Bude paušál na uživatele?

Problematika paušálu pro koncové zákazníky dial-upu je jednou z věcí, které ani stále probíhající Fórum pro dial-up nedokázalo dosud vyřešit. Hlavním problémem je způsob vzájemného zpoplatnění mezi operátory, neboli otázka propojovacích poplatků na rozhraní mezi sítěmi telekomunikačních operátorů a/nebo internetových providerů. Pokud totiž budou sami "nakupovat" po minutách (vzájemně si platit podle skutečně provolaných minut, u tzv. nededikovaných koncových tarifů, nebo alespoň dopředu zaplacených, u tzv. dedikovaných koncových tarifů), pak těžko budou sami "prodávat" za fixní cenu, v předem neznámém objemu. Tedy tak, aby zákazník platil skutečně jen fixní částku, bez ohledu na to, jak dlouho bude skutečně připojen.

Pravda, jednou možností by bylo odhadnout shora maximální dobu, po kterou může být uživatel připojen, a podle ní pak určit fixní cenu pro paušální zpoplatnění. Z pohledu zákazníka by to ale mělo vyjít vždy dráž, než kdyby zaplatil jen skutečně "zkonzumované" minuty (až na případné množstevní slevy). Další, dosti příbuznou možností, je nabídnout uživateli dostatečně velký časový kredit, který by určité části uživatelů pokryl celou jejich měsíční "potřebu" připojení, a tím se paušálu fakticky přiblížil. Přesně to je cesta, kterou se naposledy vydal Český Telecom, když nabídnul kredit ve výši 100 hodin za 500,- Kč.

Stále to však není skutečně paušální zpoplatnění koncového zákazníka. To je zřejmě možné pouze v případě, kdy poskytovatel služby sám "nakupuje" za fixní částku, a za fixní částku také "prodává". Jinými slovy: aby mohlo existovat skutečně paušální zpoplatnění koncového zákazníka, musí existovat skutečně paušální zpoplatnění také mezi všemi subjekty, které se na poskytování celé služby podílí. Tato úvaha přitom platí jak pro 24-hodinový (neměřený) paušál, tak i pro tzv. intervalový paušál, jakým je například paušálně zpoplatněné připojení během víkendů, či v době mimo špičku apod.

Problém je ale v tom, že u nás dosud takovéto skutečně paušální zpoplatnění mezi operátory chybí.

Co je FRIACO?

Ve světě se pro paušální zpoplatnění mezi operátory, pro účely poskytování dial-up přístupu k Internetu, prosazuje model FRIACO (Flat Rate Internet Access Call Origination). Jeho podstatou je to, že originující operátor (tj. ten, v jehož sítí hovor začíná) prodává terminujícímu operátorovi (v jehož síti hovor končí) přenosovou kapacitu o určité velikosti za fixní částku (pokrývající jeho náklady a přiměřený zisk). Vesměs jde o dominantního operátora (inkumbenta), který vlastní přístupovou síť - a povinnost poskytovat její služby skrze model FRIACO mu obvykle musí být vnucena regulátorem.

Alternativní operátor, který v rámci modelu FRIACO nakupuje určitou přenosovou kapacitu (např. jeden nebo několik okruhů E1), pak může sám poskytovat svým koncovým zákazníkům služby založené jak na minutovém zpoplatnění, tak i na paušálním zpoplatnění. Záleží jen na něm, kterou variantu zvolí. Stejně tak záleží jen na něm, v jakém poměru nakoupenou kapacitu přeprodá dále. Představme si například, že sám nakoupí jeden okruh E1, který umožňuje vést současně (v jednom okamžiku) až 30 dial-up hovorů. Bylo by ale neekonomické, aby na takovouto kapacitu měl přesně stejný počet zákazníků - ti nebudou vždy připojeni, a v mezidobí by příslušná část kapacity ležela ladem. V praxi proto příslušný operátor vždy volí určitý poměr, ve kterém "přeprodává" nakoupenou kapacitu. Například poměr 1:10 znamená, že na jeden dial-up kanál připadá 10 zákazníků.

Není jistě těžké nahlédnout, že čím menší je poměr, tím je samotná služba "kvalitnější", v tom smyslu že konkrétní zákazník má větší šanci se na dial-up dovolat. Naopak čím větší tento poměr bude, tím nižší cenu (na zákazníka) si poskytovatel může účtovat, aby stále pokryl své náklady a generoval určitý zisk. Je to obecná závislost typu "čím kvalitnější tím dražší" (ale i obráceně), a je pouze na operátorovi poskytujícím koncové služby, jaký poměr zvolí. Mluvit mu do toho obecně nemůže ani originující operátor, který mu prodává příslušnou kapacitu na propojení za fixní částku, v rámci modelu FRIACO (až na event. smluvní závazky mezi oběma stranami).

V praxi to tedy například znamená, že terminující operátor může zvyšováním poměru přeprodeje prakticky libovolně klesat s koncovou cenou - samozřejmě s odpovídajícím zhoršováním kvality služby. Je na něm, jak se rozhodne.

Co jiného, když ne FRIACO?

O zavedení modelu FRIACO i v ČR, jako nutné podmínky pro možnost paušálních tarifů i pro koncové zákazníky, se již delší dobu jedná i na půdě stále probíhajícího Fóra pro dial-up. Zástupcům ZUI se již podařilo prosadit rozhodnutí Řídícího výboru o zavedení modelu FRIACO v síti ČTc k 1. říjnu 2003.

Český Telecom však nadále signalizuje, že představa FRIACO je pro něj nepřijatelná. Na druhé straně sám nedávno přišel na Fórum s pracovními návrhy, které nutně předpokládají určitý způsob paušálního zpoplatnění na rozhraní mezi operátory. Například návrh na AO/DI v rámci ISDN, z 10.6.2003, který předpokládal dynamické přidělování B kanálů, zahrnuté v paušální koncové ceně (byť jen ve špičce nebo naopak mimo špičku, podle zvolené varianty). To ale těžko mohlo znamenat, že Telecom bude inkasovat od koncového uživatele fixní částku měsíčně, ale sám bude platit konkrétnímu ISP za každou minutu, kdy je B kanál přidělen (nehledě již na trvalé připojení v rámci D kanálu, s nominální rychlostí 9,6 kbps). Již dříve přitom Telecom přišel s návrhy (dedikovaných) intervalových paušálů, umožňujících připojení v době víkendů a v části doby špičky (pro domácnosti) bez minutového zpoplatnění. Statut těchto návrhů dnes není jasný (zda ještě platí či nikoli), ale podstatné je něco jiného - když už Telecom s takovýmito návrhy přišel, musel mít nějakou představu o tom, jak se vyrovná na rozhraní s jednotlivými ISP. Jaká je tato představa?

Oficiální informace o této představě dosud nejsou na jednacím stole. Z různých signálů a náznaků však lze mnohé vytušit. Podstata by měla být v tom, že Telecom by nabídl alternativním operátorům a ISP takovou formu paušálního zpoplatnění na rozhraní, která by neměla charakter poskytnutí konkrétní kapacity za konkrétní (fixní) cenu, jako to předpokládá model FRIACO, ale byla by vázána na koncového uživatele. V zásadě by se tedy jednalo o jakousi dial-upovou analogii ADSL přípojky, dostupnou nejspíše nikoli trvale (24-hodin), ale jen v určitém intervalu (např. o víkendech, mimo špičku apod.).

Zásadní rozdíl oproti modelu FRIACO by byl v tom, že alternativní operátoři či ISP by na rozhraní nedostali kapacitu, kterou by mohli dále přeprodávat, v určitém poměru podle svého uvážení (čímž by oni určovali koncovou cenu). Dostali by pouze paušálně zpoplatněné spojení, vedoucí od konkrétního uživatele v síti ČTc, a mohli by pouze zakončovat (terminovat) dial-upové hovory tohoto uživatele ve své síti.

Pokud by vše bylo realizováno na tzv. originačním modelu, pak by to bylo obdobné jako dnes u ADSL: službu by koncovému zákazníkovi poskytoval alternativní operátor resp. ISP, který by Telecomu platil určitou fixní částku za originaci všech dial-up hovorů příslušného uživatele v příslušném časovém intervalu (např. mimo špičku). K této částce by si připočítal vlastní náklady a zisk, a tím by byla určena koncová cena - opět jako u dnešního ADSL, se všemi důsledky které z toho vyplývají. Například s tím důsledkem, že alternativní operátor či ISP by těžko mohl s cenou klesnout pod částku, kterou musí sám platit Telecomu za paušální originaci.

Za pravděpodobnější však považuji terminační variantu takovéhoto řešení. Ta by spočívala v tom, že koncovou cenu by určoval a inkasoval Telecom, který by z ní sám platil fixní částku příslušnému alternativnímu operátorovi, resp. ISP, za terminaci všech dial-up hovorů příslušného uživatele v jeho síti.

Fakticky by obě varianty znamenaly, že jak originující operátor (Telecom), tak i terminující operátor (AO, resp. ISP) by za fixní částku poskytovali předem neurčený objem služeb (v závislosti na tom, jak dlouho by koncový uživatel byl skutečně připojen). Pravdou je, že je to cesta jak uvést na trh skutečné paušály - nejspíše v intervalové podobě (např. o víkendech či mimo špičku apod.), byť stejný model by byl použitelný i pro 24-hodinový (neměřený) paušál.

Oproti realizaci paušálů pomocí modelu FRIACO je zde ale několik významných rozdílů. Například ten, že realizace je komplikovanější, protože na rozhraní mezi operátory je nutné brát v úvahu identitu konkrétních uživatelů, a od ní odvozovat vzájemné zpoplatnění operátorů. V případě modelu FRIACO by na rozhraní žádná vazba na konkrétní uživatele nebyla. Snad nejvýznamnější je ale něco jiného: cenovou hladinu, stejně jako základní parametry služby (v jakém intervalu bude dostupná atd.), bude mít v ruce právě a pouze Telecom. I při originačním modelu, který by fakticky kopíroval dnešní ADSL, by si ostatní mohli pouze něco "přirazit" k jeho ceně a soutěžit v tom, kdo si "přirazí" nejméně. To asi není to pravé, co by náš trh s dial-up Internetem potřeboval.