Řešení na bázi distribuce informací

Dokud bylo dostupných informací relativně málo, bylo možné ponechat hlavní tíhu jejich zpracování na koncových příjemcích, resp. uživatelích. Mohlo to fungovat tak, že dostupné informace se vhodným způsobem distribuovaly všem, kteří by o ně mohli mít potenciální zájem (ať již byl tento předpoklad oprávněný či neoprávněný), s tím že příslušnou selekci a veškeré další zpracování si zajišťovali samy tito příjemci.

V prostředí Internetu šlo tímto způsobem využít elektronickou poštu - ten, kdo měl k dispozici nějaké informace, je elektronickou poštou rozeslal všem, o kterých z nějakého důvodu předpokládal, že by o ně mohli mít zájem. Zpracování informací na straně takovéhoto rozesilatele bylo minimální (šlo jen o jejich vhodné "zabalení").

Rozhodující míra zpracování informací naopak ležela na příjemcích takto distribuovaných informací - oni museli posoudit, jestli jde o informace které jsou pro ně užitečné či nikoli, a zda si je ponechají a dále zpracují, či je zahodí.

Je snad vcelku zřejmé, že takovýto "distribuční" model je velmi špatně škálovatelný - jeho důsledné uplatnění v době dnešní informační exploze by vedlo k rychlému zahlcení všech příjemců, kteří by snad nemohli dělat nic jiného než "odhrnovat" informační lavinu, která by se na ně valila.

Ze stejného důvodu je dnes distribuce informací použitelná jen ve značně omezených situacích, a to na bázi dobrovolnosti a předchozího vyžádání (kdy příjemce explicitně vyjádří přání, aby mu byly určité informace opakovaně zasílány). Jde obecně o princip označovaný jako OPT-IN (ve smyslu: to OPT to be INcluded), který říká že prvotní iniciativa (rozhodnutí být do něčeho zapojen, zařazen atd.) je na straně příjemce, nikoli na straně provozovatele (rozesilatele). Opačným principem je princip OPT-OUT (ve smyslu: OPT to get OUT), který říká že rozesilatel má právo zařadit příjemce na svůj distribuční seznam a zasílat mu své informace bez toho, že by k tomu měl jeho souhlas, a příjemce má pouze následně šanci požádat o to, aby byl z distribučního seznamu vyřazen.

Z hlediska redukce objemu zasílaných a zpracovávaných informací je pro uživatele jednoznačně výhodnější princip OPT-IN. Z hlediska objevování nových zdrojů informací však může být pro uživatele přínosem i jednorázové oslovení, byť nevyžádané (tedy realizované na principu OPT-OUT, byť zde velmi záleží na subjektivním posouzení příjemce). V každém případě necitlivé použití principu OPT-OUT, např. v podobě opakovaného hromadného rozesílání nevyžádaných komerčních, je všeobecně chápáno jako zneužití služeb Internetu a jeho distribučních možností (tento problém je znám jako problém tzv. spammingu).

Řešení na bázi zpřístupnění informací

V situaci, kdy objemy dostupných informací doslova explodují, se jejich rozesílání na všechny strany (distribuce) stává o to více problematické. Jako schůdnější řešení se proto prosadilo řešení na poněkud jiném principu. To předpokládá, že ten kdo nějaké informace vlastní resp. získá, je nerozešle všem potenciálním zájemcům (v rámci aplikace principu OPT-OUT) ani skutečně aktuálním zájemcům (v rámci aplikace principu OPT-IN), ale ponechá si je a umístí je na určité konkrétní místo, kam si pro ně zájemci mohou sami "dojít" a odsud si je stáhnout.

Princip "zpřístupnění" je tedy takový, že informace se distribucí nereplikují, ale zůstávají v jednom exempláři na vhodném centrálním místě, kde jsou přístupné všem zájemcům (proto: zpřístupnění informací). Zde tyto informace pasivně "čekají", až o ně někdo projeví zájem a "přijde si pro ně" (přečte si je, stáhne apod.). Iniciativu zde tedy musí vyvinout koncový uživatel, který má o informace zájem. Naopak vlastník své informace nikomu nevnucuje.

Konkrétním příkladem internetových služeb, které pracují na tomto principu, jsou služby FTP, Gopher a World Wide Web. Z nich je dnes zdaleka nejpoužívanější právě World Wide Web, který na rozdíl od obou ostatních služeb dokáže nabídnout uživatelům nejvyšší komfort při práci s centrálně umístěnými informacemi (v případě WWW jde o informace umístěné přímo na WWW serveru, případně "za ním" v nějaké aplikaci či alespoň databázi.

Není snad těžké nahlédnout, že škálovatelnost "zpřístupnění informací" je podstatně lepší než u řešení na distribučním principu - objem informací, které lze umístit např. na WWW servery, není apriorně omezen. Uživatel si pak z tohoto objemu sám a z vlastní iniciativy vybírá to, oč má zájem. Ze své podstaty tedy služby jako WWW pracují spíše na principu OPT-IN (iniciativu musí vyvinout příjemce) než na principu OPT-OUT (iniciativu má vlastník informací).