závislosti na konkrétních podmínkách, že tomu tak není. Řešením pak může být to, že zákazník si ke svému IPTV objedná jen pomalejší Internet.
 |
 |
Operátoři, kteří nabízí IPTV služby, obvykle umožňují ověřit si po Internetu, zda konkrétní telefonní linka umožňuje zřídit služby IPTV, v souběhu s přístupem k Internetu. Je to důležité i proto, že ani u největšího tuzemského operátora (Telefóniky O2 Czech Republic) není pokrytí technologií ADSL2+ úplně plošné, a teprve s postupem času se „zahušťuje“.
 |
 |
IPTV STB
IPTV, podobně jako digitální televizní vysílání, má jednu zásadní odlišnost oproti klasickému (analogovému) vysílání. Tato odlišnost je dána už tím, že jde o vysílání digitální – zatímco drtivá většina dnešních televizních přijímačů je analogových. Takže v obou případech musí být televiznímu přijímači předřazena vhodná „krabička“, která zajišťuje převod vysílání z digitálního do analogového tvaru. Pro takovouto krabičku se i v češtině vžilo označení set-top box, převzaté z angličtiny (a se zkratkou STB, která může v češtině vzbuzovat nepříjemné asociace).
Typická instalace u uživatele služby IPTV, který má ještě zřízen také přístup k Internetu, pak vypadá podle následujícího obrázku: na „konec“ telefonní linky je umístěn tzv. splitter, který odděluje hlasové hovory od datových přenosů na bázi ADSL. Proto je na jeden výstup splitteru připojen obyčejný telefon, a na druhý výstup ADSL modem. Ten, společně se svým „protipólem“ na druhé straně místní smyčky (s tzv. DSLAMem na telefonní ústředně) zajišťuje potřebné nasazení technologie ADSL (ADSL2+) na místní smyčku a umožňuje přenášet po ní data.
Také ADSL modem pak má dva výstupy, které odpovídají výše popisovaným „samostatným přenosovým kanálům“ (resp. virtuálním sítím“) – jedné pro IPTV, a druhé pro přístup k Internetu. Proto se také k jednomu výstupu ADSL modemu připojuje IPTV set-top box, a ke druhému počítač (nebo nějaký směrovač, který „rozvádí“ internet k více počítačům přes malou síť LAN). Vše názorně ukazuje následující obrázek.
 |
ADSL modem i IPTV set-top box jsou snad vždy poskytovány jako součást služby příslušným poskytovatelem, alespoň pokud jde o výběr zařízení a jejich dodávku. Totéž už nemusí platit o ceně, protože někdy si poskytovatel nechá zaplatit za obě zařízení samostatně, a jindy jejich cenu zahrne do ceny celé služby. Ale podstatné je něco jiného: to, že obě zařízení si nevybírá zákazník a nepořizuje si je samostatně, podle vlastního uvážení a nezávisle na poskytovateli služby. Musí jít o zařízení určená poskytovatelem, která jsou pro tuto službu uzpůsobena. To je zásadní rozdíl oproti digitálnímu televiznímu vysílání (zemskému i satelitnímu), kde je také zapotřebí set-top box, ale zákazník si jej obecně pořizuje a hlavně vybírá sám.
Uvedený rozdíl ve výběru set-top boxu má některé zajímavé souvislosti. Zejména tu, že zemské i satelitní televizní vysílání musí být dobře standardizováno a implementováno jednotně, na bázi platných standardů, tak aby zákazníkem vybraný set-top box vždy řádně fungoval a mohl přijímat vysílání od různých vysílatelů. V praxi to možná neplatí úplně dokonale, ale obecně tomu tak je.
Naproti tomu u služeb IPTV, kde vše vybírá a dodává jeden poskytovatel služby, který také jako jediný poskytuje příslušné vysílání, už standardizace není nezbytně nutná. Proto se také jednotlivé IPTV služby mezi sebou liší, neboť mohou být postaveny na různých platformách a řešeních, mohou využívat různé varianty kódování přenášeného obrazu a zvuku, a nabízet také jiné doprovodné služby. Obecně je tedy každá IPTV služba jiná, a také set-top boxy jsou obecně „šity na míru“ příslušné IPTV službě a nemohou být využity pro jinou IPTV službu.
IPTV je tedy spíše obdobou kabelových televizí, v tom smyslu že příjemce má vždy jen jednoho „dodavatele signálu“. Naproti tomu u zemského (terestrického) a satelitního vysílání může přijímat vysílání od různých dodavatelů signálu (z různých vysílačů, resp. satelitů).
Jeden pro všechny, všichni na jeden ….
Zůstaňme ale ještě u odlišností IPTV od ostatních způsobů šíření televizního signálu. Pokud si pořídíte službu IPTV a je vás doma více, musíte počítat s tím, že se všichni budete moci dívat vždy jen na jeden program. To je poměrně významné omezení, které u klasického (zemského a kabelového) analogového vysílání není. Pokud máte v domácnosti více televizních přijímačů, můžete si na každém z nich naladit různé programy, podle vlastního uvážení.
Ovšem už u satelitního příjmu (analogového i digitálního) toto nejde. Přesněji: pokud byste chtěli sledovat na více televizích různé programy, budete potřebovat více satelitních přijímačů, protože každý z nich přijímá vždy jen jeden program. Výstup jednoho satelitního přijímače samozřejmě můžete rozvést k více televizorům současně, ale na každém z nich budete vidět stejný program.
Přesně stejně je tomu u zemského digitálního vysílání (dnes na bázi standardu DVB-T), i u digitálního kabelového vysílání (na bázi standardu DVB-C). Také zde je zapotřebí set-top box, který funguje obdobně jako satelitní přijímač: na svém výstupu poskytuje vždy jen jeden program. Výstup set-top boxu pak opět můžete rozvést k více televizorům, které ale budou stále zobrazovat stejný program. Pokud chcete sledovat na různých televizorech různé programy, nezbývá vám než si pořídit patřičný počet set-top boxů.
Všechny výše popsané situace přitom mají jedno společné: to, že až ke koncovému příjemci (k jeho televiznímu přijímači či set-top boxu) „přichází“ všechny dostupné programy současně. Takže k výběru jednoho konkrétního programu dochází až u uživatele – ať již v rámci set-top boxu, u digitálních variant, nebo v rámci samotného televizního přijímače (u analogového vysílání).
Jenže u IPTV je tomu úplně jinak.
Channel zapping
Jak jsme si již uvedli výše, v případě IPTV je obraz i zvuk dopravován ke koncovému příjemci po datové síti, pomocí protokolu IP. A tedy cestou, která má významná kapacitní omezení (viz výše). Alespoň tam, kde jde o IPTV nad ADSL (jako u služby O2 TV), má tato přenosová cesta kapacitu jen na jeden jediný program. To pak ale znamená, že k výběru tohoto jednoho programu (z celé programové nabídky) musí docházet již v síti poskytovatele služby, a nikoli až u koncového příjemce.
Jedním ze zajímavých, a bohužel spíše negativních důsledků, je pak to, že koncovému uživateli nestačí pořídit si více IPTV set-top boxů, aby se mohl dívat na různé programy. Pokud by je totiž připojil na stejnou přípojku (ke stejnému ADSL modemu), stejně by na každém z nich přijímal stejný program. Jediným řešením by zde bylo pořídit si celou službu IPTV vícekrát, na více pevných telefonních linkách, a také za ni vícekrát platit.
Dalším nepříjemným důsledkem je poměrně dlouhé přepínání mezi programy u služeb IPTV (tzv. channel zapping). Jelikož k němu dochází uvnitř sítě poskytovatele, a nikoli až u koncového příjemce, trvá to déle. Jak dlouho, v tom se jednotlivé služby IPTV liší, často dosti podstatně. U služby O2 TV od společnosti Telefónica O2 Czech Republic se empiricky zjištěné délky přepnutí mezi programy (channel zapping) pohybují mezi 3 až 5 sekundami. Názory na to, zda je to doba příliš dlouhá, nebo stále ještě únosná, se různí a budou se nejspíše lišit i u jednotlivých uživatelů.
Individuální obsah
Vedle popsaných nevýhod mají služby IPTV samozřejmě i své významné přednosti. A ty opět vychází z principu, jakým se u IPTV dostává obraz a zvuk ke koncovému příjemci – po datové přípojce, která má individuální charakter a slouží právě a pouze jednomu konkrétnímu příjemci. Toho pak lze s výhodou využít k tomu, aby se k danému příjemci dopravoval individuální obsah, odlišný od obsahu, který je právě dopravován k jiným uživatelům.
Nejčastějším využitím této možnosti jsou služby charakteru tzv. videa na žádost (VoD, Video on Demand), které dopravují konkrétním uživatelům, resp. divákům, individuální (video)obsah na základě jejich vlastního výběru, v době kdy si to oni sami explicitně vyžádají (proto: na žádost). Jde tedy o zásadní odlišnost oproti běžnému televiznímu vysílání, jehož obsah je stejný pro všechny příjemce, a jednotlivé pořady jsou v něm vysílány na základě programového schématu, které určuje producent programu a nikoli divák.
Videopůjčovny
Příkladem služeb charakteru Video on Demand jsou různé videopůjčovny, které nabízí možnost vybrat si (a samozřejmě zaplatit) konkrétní film, a ten si pak přehrát buď jednou nebo opakovaně (podle licenčních podmínek), v době kdy o to má zájem divák.
 |
Konkrétně u služby O2 TV od společnosti Telefónica O2 Czech Republic se videopůjčovna jmenuje „Videotéka“, a nabízí možnost zakoupení filmů různých žánrů (včetně dětských i pouze pro dospělé), televizních pořadů (například jednotlivých dílů televizních seriálů), a také hudby. Konkrétně u filmů získává zákazník právo dívat se na zakoupený film po dobu 24 hodin, kolikrát to za tu dobu stihne. Může se přitom libovolně posouvat na začátek či na konec, a převíjet pomyslný filmový pás stejně, jako kdyby si film přehrával z vlastního videorekordéru. Cena filmů i jednotlivých pořadů se pochopitelně různí, ale například nové celovečerní filmy stojí 70 Kč (na 24 hodin). Technické řešení (na výstupu ze set-top boxu) by přitom mělo zabraňovat záznamu zakoupeného pořadu přímo u uživatele (na jeho záznamové zařízení).
 |
Jiným příkladem služby charakteru Video on Demand může být TV archiv v rámci O2 TV. Ten zaznamenává vybrané pořady televizních stanic, po dobu jednoho týdne, a umožňuje uživatelům, aby si je během této doby přehráli, kdykoli se jim to hodí. Jde tedy o jakýsi automaticky fungující videozáznamník. V rámci O2 TV zatím zaznamenává jen (některé) pořady České televize (programů ČT1, ČT2 a ČT24), a Primy. Navíc jde o službu zpoplatněnou samostatně, částkou 98,77 Kč včetně DPH za měsíc.
 |