Problém střední míle

Vyjdeme-li z obvyklé struktury telekomunikačních sítí, prezentované v předchozím článku , pak "první míle" rozvádí poskytované služby do několika málo bodů (bodů POP), kam ústí páteřní síť poskytovatele služeb, a "poslední míle" rozvádí tyto služby hustou sítí přípojek (tzv. přístupovou sítí) ke koncovým uživatelů. "Střední míle" pak představuje vzájemné propojení obou těchto "mílí" - tedy propojení několika málo výstupních bodů "první míle" se vstupními body poměrně velkého počtu rozvodů v rámci "poslední míle".

Problém střední míle

Propojit "první míli" a "poslední míli", tedy realizovat míli střední, není po technologické stránce významnějším problémem. Potřebné technologie, jako například ATM, protokol IP z rodiny TCP/IP, případně protokol MPLS a další, jsou běžně k dispozici ve formě konkrétních produktů, které je implementují.

Klíčové jsou spíše otázky ekonomické (náklady na realizaci střední míle), a pak také otázky "vlastnické", ve stejném smyslu jako u problému "poslední míle" - jde o nebezpečí toho, že vlastník existující infrastruktury ji bude chtít využít pro vlastní prosazení se na trhu, na úkor svých konkurentů. To je samo o sobě přirozené chování komerčních subjektů na liberalizovaném trhu, ale v rámci teprve postupně liberalizovaného telekomunikačního trhu je třeba jednat opatrněji. Je nutné vyvážit podmínky na trhu tak, aby všechny subjekty měly stejné šance zde působit, a ne dát volnou ruku inkumbentovi (operátorovi, který před liberalizací trh působil jako monopolní), aby prostřednictvím svého dominantního postavení a skrze své dědictví z monopolních časů doslova vytlačil své konkurenty z trhu.

Možným řešením, které se již prosadilo i na úrovni poslední míle, je asymetrická regulace (neboli: regulace přísnější na inkumbenta a méně přísná na nově nastupující alternativní operátory). Konkrétní formou v rámci poslední míle pak mohou být přesně definované (a také zákonem vynucované) podmínky zpřístupnění místních smyček, případně další zásahy regulátora.

Problém je ale v tom, že i když se zavede nějaká forma regulace v rámci poslední míle, stále ještě zůstává velký prostor pro inkumbenta, aby stanovil takové podmínky návaznosti střední míle na poslední míli, aby tím vyřadil svou konkurenci ze hry, nebo alespoň výrazně omezil možnosti jejího působení na trhu. Jen pro představu: pokud bude v rámci zpřístupnění stanovena regulovaná cena za každou jednotlivou místní smyčku, ale inkumbent si bude moci naúčtovat jakoukoli částku za možnost napojení na "vstupní bod" k rozvodům v rámci poslední míle, pak výsledný efekt bude jistě zřejmý.

Právě na tento aspekt nyní začínají upozorňovat odborníci, kteří požadují regulaci působení inkumbentů v oblasti střední míle. Nejde přitom o to, aby se stávající regulační mechanismy z oblasti poslední míle mechanicky prodloužily i do míle střední, ale o nové vyřešení vztahů, které zde existují. Ty se dosti podstatně liší od situace v poslední míli, kde vše má charakter regulace "v malém" ("koncové" regulace, resp. tzv. retail regulace). V oblasti střední míle jde spíše o velkoobchodní aktivity inkumbenta, které by měly být určitým způsobem podřízeny regulaci - právě proto, aby je inkumbent nemohl využívat jako nástroj svého boje proti konkurenci, a blokováním konkurence omezoval rozvoj celého segmentu služeb.

Příklad: ADSL

Jako příklad, dokreslující aktuálnost celé problematiky poslední míle, je možné zmínit obsah velkoobchodní nabídky ADSL od Českého Telecomu.

ADSL je totiž technologie šitá na míru poslední míli, neboť se nasazuje na již existujícící místní smyčky a vytváří na nich vysokorychlostní přenosové kanály (s rychlostí až 8 Mbps směrem k uživateli, a zhruba desetinu v opačném směru). ADSL tedy "končí" na rozhraní mezi poslední mílí a střední mílí (bezprostředně před telefonními ústřednami inkumbenta, na zařízeních zvaných DSLAM).

Otázkou je nyní právě to, jak vyřešit problém střední míle, neboli jak propojit tyto "konce" ADSL (zařízení DSLAM) s přístupovými body do sítí internetových providerů (body POP). Někteří internetoví provideři, kteří jsou současně alternativními operátory, by mohli chtít realizovat takovéto propojení sami. Ti, kteří nejsou současně alternativními operátory, by si zase mohli chtít vybírat dodavatele "propojení na střední míli" podle svého uvážení (mezi Telecomem a alternativními operátory). Důvodem pro možnost výběru přitom nemusí být jen cena, ale také další parametry poskytované služby. Ten, kdo zajišťuje potřebné propojení zařízení DSLAM a body POP v síti providerů, totiž rozhoduje i o mnoha aspektech výsledné služby poskytované koncovému zákazníkovi. Třeba volbou tzv. agregace (někdy označované též jako "overbooking") přímo rozhoduje o kvalitě přípojky - stanovuje totiž, kolik uživatelů se bude dělit a dostupné přenosové kapacity. Kromě toho volba způsobu propojení DSLAM a POP rozhoduje i o tom, jaké služby vůbec má smysl poskytovat koncovým zákazníkům. Pokud je toto propojení realizováno na úrovni protokolu IP, pak vyhovuje pro poskytování přístupu k Internetu, ale již není příliš vhodné například pro poskytování hlasových služeb.

Český Telecom vyřešil ve své velkoobchodní nabídce vše tak, že v oblasti střední míle nedal nikomu jinému šanci. Nabídnul zde pouze propojení na úrovni protokolu IP (tj. nepříliš vhodné pro hlasové služby), ale hlavně povinné, jako integrální součást ADSL služeb. Služba BROADBAND ADSL, jak se příslušná služba v jeho nabídce jmenuje, totiž zahrnuje jak samotné ADSL na místních smyčkách (resp. na úrovni poslední míle), tak i propojení na bázi protokolu IP (na úrovni střední míle). Tuto službu samozřejmě nabízí jen jako celek, bez možnosti pořídit si pouze část (jen ADSL služby).

Výsledný efekt je takový, že Telecom ostatním operátorům k požadovanému ADSL nuceně "přibalil" také své IP služby (což jde zcela jednoznačně proti filosofii tzv. unbundlingu, viz předchozí článek). Dále tím jednoznačně předurčil většinu parametrů výsledné služby poskytované koncovému zákazníkovi (rychlosti ADSL přípojky, stupeň agregace), a tím výrazně ztížil pozici svých konkurentů, kteří by chtěli svým zákazníkům nabízet služby s jiným nastavením parametrů - ale nemohou je ovlivnit.

Příklad: český dial-up

Problém střední míle se projevuje i v oblasti hlasových služeb a klasických (pevných) telefonních sítí. Zde jsou "vstupními body" do oblasti poslední míle místní ústředny Telecomu (ústředny LE, Local Exchange, označované také jako tzv. HOST ústředny). Český Telecom jich má na 140 po celé republice. Oblast střední míle je přitom v pevné síti realizována napojením místních (LE) ústředen na nadřazené tranzitní ústředny (TE). V případě ČTc, který má 8 tranzitních ústředen a cca 140 místních ústředen, tak připadá v průměru 17 až 18 místních ústředen, napojených na 1 ústřednu tranzitní.

Tuzemští alternativní operátoři jsou v současné době propojeni s Českým Telecomem na úrovni tranzitních ústředen (v "mílařské" terminologii tedy na rozhraní mezi střední a první mílí). Pro tradiční hlasový provoz je toto řešení po technické stránce přijatelné, a pro inkumbenta (tj. pro Český Telecom) jistě preferované i z ekonomických důvodů, protože mu umožňuje účtovat si i za přenos hovorů mezi místními a tranzitními ústřednami, neboli v rámci střední míle.

Nyní ale vstoupil do hry Internet, přesněji komutovaný (dial-up) přístup k Internetu, který vykazuje výrazný nárůst. Dokonce tak velký, že začíná docházet k problémům právě v oblasti střední míle. Telecom totiž hrozí, že vnitřní části jeho sítě (na úrovni střední míle, tedy konkrétně tranzitní ústředny a jejich napojení na ústředny místní) přestanou kapacitně stačit na tak velké objemy provozu. Proto v srpnu t.r. přišel Telecom se zcela novým internetovým konceptem, v rámci kterého se snažil dotlačit své konkurenty z řad alternativních operátorů i internetových providerů k jinému řešení v rámci střední míle - k tomu, aby od něj přebírali internetový provoz již na místních ústřednách.

Právě to byla podstata jím navrhovaného Internetu Plus, doprovázeného i změnami cen. Ty měly motivovat zákazníka, aby přestal používat řešení s přenosem přes tranzitní ústředny a přešel výhradně na Telecomem navrhované nové řešení. Z pohledu konkurentů Telecomu ale byly podmínky celého nového konceptu nastaveny doslova likvidačně. Například aby si mohli zachovat celoplošnou dostupnost svých služeb, museli by prakticky přes noc vybudovat vlastní "rozvody" na úrovni střední míle, vedoucí do 72 lokalit. To se nedalo stihnout, nehledě již na přímé a nepřímé náklady s tím spojené a další podmínky nastavené Telecomem. Argumenty konkurentů nakonec uznal i regulátor, který Telecomu jeho snahy zarazil.

Posléze regulátor ustavil dobrovolné Fórum pro vytáčený přístup k síti Internet, které má hledat nové komutovaného modely připojení k Internetu. Problematika vzájemného propojení Telecomu a alternativních operátorů a ISP již na místních ústřednách, vs. na tranzitních ústřednách, je středobodem těchto jednání. V době psaní tohoto článku (konec března 2003) však jednání Fóra ještě zdaleka nebyla u konce.