Poperou se nám regulátoři?

Naše současnost přináší vskutku zajímavé trendy. Třeba postupné splývání (konvergenci) hlasových a datových přenosů, nověji splývání celého oboru telekomunikací a informačních technologií, do tzv. elektronických komunikacích, a nejnověji pak splývání elektronických komunikací s mediálním obsahem. Kromě toho přináší i postupné uvolňování regulace, vrcholící tím že podnikající a vzájemně soutěžící subjekty "vypadávají" z působnosti a dohledu odvětvového regulátora, a zůstávají již jen pod dohledem antimonopolního úřadu (ÚOHS), který dbá na dodržování pravidel hospodářské soutěže.

Tyto trendy však mají také své negativní důsledky. Třeba ten, že "pole působnosti" některých regulátorů se začíná více prolínat a hrozí nebezpečí toho, že jejich stanoviska ke stejné kauze nebudou zcela v souladu. Nebo dokonce v přímém protikladu. V současné době bohužel již existují první příklady toho, že se dva regulátoři neshodnou.

Kdo má přidělit kmitočty?

K prvnímu významnějšímu střetu mezi odvětvovými regulátory již došlo, v souvislosti s přípravou na spuštění digitálního rozhlasového a televizního vysílání. Zde se totiž určitým způsobem prolíná působnost Českého telekomunikačního úřadu, který je regulátorem "technickým" (telekomunikačním), a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která je regulátorem obsahovým (mediálním). Až dosud, v rámci analogového vysílání, bylo jejich vzájemně soužití relativně snadné a přímočaré. Platilo totiž, že "co program, to vlastní (samostatné) frekvence pro jeho vysílání". Takže mělo smysl aby ten, kdo od RRTV dostal licenci na televizní či rozhlasové vysílání, dostal současně přidělené i frekvence, na kterých mohl vysílat. Ty vyčlenil ČTÚ, jako správce kmitočtového spektra, a bylo v zásadě jedno, kdo je pak slavnostně předal příslušnému subjektu, spolu s "vysílací licencí" - zda také ČTÚ nebo RRTV.

S příchodem digitálního vysílání se ale situace změnila. Už totiž přestalo platit že "co program, to samostatné frekvence", protože na jednom a témže frekvenčním kanále může být (v digitální podobě) šířeno více programů současně. V odborné terminologii se takovémuto "balíku současně šířených programů" říká multiplex. Má pak ale smysl nadále přidělovat frekvence těm subjektům, které produkují programy a mají "vysílací" licenci? To by znamenalo přidělit stejné frekvence všem subjektům, které budou své programy šířit ve stejném balíku (ve stejném multiplexu). Tedy hlavně televizním a rozhlasovým stanicím (např. České televizi, Nově, Primě atd.).

Alternativou je oddělit produkování programů od samotného vysílání, a přidělit vysílací frekvence těm subjektům, které se starají o šíření signálu (a za tímto účelem provozují příslušné sítě pozemních vysílačů). To jsou v současné době tři subjekty, které na tuto činnost (šíření signálu a provoz sítě vysílačů) mají licenci od ČTÚ (České radiokomunikace, Czech Digital Group a Český Telecom). Toto přidělení frekvencí by pak mohl provést ČTÚ, zatímco obsah jednotlivých multiplexů (kdo má právo zařadit svůj program do toho kterého multiplexu), by zůstalo v kompetenci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Podle mého názoru je jednoznačně vhodnější druhá varianta. Problém je ale v tom, že nová legislativa, která by rozhodla a explicitně ošetřila problematiku digitálního vysílání dosud chybí, a proto se musí přechod na digitální vysílání řešit ještě podle stávajících zákonů. No a jejich obsah si ČTÚ i RRTV vykládají odlišně. ČTÚ již v průběhu léta přidělil příslušné frekvence pro digitální multiplexy těm subjektům, které budou zajišťovat samotné vysílání (šíření signálu a provoz vysílačů), i se zdůvodněním, že tento postup je v souladu se stávající legislativou. Ovšem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je jiného názoru a teď řeší právní spor, zda postup ČTÚ byl či nebyl správný a jak na to reagovat. Ministr informatiky Vladimír Mlynář to minulý týden okomentoval tak, že to může skončit až soudním sporem dvou na vládě nezávislých úřadů, což bude kuriózní a nešťastné (ale nejspíše k tomu skutečně dojde). Obávám se, že postupu digitalizace to rozhodně neprospěje.

Mobilní pokuty

Dalším příkladem, kde se již rozešel výklad dvou nezávislých regulátorů, je řešení sporu mezi mobilními operátory ohledně jejich propojení. Tentokráte jde o různé postoje ČTÚ a ÚOHS.

Minulý týden přinesla snad všechna média informaci o tom, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) udělil všem třem mobilním operátorům pokuty v celkové výši 44 milionů. Předmět tohoto sporu je poněkud komplikovaný a dlouhý, a zasloužil by si samostatný článek. Dovolím si proto shrnout jeho podstatu následovně: Český Mobil uzavřel v určitém okamžiku tzv. smlouvy o propojení s Eurotelem a (tehdejším) Radiomobilem, dnes T-Mobile. Předmětem smluv bylo to, že si budou vzájemný provoz (hovory vedoucí z jedné sítě do druhé) předávat přímo, přes vzájemné propojení, za takových a takových podmínek. Později se ale Českému Mobilu naskytla možnost přenášet tento provoz jinudy (nepřímo, přes síť Českého Telecomu), za výhodnějších podmínek. Když to začal dělat, nelíbilo se to ostatním mobilním operátorům, kteří argumentovali tím že vzájemné smlouvy o propojení zavazují obě strany využívat pouze přímé propojení a žádné jiné. Český Mobil byl jiného názoru, a tak musel rozhodnout ČTÚ. Jeho verdikt v zásadě zněl takto: "když máte ve smlouvě napsáno "výhradně přímo", tak to může být jen přímo a nesmí to být přes tranzit". Českému Mobilu pak přímo zakázal vést hovory jinudy, než přímo. Pak se ale celá věc dostala na stůl také Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a ten zareagoval na něco jiného. Zkonstatoval: "pozor, vy jste si dali do smluv o propojení "výhradně přímo", a to nesmíte - to je protisoutěžní"! Za to teď udělil ony pokuty.

Přímý konflikt mezi stanovisky dvou regulátorů byl v tuto chvíli ještě "zaretušován" poukazem na to, že ČTÚ prý zkoumal pouze technické otázky propojení, obsažené v příslušných smlouvách, a nikoli jejich případné protisoutěžní aspekty. Přitom ale platný telekomunikační zákon říká, že ČTÚ "může rozhodnout o provedení změny smlouvy z důvodů zajištění součinnosti, při poskytování služeb pro všechny koncové uživatele nebo z důvodů zajištění ochrany hospodářské soutěže". Pravda, je to formulováno jako "možnost" a nikoli povinnost - ale znamená to, že si telekomunikační regulátor nemusí těchto aspektů vůbec všímat?

Jak to bude s kredity?

Případ s pokutami pro mobilní operátory je možná jen určitým blýskáním před bouřkou, kterou by mohla vyvolat kauza volných kreditů v měsíčních paušálech Českého Telecomu. V současné době většina cenových programů Českého Telecomu (kromě nejdražších tarifů Universal a tarifů ZERO) obsahuje určitý volný kredit buďto v korunách nebo v minutách, který zákazník může, ale také nemusí využít. Především jej ale nejprve musí zaplatit.

Zejména alternativní operátoři přitom vehementně upozorňují na to, že tím vzniká významná bariéra bránící zákazníkům využívat jejich služeb, zejména skrze tzv. volbu operátora. Když už si totiž zákazník dopředu zaplatí určitý objem služeb u Českého Telecomu (skrze cenový program s volným kreditem), asi jej nebude chtít nechat ležet ladem, s tím že si stejné služby objedná u někoho jiného a zaplatí je znovu.

ÚOHS šetří kauzu kreditů již hodně dlouho, ale dosud bez finálního verdiktu. Nedávno dokonce oznámil, že dosavadní řízení v této věci ukončil a převedl na historicky první řízení podle pravidel EU. Přitom vše okomentoval následovně:

Účastníkem řízení je společnost ČESKÝ TELECOM. Ta nabízí cenové plány určené pro domácnosti a menší podnikatele, které obsahují jako součást měsíčního paušálu tzv. hovorové kredity nebo volné minuty. Tímto vázáním služeb ČESKÝ TELECOM brání rozvoji konkurence a vstupu nových operátorů na trh, rozvoji stávajících alternativních operátorů a ve svém důsledku omezuje možnost spotřebitelů získat co možná nejkvalitnější služby za konkurenční ceny.

Pokud by ale ÚOHS rozhodl v duchu, který naznačuje citovaný úryvek z jeho tiskové zprávy, bude to "poněkud v kontrastu" s tím, jakým způsobem se volné kredity do cenových programů Českého Telecomu původně dostaly. Jejich zavedení, alespoň u stále nejrozšířenějších cenových programů HOME STANDARD a HOME MINI, si totiž na přelomu let 2001 a 2002 přímo vyžádal Český telekomunikační úřad, svým cenovým rozhodnutím č. 02/US/2001.